Příspěvky

Začátkem října loňského roku se uskutečnil sborový výlet na Mohylu míru. Zúčastnily se ho dvě početnější rodiny s malými dětmi a pár jednotlivců, vedle bratra faráře i dvě statečné dámy na kolech a jedna dvojice otce se synem. Na úvod jsme si zahráli před Mohylou míru petang, poněkud symbolickou hru pro toto místo, neboť se hraje s koulemi, i když to jsou koule míru. Následovala prohlídka simulace bitvy u Slavkova, výstavy a samotné mohyly. Poté jsme si na louce sedli k pikniku. Sice nebylo zrovna nejtepleji, ale i tak jsme se dobře poměli. Akce pokračovala bohoslužbou v kostele v Rychmanově, kterou sloužil bratr farář. Místní byli naší návštěvou potěšeni a pohostili nás v zákristii. Cyklistky pak vyrazily na kolech na cestu domů. Pod dojmem této akce jsem napsala možná poněkud zvláštní článek, který rok čekal v mém šuplíku na pointu. Když se do roka a do dne nedočkal, rozhodl se, že chce být zveřejněn. Ráda mu vyhovím.

Vítěz píše dějiny

Na polích podzimní krajiny kvetou sytě červené růže. Asi dvacet kilometrů od domu, kde již dvacet let bydlím, se před více než dvěma sty lety odehrála velká bitva. Říká se jí bitva u Slavkova. Zavítali k nám cizinci: Francouzi, Rakušané a Rusové. Ale byla to podivná návštěva. Během jednoho dne jich tu zemřelo třicet tisíc. Tolik vojáků, tolik mužů. Padl každý třetí. Co se stalo s tím druhým, o tom si velké iluze nedělám. Nyní jsou to pro nás jen čísla, ale nestalo se to tak dávno ani tak daleko od nás. Toho zimního dne vystřídalo rudou zář ohňů tábořících vojáků ráno na obzoru červené slunce. A než toho dne zapadlo, byla krajina prosáklá krví třetiny z nich. Krví lidí a jejich koní. A rozhostil se mír. Nad krajem i na papíře. Mírová smlouva byla sepsána samozřejmě na zámku. Čistou rukou na čistý papír. Jestli při podpisu bylo vidět za okny tu hrůzu, to asi nikdo neví. Napoleon s typickou rukou na srdci psal dějiny. Jako vítěz si diktoval podmínky. Z té místní a časové blízkosti událostí běhá mráz po zádech. Každý rok se zde scházejí lidé, kteří si bitvu připomínají. My jsme si kdysi na ni také hráli. Udělali jsme si papírové čepice podle národností a šli po asfaltkách na Mohylu míru.

Uplynula dlouhá řada dní a let. Nad krajinou zavládl mír. Na jeho počest a na památku té velké bitvy byla na Prackém kopci postavena mohyla. Mohyla míru. Je to jednoduchá stavba, tak jako mír je jednoduchá záležitost. Jen se k němu dopracovat. Člověk musí opustit všechny své války a přestat bojovat. Pak zavládne mír.

Na polích kvetou bílé kopretiny. Když si v Mohyle míru stoupnete do jednoho rohu a někdo jiný do opačného, můžete šeptat do zdi a ten na druhé straně vás přes celou místnost slyší. Můžete si povídat a nikdo jiný vás neuslyší. Oblouk z rohu do rohu překlenul vzdálenost mezi lidmi, celá stavba vzdálenost v čase mezi dobou před dvěma sty lety a přítomností. Můžeme si povídat s našimi předky, možná nám něco vzkazují slovy písničky: „Když jsem nezahynul, když ta vojna byla, přece nezahynu, když už pominula.”

Mír znamená smíření. Mír znamená přijetí. Nepopíráme, že ta vojna byla. Přijímáme ji, i to, co k ní vedlo, jak probíhala a jaké má následky A smíříme se s tím. Teprve, když člověk přijme minulost úplně přesně takovou, jaká byla, nastane to spojení skrze klenbu ve stropě a přijde obrovská úleva a osvobození. A s tím také neuvěřitelná podpora. Přichází život.

Moravský zemský archiv je moderní budova u silnice. Venku mrzne a poletuje sníh. Velice zvolna se začínám orientovat v systému vyhledávání. Je tu teplo a světlo a klid. Šeptem se ke mně doneslo, že … Stala se ze mě badatelka svého původu.

P.S. Jedna rodina z našeho loňského výletu se rozrostla o dalšího potomka. Já jsem nevybádala nic.

Támar

Převzato z Brněnského evangelického měsíčníku Setkávání 10/2011