Kázání

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.
Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. Bůh slunci na nebi postavil stan. Ono jak ženich z komnaty vyjde, vesele jako rek, když běží k cíli. Vychází na jednom okraji nebes, probíhá obloukem k druhému konci a nic se neskryje před jeho žárem.

Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě.
Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří.
Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost srdci.
Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo.
Hospodinova bázeň je čistá, obstojí navždy.
Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé,
nad zlato vzácnější, nad množství ryzího zlata, sladší než med, než včelí med z plástve.
Jsou poučením i pro tvého služebníka, když na ně dbá, má odměnu hojnou. Kdo může rozpoznat bludy? Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty. Též před opovážlivci chraň svého služebníka, nedopusť, aby mi vládli. Pak budu bez vady a shledán čistý, prost množství nevěrností. Kéž se ti líbí řeč mých úst i to, o čem rozjímám v srdci, Hospodine, má skálo, vykupiteli můj!

Milí bratři a milé sestry!

Tento žalm má tři zdánlivě nesouvisející části. Nejprve obdivuje přírodu kolem nás, pak nečekaně žasne nad moudrostí Desatera Božích přikázání a nakonec se obrací k Bohu v osobní modlitbě. Někdo by mohl říci, že jde o tři samostatné žalmy, které někdo trochu necitlivě spojil dohromady. Ale stejně dobře je možné, že ty tři části tvoří tři kroky, kterými lidé postupně prochází na své cestě k Bohu. Žalmista nás chce pozvat na cestu, kterou sám prošel a na které poznal, jak je Bůh dobrý a blízký každému z nás.

Náš pohled se nejprve k nebi. Obloha, vesmír a celý svět kolem nás, to vše vydává svědectví o svém Tvůrci. Nebesa vypravují o slávě Boží, obloha hovoří o díle jeho rukou, ale není to řeč lidská. Nemá slova. Podobá se hudbě. Hudbou můžeme vyjádřit radost, pokoru, úzkost i odhodlání, ale přeložit do slov ji neumíme. A podobné je to se svědectvím, které o Bohu vydává vesmír a všechno kolem nás. Když hledíme na oblohu, tušíme Boží přítomnost. Jsa to podobné , jako když slyšíme hudbu. Víme, že ji někdo složil. Nebo když vidíme obraz. Víme, že ho někdo namaloval. Ale můžeme se jen domýšlet, jací to byli lidé.

Když pozorujeme hvězdy na nočním nebi, když obdivujeme krásu hor, když objevujeme složitost živé buňky, v duchu si říkáme: tohle všechno přece nemohlo vzniknout náhodou. Ale kdo je za tím vším? A kdo jsme my uprostřed nekonečného vesmíru? Jsme jediní, kdo o tom všem vědí? Je náš život jen náhodným shlukem molekul, které se vzápětí rozpadnou, nebo má náš život nějaké hlubší poslání a smysl?

První krok, který člověk udělá na cestě víry, je, že se začne ptát a pozná, že neví. Zaposlouchá se do hudby, kterou mu zpívají hvězdy, slunce i ptáci nad hlavou a nepřestává žasnout. Moc rád by věděl, co to všechno znamená, moc rád by porozuměl, co mu to všechno říká, ale nezbývá mu, než jen tiše a pokorně naslouchat.

Žalmista nás však zve o krůček dál a říká: Podívejte se, jak ráno vychází slunce. Není to krása? Jako když ženich vyjde z komnaty za nevěstou. Vesele běží k cíli a všemu dává světlo a teplo. Byly národy, které ctili slunce jako božstvo. Ale v Izraeli se slunci nikdy neklaněli. V jeho každodenním vycházení a zapadání nalezli podobenství o smyslu lidského života. Tak jako slunce svítí a věrně koná svou službu, tak i člověk má na zemi svůj úkol a poslání. A má ho konat s radostí. Na každý den se smíme těšit jako se ženich těší na nevěstu.

Nic na světě tu není samo pro sebe. Slunce vychází, aby sloužilo životu, rostlina kvete, aby vydala plody, laň vyvádí svá mláďata, aby je učila hledat potravu – a podobně i člověk má na zemi svou práci a cíl, pro který byl stvořen. Smyslem našeho života je žít pro druhé.

Ale zatímco celá příroda ví, co a kdy má dělat a poslušně plní svou úlohu – sluncem počínaje a posledním červíčkem konče – člověk se musí složitě rozhodovat. Má před sebou mnoho možností. Dobrých i zlých. Jak poznáme, kterou cestu si vybrat. Jak zjistíme, co je lepší? Je to jenom naše věc nebo jsme za své činy někomu odpovědní? Nikdo z nás se nenarodil z vlastní vůle. Všechno, co máme, jsme dostali. Můžeme si se svým životem dělat, co chceme, nebo budeme někomu skládat účty?

A tu se stane, že jednoho dne zaslechneme víc než hudbu, kterou nám zpívá obloha nad hlavou. Když se člověk začte do bible, najde tam sice spoustu dávno překonaných dobových představ, ale zaslechne tam ještě něco víc. V Izraeli učinili objev nad všechny objevy. Poznali, že Ten, jehož moudrost a slávu jen matně tušíme, k nám promlouvá srozumitelnou řečí. Bůh, jehož existenci můžeme na základě svých úvah jen předpokládat, ale o němž sami od sebe nevíme nic bližšího, se k nám obrátil lidskými slovy. Představil se nám v příběhu Božího lidu a v životě Ježíše Krista. Zaslechnout Boží hlas jako srozumitelné lidské slovo je stejný zázrak a div, jako kdybychom náhle dovedli přeložit do lidských slov krásu hudby a nebo zčista jasna porozuměli zpěvu ptáků.

Pomocí bible poznáváme, že řád a smysl našeho světa se dá vystihnout nejen matematickými vzorci a fyzikálními zákony. Pro náš život je stejně důležité porozumět, proč vlastně žijeme. Čemu smíme věřit? Čemu jdeme vstříc? Co je důležité a co zbytečné. Právě o tom s námi Bůh v bibli mluví. Pomocí příběhů a vyprávění nám ukazuje, že tento svět stojí na věrnosti, lásce a odpuštění.

Žalmista obdivuje tento Boží zákon ještě víc slunce nad hlavou a skládá na ně oslavný hymnus. Nazývá ho postupně zákonem, svědectvím, ustanovením a přikázáním. Ne proto, že by mělo podobu paragrafů a nařízení. Chce však ukázat, že Boží slovo je vždycky nad člověkem, jako něco, co nikdo z nás nemůže měnit podle své vlastní potřeby. Boží zákony platí, ať se nám to hodí nebo ne. Tak jako platí Archimedův zákona a Pytagorova věta, stejně neochvějně platí, že je zlé opustit své rodiče nebo připravit svého bližního o ženu, majetek či dům. Tak jako platí zákon zachování hmoty, platí o to, že každý člověk si potřebuje po šesti dnech práce odpočinout. A tak jako platí, že všechno na zemi má energii od slunce, tak i člověk je celým svým životem závislý na Bohu a nikam se před ním neschová. Kdo tato pravidla poruší a ignoruje, ten na to dříve nebo později doplatí. Boží zákony jsou ke všem stejně spravedlivé. Není to lidská moudrost, která se vyvíjí. Není to právo silnějšího ani bohatšího. Je to slovo, které nikomu nestraní a platí nezávisle na nás. Bibli napsali lidé, ale ještě dnes je v ní slyšet hlas Boží.

Druhý důvod proč žalmista opěvuje Boží slovo je jeho spolehlivost. Když Bůh mluví, není to žádná reklama ale poctivá řeč. Boží slovo je přímé, ryzí, čisté a pravdivé. Když mluví Bůh, není to jako když řeční lidé. Ti nám buď mažou med kolem úst nebo nás sráží do prachu. Jednou nás chválí, podruhé se nám smějí. Ale Bůh nám hned od začátku říká celou pravdu: Říká: „Já jsem Bůh a ty jsi člověk. Nemusel bych pro tebe hnout prstem. Nemám vůči tobě žádnou povinnost. Ale mám tě rád, záleží mi na tobě a nikdy se tě nevzdám. Jsi můj a já jsem tvůj, ačkoli si to ničím nezasloužíš.“ Už s vámi někdo mluvil takhle na rovinu? Už vám někdo takto poctivě řekl, co si o vás skutečně myslí? Když člověk zaslechne Boží hlas, poprvé ve svém životě si uvědomí, jak na tom skutečně je. Proto je tak důležité, aby každý z nás mohl zaslechnout Boží hlas. Jinak si budeme celý život na něco hrát a nepoznáme, v čem je naše sláva i ubohost, síla i slabost. Věřit Bohu znamená poznat, že je tu někdo, kdo si s námi na nic nehraje a říká nám pravdu, která často bolí, ale přitom léčí a uzdravuje.

Ve druhé části svého hymnu žalmista opakovaně zdůrazňuje, jaké nám přináší dobrodiní, když se podle Božího slova snažíme žít. Žalmista chce ukázat, že Boží slovo nás má provázet po celý život. Jeho báseň má proto sedm strof – podobně jako je sedm dnů v týdnu. Každý den si smíme připomenout, jak je Boží zákon dobrý a jak je blahodárné, když se podle něj budeme řídit.

Pondělí: Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě.

Úterý: Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří.

Středa: Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost srdci.

Čtvrtek: Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo.

Pátek: Hospodinova bázeň je čistá, obstojí navždy.

Sobota: Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé,

Neděle – den odpočinku: Boží řeč je nad zlato vzácnější, nad množství ryzího zlata, sladší než med, než včelí med z plástve.

Když člověk začne den s těmito slovy na rtech, pak může každý den vstávat se stejnou radostí. jako když ženich vychází za nevěstou. Má se nač těšit. Ví, že se ničeho nemusí bát.

Ale ještě jeden krok je třeba udělat. Nestačí jen žasnout, nestačí jen znát a dodržovat Boží zákony. Pánu Bohu je třeba také osobně odpovědět. Ten, který stvořil celý svět, ten, který dal lidem zákony, podle kterých mají žít, očekává víc, než že se mu lidé jen mlčky a trpně podřídí. Bůh celou svou bytostí očekává, že k němu každý z nás promluví, že mu na jeho lásku v modlitbě odpoví a naváže s ním osobní a jedinečný vztah.

Představte si panovníka, který se chce seznámit a spřátelit s každým obyvatelem své země. Ale právě takový je Bůh. Dokonce můžeme říci, že právě proto Bůh stvořil vesmír a slunci poručil, aby svítilo a zemi přikázal aby se zazelenala zelení, aby tu mohl mít člověka, který mu z vlastní a svobodné vůle odpoví a řekne: „Bože, díky. Je krásné tu žít. Je úžasné tě znát. Nenech mě, prosím, bloudit a dělat zbytečné chyby. Kéž se ti líbí můj život. Chraň mne před vlastní pýchou a sobectvím. Ty jsi má síla i naděje. Nikdo na světě mi nerozumí a nepomůže lépe, než Ty.“

A věřte, že z ničeho nemá Pán Bůh takovou radost a na nic jiného nečeká víc, než na to, aby se uprostřed vší té hudby, kterou k Boží slávě vydává vesmír, příroda, všechny hory, lesy a řeky, ozval také srozumitelný lidský hlásek, prostá a upřímná modlitba jednotlivého člověka, který poznal, že sice neznamená vůbec nic a přece si radostně zpívá, protože ví, že každého z nás Pán Bůh slyší a bere vážně. Amen.

Jiří Gruber, Brno 1.6. 2003