Kázání

Když domluvil, pozval ho k jídlu jeden farizeus. Ježíš k němu vešel a posadil se ke stolu. Farizeus se podivil, když viděl, že se před jídlem nejprve neomyl. Ale Pán mu řekl: “Vy farizeové očišťujete číše a mísy zvenčí, ale vaše nitro je plné hrabivosti a špatnosti. Pošetilci! Což ten, který stvořil zevnějšek, nestvořil také to, co je uvnitř? Rozdejte chudým, co je v mísách, a hle, všechno vám bude čisté. Ale běda vám farizeům! Odevzdáváte desátky z máty, routy a ze všech zahradních rostlin, ale nedbáte na spravedlnost a lásku, kterou žádá Bůh. Toto bylo třeba činit a to ostatní neopomíjet. Běda vám farizeům! S oblibou sedáte na předních místech v synagógách a líbí se vám, když vás lidé na ulici zdraví. Běda vám! Jste jako zapomenuté hroby, po nichž lidé nahoře chodí a nevědí o nich.” Na to mu jeden ze zákoníků odpověděl: “Mistře, když toto říkáš, urážíš také nás!” On mu řekl: “I vám zákoníkům běda! Zatěžujete lidi břemeny, která nemohou unést, a sami se těch břemen nedotknete ani jediným prstem. Běda vám! Stavíte pomníky prorokům, které zabili vaši otcové. Tak dosvědčujete a potvrzujete činy svých otců: oni proroky zabíjeli, vy jim budujete pomníky. Proto také Moudrost Boží promluvila: Pošlu k nim proroky a apoštoly a oni je budou zabíjet a pronásledovat, aby tomuto pokolení byla připočtena vina za krev všech proroků prolitou od založení světa, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který zahynul mezi oltářem a svatyní. Ano, pravím vám, tomuto pokolení bude přičtena vina. Běda vám zákoníkům! Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili.” Když odtud vyšel, začali na něj zákoníci a farizeové zle dotírat a na mnohé se vyptávat, činíce mu tak nástrahy, aby jej mohli chytit za slovo.

Milí bratři a milé sestry!
Náš dnešní text je silně polemický a útočný. Ano, dokonce urážející, jak vytkl Ježíšovi jeden ze zákoníků. Podobné dobově podmíněné biblické oddíly se nám dnes mohou jevit jako dávná historii, která nám již nemá co říci. Byly však doby, kdy byly tyto texty zneužívány k útokům proti židům a křesťané v nich viděli potvrzení své nadřazenosti. Otázka proto zní, na koho tato Ježíšova slova míří dnes? Je jejich obsah vyčerpán tím, že farizeové a zákoníci již neexistují? Smíme je číst jako trvalé odsouzení židovského náboženství? Nebo se máme se ptát, která církev se dnes chová podobně?
Možná nás leccos napadá, možná vidíme podobné jednání u řady lidí kolem nás, ale buďme opatrní. Ježíšova slova nám nikdy nemohou sloužit jako klacek proti druhým. Je to zrcadlo, do kterého se máme podívat především my sami. Je to kritika do vlastních řad. Místo, abychom hledali, koho bychom mohli těmi slovy odsoudit, ptejme se, do jaké míry se Ježíšova kritická slova vztahují na nás.
Nejde tu totiž o polemické střetnutí dvou znesvářených táborů, které na sebe pokřikují ze svých zákopů. Ježíš nepovažuje farizee a zákoníky za své nepřátele, jinak by s nimi nešel na večeři. Je to rozhovor v rámci jedné rodiny a církve. Je to diskuse – i když značně vzrušená – při níž spolu mluví lidé, kterým na sobě ještě záleží. Cílem není druhého zesměšnit, urazit nebo odsoudit, ale snaha dobrat se pravdy.
Podívejme se tedy pomocí těchto Ježíšových slov sami na sebe. Připusťme si, že i nejlepší snaha se někdy může míjet výsledkem. Co tu Ježíš vytýká zákoníkům a farizeům se v jisté míře může stát v každé církvi a každému věřícímu. “Vy farizeové očišťujete číše a mísy zvenčí, ale vaše nitro je plné hrabivosti a špatnosti. Pošetilci! Což ten, který stvořil zevnějšek, nestvořil také to, co je uvnitř? Rozdejte chudým, co je v mísách, a hle, všechno vám bude čisté.
První téma se týká snahy oddělit všední část života od té, který by měla být čistá a svatá. Lidé dobře věděli, že v každodenním životě – dnes bychom třeba řekli v pracovním procesu – se jen velmi těžko dokážeme ubránit hříchu, ať už jde o malou lež, polopravdu, drobný podvod nebo tvrdost. Člověk nedokáže být stále ve střehu, zda neporušuje nějaké přikázání. Ale právě proto, že to nedokáže, měl by se alespoň někdy zastavit, očistit, nadechnout a vzpomenout si na Pána Boha. Od dávných dob se takovou svatou chvílí uprostřed dne stalo společné jídlo. V Ježíšově době si věřící lidé před jídlem omyly ruce až k zápěstí – ale ne proto, že by měli ruce špinavé, ale aby si tím připomněli svůj každodenní hřích a symbolicky se od něho očistili. Společné jídlo pro ně bylo něco jako bohoslužby. Ale Ježíš si ruce neumyl! Kdybychom to chtěli promítnout do dnešní doby, je to něco podobného, jako kdyby se před jídlem nepomodlil. To, co pro ostatní fungovalo jako minimum, kterým dávali najevo svou víru, Ježíš považoval za zbytečné ano přímo škodlivé. Ale proč? Protože všechny zbožné zvyky nás svádí k formálnosti a povrchnosti. Když to člověk udělá poprvé, je to krásné. Když to dělá podesáté, už o tom nepřemýšlí a když to dělá posté, už ani neví, co dělá. Ježíš navrhuje jiný způsob očištění než je mytí rukou a naučená modlitba. Než zasednete k jídlu, raději se o jídlo s někým rozdělte. Když pozvěte na oběd osamělého člověka – na vaši hostině bude přítomen Bůh. Když si před jídlem odpustíte, bude celý váš dům čistý. Problém tedy není v tom, že svět kolem nás je hříšný, ale v tom, že naše vlastní srdce je sobecké a uzavřené. Raději budeme plnit ty nejsložitější náboženské předpisy, než abychom si navzájem vyšli vstříc. A nám nezbývá než mlčky přikývnout. Pán Ježíš opět trefil hřebíček přímo na hlavičku.
Běda vám farizeům! Odevzdáváte desátky z máty, routy a ze všech zahradních rostlin, ale nedbáte na spravedlnost a lásku, kterou žádá Bůh. Toto bylo třeba činit a to ostatní neopomíjet.
Druhé téma se týká placení desátků. Mojžíšův zákon taxativně stanovil, z kterých plodin se mají odvádět. Mezitím se ovšem začala pěstovat řada plodin, na které se předpis nevztahoval. Ale farizeové byli důslední. Když desátky – tak ze všeho! Než aby se člověk dopustil hříchu, ať raději zaplatí něco navíc. Naše vybírání saláru a kostelní sbírky jsou ve srovnání s tím daleko volnější. Každý dává, kolik může a chce. Někdo dává skutečně desetinu svých příjmů a někdo nedává skoro nic. Ale Ježíš odvádí naši pozornost od toho, kolik se vybralo a ptá, jak byly tyto prostředky využity. Odvádět desátky z kedluben je sice hezké, ale důležitější je spravedlnost a láska. Jinými slovy odevzdáním darů naše odpovědnost nekončí. Smyslem desátků není oběť Bohu, ale pomoc bližnímu. Z desátku žili v Izraeli chudí, vdovy a sirotci. Desátky byly určeny na vzájemnou solidaritu. Takže dávejme do sbírky, plaťme salár, ale tím to pro nás nekončí. Je třeba se ptát, zda tyto prostředky neslouží pouze nám samotným. To, že nějaká organizace vybírá mezi svými členy příspěvky na svou činnost, není žádná oběť ani zvláštnost. Teprve když z těchto prostředků dokážeme pomáhat druhým, stáváme se církví a Ježíšovými učedníky.
Běda vám farizeům! S oblibou sedáte na předních místech v synagógách a líbí se vám, když vás lidé na ulici zdraví. Běda vám! Jste jako zapomenuté hroby, po nichž lidé nahoře chodí a nevědí o nich.”
Třetí kritika se týká lidské touhy po obdivu a slávě. Potíž je v tom, že čím víc nás druzí uznávají, tím víc si pak troufáme. Čím větší sláva, tím větší bývá pokušení, že si můžeme také více dovolit a všechno nám projde. Zapomenuté hroby, po kterých lidé nevědomky chodí, zde naznačují skrytou nečistotu. Čím je člověk slavnější, tím víc toho často musí skrývat pod povrchem. Lidově řečeno – čím se cítíme být důležitější, tím býváme drzejší. Zvyšující se věk, společenské postavení a uznání nás svádí myslet si, že nám nějaký ten prohřešek snadno projde. Proto je lépe nedrat se moc dopředu – před lidmi i před Bohem. Neboť kdo je velký v očích lidských, ztrácí často soudnost.