Příspěvky

Letošní sjezd mládeže, který se uskutečnil 27.‒30. září v Pardubicích, byl v mnohém neobyčejný. Prvním zpestřením bylo, že byl po nějaké době opět delší, čtyřdenní. Speciální byl ovšem zejména tím, že byl spojen s oslavami stoletého výročí založení naší církve, a proto jsme byli všichni – mladší i starší – pozváni, abychom se radovali společně, jak vyzývalo i téma celé události.

Tak velkolepá akce klade samozřejmě velké požadavky na organizaci, a proto bylo třeba mnoho rukou, nohou i hlav, aby se vše podařilo zdárně připravit. Dobrovolníci, kteří ochotně přispěchali organizátorům na pomoc, jsou součástí sjezdu každoročně, letos jich ovšem bylo potřeba mnohem, mnohem více. Mezi nimi i já. Atraktivní byla nejen myšlenka připojit ruku k dílu a stát se součástí této velké události, ale také symbolická odměna ve formě slušivého dobrovolnického trička.

Vzhledem k rozměrům i tíze této (historické) události není divu, že zejména po organizační stránce bylo zpočátku v ovzduší cítit trochu zmatení a rozpaků, které se ovšem záhy rozmělnily v příjemné a uvolněné atmosféře, která nad celou akcí zavládla. Drobné komunikační šumy, které se podobným akcím nevyhnou, poznamenaly i mé dobrovolnictví a staly se pro mě tak výzvou: svoji práci jsem si musela aktivně vyhledat. Za tuto zkušenost Pánu Bohu děkuji, neboť díky tomu bylo mé dobrovolnictví zcela jistě pestřejší než pracovní náplň většiny ostatních dobrovolníků, protože jsem si vyzkoušela mnoho různorodých, vždy však příjemných a zábavných činností. Vedle chystání dětského koutku bych vypíchla zejména přípravy sobotního, hlavního dne oslav na Pernštýnském náměstí. Jejich součástí byla i slavnostní bohoslužba, kterou vedl synodní senior Daniel Ženatý a kterou vysílala v přímém přenosu Česká televize. A mně byl v tom všem svěřen úkol a pocta ne menší, než připravovat stůl Páně (a večeři Páně) přímo na podiu! S večeří Páně ostatně souvisela i moje poslední dobrovolnická zkušenost, neboť se týkala přímo vysluhování při nedělních bohoslužbách.

Motiv dobrovolnictví se vposledku nese celým sjezdem, a to nejen po té praktické stránce. Při navštěvování sjezdových přednášek a dalších částí programu se dostavilo uvědomění, že jsme to vše zvládli téměř svépomocí (tj. podíleli se lidé z církve), a toto zjištění mě dojalo: v té naší malé, sotva stoleté církvičce máme tolik, tolik šikovných, kreativních, různorodě nadaných a obdarovaných lidí! Ať už jde o Junovy, kteří točí filmy, mají kapelu a dělají mnoho dalších věcí, přes L. Moravetze, který aranžuje evangelické skladby a nové skládá, k Tomáši Vojtíškovi, který je aktivistou a nadějným politikem, anebo přes výborné a vážené teology (a další intelektuály), jakým je i Jindřich Halama, který na letošním sjezdu pronesl přednášku o sexualitě, až po Bena Skálu, bez jehož fotografií bychom se dnes už neobešli. Ostatně je velmi příznačné, že právě Ben Skála obdržel přímo na sjezdu z rukou synodního seniora medaili Za vděčnost, a to právě za svou bohulibou a neúnavnou činnost pro církev. Těch šikovných lidí, které v církvi máme, je ale mnohem víc, stejně jako darů, které jim Pán Bůh dal do vínku. Některé neznám jménem, jiní pracují bez povšimnutí, skromně a tiše, proto je můj výčet jen ilustrativním, zanedbatelným fragmentem. Každý z nás ale umí něco, čím může církev i lidi kolem sebe obohacovat. Dostali jsme darem toto velké bohatství.

Letošní sjezd i oslava století ČCE byly příjemné a vydařené. Byla to oslava neokázalá, důstojná a vkusná. Nejhezčí na tom všem ale z mého pohledu bylo, že jsme se v církvi spojili, abychom něco takového vytvořili. Je to hezký důkaz toho, že idea bratrské pospolitosti, k níž se v názvu církve odkazujeme, funguje i v praxi. Jsme schopni se společně nejen radovat, ale také tvořit, budovat. Za to patří můj srdečný dík organizátorům sjezdu, dobrovolníkům, členům církve, ale hlavně Pánu Bohu.

Adéla Rozbořilová, foto Ben Skála