Kázání

Ježíš dále řekl: “S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň.” Marek 4,26-29

Milí bratři a milé sestry, milí rozhlasoví posluchači!

Biblická podobenství znamenají velikou pomoc pro naší víru. Nejsou to sice důkazy, ale těm, kteří zápasí s pochybnostmi, mohou hodně napovědět. Čemu se zdráháme uvěřit, děje se někdy docela běžně kolem nás. Co se nám zdá být na první pohled nemožné, odehrává v jiné podobě třeba v přírodě nebo mezi lidmi. Síla podobenství spočívá v tom, že máme-li zkušenost s určitou zákonitostí nebo pravidlem, může podobná zákonitost platit i v oblasti, kde nám chybí důkazy a musíme se rozhodovat jen podle svého vnitřního přesvědčení. A to bývá poměrně často.

Ježíš a většina jeho posluchačů vyrostla na venkově. Proto nacházíme v bibli tak často příklady ze života rolníků a hospodářů. Pro většinu z nás je to však zkušenost, která nám dnes již chybí a možná nám to i trochu brání ve víře. Jsou totiž povolání, která člověka k víře v Boha povzbuzují, a jsou povolání, která nás od víry v jistém smyslu zrazují. Rolník, který na jaře zasel, musel celý život počítat s tím, že výsledek jeho práce na něm samotném zdaleka nezávisí. Část práce udělal on, ale většinu za něj udělala příroda a to ho vedlo k víře v Boha, bez jehož pomoci a požehnání by bylo všechno jeho úsilí marné. Myslím, že i dnes jsou taková povolání. Když nás lékař operuje, předepíše lék nebo sešije ránu – udělá svou práci, ale pak už to příliš ovlivnit nemůže a tělo si musí pomoci samo. Toto pozvolné uzdravování může být pro mnohé znamením Boží pomoci. Však se říká: Lékař léčí, Pán Bůh uzdravuje. Podobně je na tom třeba vědecký pracovník, který zkoumá zákonitosti světa. Každý jeho objev neznamená nic jiného, než že popsal a vysvětlil něco, co tu již dávno bylo a fungovalo nezávisle na něm. I tomu největšímu vědci a vynálezci tedy nezbývá než žasnout, jak je svět dokonalý a promyšlený. Není divu, že to mnohé badatele vede k pokoře, skromnosti a často i k víře v Boha, podobně jako lékaře a kdysi rolníky. Jsou ovšem povolání, která nás svádí spíš k tomu, abychom s žádným tajemstvím a pomocí v životě nepočítali. Když jsem v mládí pracoval v továrně, všiml jsme si, jak jsou tu lidé zvyklí na to, že si všechno řídí a rozhodují sami. V továrně nemusíte čekat na déšť ani na jaro. Stačí spustit linku na tři směny. Úředník také asi není zvyklý počítat s nějakou vyšší silou, ale spoléhá na svou preciznost, úřední postup a daná pravidla.

Ale málo platné, i když si dnes člověk umí zorganizovat a naplánovat svůj život, jako by Boha nebylo, zůstává nám pořád povědomí, že všechno ve svých rukou nemáme. Většinu nejkrásnějších věcí, které jsme v životě poznali, jsme ve skutečnosti dostali jako dar. Kdo neumí být vděčný za své děti, manželku, za své zdraví, za krásu přírody a vůli k životu – tomu chybí něco velmi podstatného. Bez pokory a úžasu se z člověka stává jen bezduchý stroj, kterému dřív nebo později dojde energie.

Vraťme se však ke zkušenosti rolníka, která ani dnes není cizí tomu, kdo má třeba jen malou zahrádku. Kdo někdy vysel ředkvičky nebo vysadil strom, dobře zná jeden ze základních principů života. Řadu věci sice musíme udělat my lidé, ale to nejdůležitější se děje mimo nás. Semínka nikdo z nás nevyrobí. Lidé je zasejí, ale kdyby nepršelo, nesvítilo slunce a kdyby v semínku nebyla ukryta síla růstu, neměli bychom co jíst. Pán Ježíš nám připomíná tuto – řeklo by se až banální zkušenost – ale rozšiřuje ji na oblast celého našeho života, očekávání a naděje. Bylo to tehdy odvážné slovo s kterým mnozí nesouhlasili.

V té době byli totiž lidé nespokojení a zklamaní politikou, náboženstvím i mezilidskými vztahy asi ještě více než dnes. Není divu, že se rozšířilo přesvědčení, že brzy musí přijít konec světa. Mnohým se zdálo být téměř jisté, že Pán Bůh s tím už musí brzy udělat rázný konec. Známe z té doby řadu spisů, které líčí konec světa jako náhlou a obrovskou katastrofu, před níž není vyhnutí. Mnozí proto ztratili víru, že má ještě smysl něco dělat a o něco rozumného se pokoušet. Na světě už jim nezáleželo a pouze pasivně čekali, co přijde.

Myslím, že takových lidí ani dnes není málo. Možná nečekají konec světa, ale nečekají už nic od života. Jsou zklamaní z toho, co kolem sebe vidí a uzavřeli se do sebe. Svět je podle nich stále horší a nic mu už nepomůže. Kdyby se však takové zklamání rozšířilo, bylo by to s naším světem opravdu zlé.

Jiní se tomuto trendu brání přesvědčením, že změny k lepšímu musíme dosáhnout vlastní činností a aktivitou. Mnoho lidí věří, že svět a jejich vlastní život se může změnit jen díky našemu úsilí a pilné práci. Někteří z nich vstoupili do politiky, jiní působí v různých dobročinných organizacích a další se snaží něco změnit alespoň ve svém bezprostředním okolí. Pro většinu těchto lidi je však typické, že se ani na chvíli nezastaví. Překypují energií a aktivitou. Často nám radí: „Co si sám neuděláš, to nemáš. Na nic a na nikoho se nespoléhej. Ale když budeš něco hodně chtít, když si budeš věřit a pracovat na tom ze všech sil, dokážeš všechno na světě.“ Mnozí nad tím však zklamaně mávnou rukou. Také se kdysi snažili změnit svět, ale marně. Proto teď na všechno nadávají a ničemu už nevěří.

Ježíš nepatřil ani k jedněm ani k druhým. Neodsuzoval tento svět, že je zlý a zkažený, ale nepřidal se ani k těm, kteří pořád jen něco organizují, plánují a vylepšují.

Podle dnešního podobenství bychom mohli Ježíše přirovnat k člověku, který vzal malá semínka a pečlivě je zasel. Pak si šel odpočinout, aby mohl příští den zasívat znovu. Svým podobenstvím nám chce Ježíš říci: Udělej, tak jako rolník, co je tvým úkolem a pak se spolehni na to, že sluníčko a voda vykonají své. Jinými slovy: Vykonej, co od tebe Bůh očekává, ale netrap se, zda z toho něco bude. Počítej s tím, že v každém dobrém činu a slovu je podobně jako v semínku nezdolná síla. Není třeba se strachovat o výsledek.

Semínko je v podobenství přirovnáno k Božímu království. O Božím království sice dnes běžně nemluvíme, ale není to nic jiného než zástupný výraz pro budoucnost, pro kterou žijeme. Boží království je naděje našeho života, naše očekávání a horizont, ke kterému se upínáme. Každý z nás má nějaký důvod, proč žije a doufá. Kdyby před sebou člověk neměl budoucnost, nemohl by žít.

Boží království je tedy výraz pro budoucnost, kterou nám Bůh připravil a Ježíš přišel, aby nás naučil z této naděje žít. Nepřišel však říci, kdy ta Boží budoucnost nastane. Ukázal nám, že k té budoucnosti patří už cesta, která k ní vede. Jinými slovy, součástí Božího království a radosti je již tento náš čas a život. Naše práce i naše vztahy. Již nyní se ty veliké a krásné věci připravují, zasévají a rostou. Proto říkáme, že Boží království přišlo s Ježíšem. Vždyť mnohé z toho, co nám Bůh slíbil, se při setkání s ním stávalo skutečností.

Ježíš přinesl lidem odpuštění. Dal naději nemocným a odepsaným. Všude, kam vstoupil, jakoby se rozzářilo světlo a lidé byli tak vděční a šťastní, že přestávali krást, lhát a navzájem se podvádět. Ale dřív než mohlo jeho dílo začít vydávat trvalé plody, byl obžalován a umlčen. Ježíš nepůsobil na veřejnosti nijak dlouho – jeden, nanejvýš tři roky. Co chcete za tu dobu změnit? Sám nic nenapsal. Nezaložil žádný klášter. Nestal se politikem ani společenským aktivistou. Nepřišel nic organizovat ani zajišťovat. Chodil do města k městu a přinášel lidem Boží pomoc. Zasel do tohoto světa zárodek Božího království. Ale dřív než mohl vidět výsledky svého díla, zemřel potupnou smrtí. Vypadalo to beznadějně.

Ježíšovi nepřátelé byli přesvědčeni, že jeho smrtí všechno zajde a zmizí. I jeho vlastní přívrženci to chtěli vzdát a vrátit se do svých domovů. Stalo se však, co nikdo nečekal. Naděje, kterou Ježíš zasel do lidských srdcí, začala podobně jako semena v půdě sama růst a vydávat plody. Podobenství o zrnu se naplnilo. Lidé s překvapením poznali, že Bůh se k Ježíšovi přiznal a vzkřísil ho z mrtvých. Ježíšovo sotva zaseté dílo začalo vydávat plody. A vydává je dodnes. Ať si o tomto světě myslíme cokoli, mnoho dobrého a krásného, čeho bychom se nikdy nechtěli vzdát, je ovocem a důsledkem Ježíšova evangelia a vlivu. Nemoc-nice, sociální péče, úcta ke každé živé bytosti, lidská práva, bratrské společenství v církvi…

Ježíš podle dnešního podobenství skutečně žil. Když umíral, byl jako rolník, který opouští pole, na kterém zasel pšenici. Nebál se obětovat svůj život, protože věřil, že jeho setba vydá úrodu. Podobal se lékaři, který zašil tržnou ránu a přiložil na ni obvaz. A ta rána se sama zacelila. Lidé dodnes nacházejí díky Ježíši Kristu smíření s Bohem a dokáží si navzájem odpustit. Naděje, kterou nám Ježíš přinesl, začala žít vlastním životem

Co to však znamená pro nás obyčejné lidi? Můžeme se i my nějak na tomto zázraku podílet? Boží království zahrnuje všechno dobré a nadějné, co Bůh již dnes v tomto světě působí a připravuje. Jinými slovy, všechno, k čemu nám dal Ježíš příklad – má v sobě sílu semínek, které je třeba zasít a dostat do země. A právě to je náš úkol! Zasévat naději, volat k pravdě, dávat příklad odvahy a trpělivosti, modlit se za ty, kterým neumíme pomoci. To všechno jsou semínka, která jednou vydají úrodu.

Je dobré, když víme, že nás Bůh na tomto světě potřebuje. Jsou totiž věci, které můžeme pro Boží království udělat pouze my lidé. Odpustit, podat ruku, zastat se pravdy, přiznat vlastní chybu, postarat se o potřebné, spravedlivě se rozdělit, dát druhým novou šanci, povzbudit je modlitbou. Nic z toho za nás Bůh neudělá. Stvořil nás právě proto, abychom se o to postarali. To ostatní si však vzal na starost on. Podobně jako v přírodě. Ty zasej a Pán Bůh dá vzrůst. Semínek na rozsévání je dost a dost, jen těch rozsévačů se nějak nedostává.

Možná se jich nedostává proto, že k tomu, aby se člověk do něčeho bohulibého pustil, potřebuje hluboké a silné přesvědčení, že to má smysl, že to není marné a že na to není sám. Spousta lidí zhruba ví, co dobrého by mohli udělat, ale ztratili víru, že to k něčemu bude. Tolikrát už druhým odpustili nebo někomu pomohli – ale dnes mají pocit, že to byla spíš hloupost a marná snaha. Kdyby však hospodář ztratil hlavu a přestal sít, když hned druhý den nevidí pole, jak se zelená, nebylo by celý příští rok z čeho péct chleba.

Ježíš nás učí nespoléhat jen na své vlastní síly. Učí nás pracovat, ale s Boží pomocí. Učí nás sít a přitom počítat s tím, že mnoho věcí se děje nezávisle na nás. Martin Luther prý říkal, když po kázání a nedělním obědě odpočíval: „Zatímco piji svůj džbánek witenberského piva, evangelium běží dál.“ A měl pravdu. Jeden můj starší kolega mě povzbuzoval slovy: Největší Boží zázraky se ději, když faráři spí. Kdykoli si na to vzpomenu, dobře se mi usíná.

Když se dějí zázraky v přírodě, proč by to nemohlo fungovat v celém lidském životě? Samovolně se přece nešíří jen zlé věci a počítačové viry. Byl to právě Ježíš, kdo si troufl přirovnat Boží království ke kvasu, tedy k plísní, která se nezadržitelně šíří a prostoupí všechno, na čem se uchytí. Až do té doby byl kvas obrazem toho, jak se šíří zlo. Ale Ježíš věřil, že se stejnou mocí a silou se šíří i to, co dostáváme od Boha v evangeliu – láska, trpělivost, ohleduplnost, odpuštění a radost. Bůh se k svému dílu přizná.

Kdo tomu věří, ať neváhá a jde zasévat. Pěkně v klidu a bez zbytečné nervozity. Nemusíme nic strhnout, zařídit ani dokázat. Neděláme žádný konkurs ani neplníme plán. Možná se všechno neujme. Ale to, co se ujme, bohatě vynahradí všechny ztráty. Možná se nám leckde vysmějí, ale tam, kde se naděje a láska padne do úrodné půdy, budeme hledět a zírat. Bůh působí skrytě, ale mocně. Nejen v přírodě, ale všude kolem nás.

Brno 10.7. 2005 Jiří Gruber