Příspěvky

I když dnes tato otázka lidi příliš netrápí, byly doby a kultury, pro které byla otázka posmrtného života tématem číslo jedna. Pozemský život byl chápán jako pouhá příprava na život věčný a všechno tomu bylo podřízeno. Klasickým případem takové kultury je starověký Egypt. Je pozoruhodné, že biblická víra se o posmrtný život téměř nezajímá. Ve Starém zákoně je veškerá pozornost zaměřena na tento pozemský život. Bůh svou pomoc neodkládá do věčnosti. Jedná a vysvobozuje svůj lid v reálném čase. Ve Starém zákoně se vše řeší v rámci tohoto světa a času. To, co Bůh slíbí Abrahamovi, začne se naplňovat již v jeho životě a bude pokračovat v životě jeho potomků. Pořád však zůstáváme v rámci reálného času a prostoru.

Málokde je oslavena krása pozemského života, manželské lásky, radosti z práce, dětí a dobrého jídla jako právě v bibli. Nelíčí se tu žádné vzdušené zámky. Moudrost se nehledá ani v podsvětí ani ve hvězdách. Tento svět je chápán jako dobrý a krásný a žádný lepší svět není. Bůh před námi nic netají. To nejlepší nám dává v průběhu těchto dní a na této zemi. Náhradou za ztracený ráj je život v zaslíbené zemi a Boží zákon, který umožňuje žít v pokoji a důvěře s Bohem i lidmi.

Smrt je v bibli považována za přirozenou součást života. Jen živí mohou chválit Boha. Mrtví mlčí a není přípustné s nimi komunikovat. Nejsou však zapomenutí. Bůh si je připomíná, když jedná s jejich syny a dcerami. Posmrtný život jako takový neexistuje. Mrtví jsou však skryti v Boží věčnosti. Bůh si je pamatuje a zůstává jim věrný. To, co se stalo mezi nimi a Bohem platí a trvá. Věčnost je však pouze v Bohu. Všechno ostatní pomíjí a odchází.

Víra ve vzkříšení z mrtvých se v Izraeli objevuje až v posledních dvou stoletích před příchodem Ježíše Krista. Nesdíleli ji všichni židé. Vycházela z přesvědčení, že na konci časů Bůh ještě jednou povolá každého člověka a vynese nad ním spravedlivý soud. Tak jako nás Bůh stvořil a povolal k životu, učiní to v posledním čase znovu.

Křesťané se k této naději přiznali, když poznali, že Ježíš, který zemřel, se s nimi dál setkává jako živý a působí skrze jejich slova a životy stejně mocně, jako když s nimi chodil po Galileji. Křesťané nespekulovali, co bude po smrti, ale uvěřili, že smrt byla přemožena. Uvěřili, že ti, kteří se k Ježíši přiznají, budou jednou vzkříšeni k novému životu podobně jako on. Nejprve se domnívali, že čas této všeobecné proměny přijde velice brzy – ještě během jejich života. Později poznali, že Bůh má větší plány, než pouze jejich spásu. Uvěřili, že Bůh chce slovy evangelia zachránit co nejvíce lidí.

Když apoštol Pavel ve vězení přemýšlel o své smrti, toužil na jedné straně být už navždy s Bohem, ale nakonec se přiklonil k možnosti posloužit ještě druhým. Vidí před sebou další úkol a práci. Křesťan proto nemá důvod předčasně utíkat k Bohu. Dokud může žít, je jeho místo na této zemi a mezi lidmi. Nic lepšího a důležitějšího než tento svět pro nás Bůh v tuto chvíli nemá.

Když zemřeme, nic z nás nezůstává. Náš život je nedělitelný, umíráme naše tělo i duše. Jediný, kdo zůstává, je živý Bůh. V něm je veškerá naše naděje. Jaké to bude, až nás Bůh jednou vzkřísí a přivede do svého království, ponechává víra jako tajemství. Nechce si to představovat ani popisovat. Víme jen to, že nás nečeká věčná samota, ale živé společenství. S Bohem i lidmi. S těmi, kterým jsme odpustili i s těmi, kterým jsme neodpustili. Právě proto se máme snažit spolu žít v lásce. Se všemi se ještě jednou potkáme!

V dnešní době je mezi řadou lidí rozšířená představa tzv. reinkarnace. Podle ní člověk žije více životů po sobě. Tím by se snadno vysvětlilo, proč někteří lidé trpí, ačkoli si to ničím nezasloužili. Mohla by to však být odplata za jejich hříchy z minulých životů. Nikdo by také nemohl beztrestně páchat zlo, protože by následkům svých činu neunikl ani po smrti. Tato myšlenka pochází z Indie ale křesťanům je cizí. V biblickém pohledu je každý člověk jedinečným Božím dílem a náš život se nemůže opakovat. Každý odpovídá sám za sebe. Život není koloběh, ale v čase ohraničená příležitost, která se již nikdy nebude opakovat. Právě to vede křesťany k aktivnímu a odpovědnému životu, místo aby spoléhali na to, že budou mít ještě po smrti čas své chyby napravit. Biblická víra nezná žádné další životy ani očistec, kde by mohl člověk dohnat, co dříve zameškal. Žijeme jen jednou a naostro. Pokud člověk svou příležitost nevyužije, druhou už nemá. Právě proto je život tak vzácný a jedinečný. Již dnes se s konečnou platností rozhoduje o tom, zda náš život bude pokračovat nebo navždy skončí. O naši budoucnosti rozhodne s konečnou platností Bůh.

V Novém zákoně existují dvě představy o věčném životě. Podle první je Boží království věcí budoucnosti. Teprve až Bůh ukončí běh tohoto světa, budou mrtví vzkříšení a ten, koho poslední den zastihne uprostřed života, se k nim připojí. Podle jiné představy Boží království již existuje a ti, kdo jsou Bohu věrní, do něho přicházejí již nyní, bezprostředně po své smrti. K této představě se přiznává katolická víra ve svaté a jejích přímluvy. Evangelíci tuto víru nesdílejí. Jsme přesvědčeni, že všichni lidé jsou stejně hříšní a mohou být spaseni pouze Boží milostí, nikoli na něčí přímluvy. Proto se evangelíci nepodílí ani na mariánském kultu. Marie si vážíme jako každého jiného věřícího člověka. Evangelíci za také nemodlí za mrtvé. Ne proto, že bychom je neměli rádi. Boží milost je nám však víc než všechny naše přímluvy. Tím víc se máme za druhé modlit, dokud ještě žijí a mohou se změnit.