Příspěvky

Každý z nás je jiný a žije svůj vlastní životní příběh. Proto neexistuje jediná cesta k víře a k Bohu. S Boží přítomností se každý z nás potká za jiných okolností. Někdo na vrcholu svých sil, jiný během těžké krize. Někdo prožije setkání s Bohem v nočním tichu a samotě, jiný uprostřed věřícího společenství. Někdo po dlouhém hledání, jiný zcela nečekaně a neplánovaně.

Může člověk proto, aby uvěřil, něco sám udělat? Nebo nám nezbývá než čekat, až víra přijde sama? Víra v Boha je vždycky dar, ale člověk může směrem k Pánu Bohu udělat několik vstřícných kroků.

Především by si člověk neměl představovat, že křesťanská víra je stav naprostého a pevného přesvědčení, které se dá nazvat jistotou. Mnozí lidé, kteří se přišli podívat do kostela na bohoslužby, získali dojem, že lidem kolem nich musí být všechno jasné, o ničem nepochybují a všemu, co slyší, neochvějně věří. Tak tomu ale není. I po mnoha letech je křesťan svým způsobem stále na začátku a klade si řadu nepříjemných otázek. Kdyby si je nekladl, nebyla by to již víra, ale fanatismus.

Víra je právě proto vírou, že je spojena s pochybností a nejistotou. Lépe řečeno víra se z pochybností a otázek rodí. Křesťanská víra není setrvalý stav mysli, kdy člověk o ničem nepochybuje a jde neochvějně za svým cílem. Víra je krok do neznáma. Svým způsobem musíme každý den uvěřit znovu. Můžeme se přitom sice opřít o předchozí zkušenosti, ale v každé situaci je důvěra v Boha něčím novým, nesamozřejmým a nevyzkoušeným.

Mnoho lidí možná o víře uvažuje, ale čekají na nějaký impuls. Někdo by rád prožil zázrak. Jiný čeká, že ho někdo přesvědčí. Mnoho lidí si předem stanovilo podmínky, za jakých by byli ochotni uvěřit. Ale tudy cesta k víře většinou nevede. Má-li člověk o víře vlastní utkvělou představu, může na splnění svých představ čekat třeba celý život. Místo věčného čekání je lépe do příběhu víry aktivně vstoupit

Někdy pomůže, když člověk udělá nejprve jeden samostatný krok a pak se znovu rozhodne, jak dál. Každý z nás se může na začátku obrátit k Bohu v tiché modlitbě. Poprosit několik slovy o Boží pomoc a zkusit prožít jeden den tak, aby z něho mohl mít Pán Bůh radost. Večer pak za takový den poděkovat, uvědomit si, co všechno mohlo být lepší a těšit se, že to zítra zkusí znovu. Následovat Ježíše Krista, pokoušet se jít stejným směrem jako on, je úžasné a krásné dobrodružství.

Mnohým pomáhá, když si čtou v bibli a pokouší se tyto příběhy přenést do své situace. Přemýšlí o tom, co by pro ně znamenalo odvážit se podobné víry jako Petr jdoucí po vodě. Možná je to výzva, abychom udělali, čeho se bojíme. Jiný si položí otázku, co by pro něj znamenalo vydat se na podobně nezajištěnou cestu jako Abraham, který vše opustil, aby našel nový domov v zemi zaslíbené. Může to být výzva, abychom s něčím skončili a zvolili nový životní směr, přestože nevíme, kam přesně nás přivede.

Jiskra víry často přeskočí ve chvíli, kdy si uvědomíme, že se Pán Bůh svým slovem obrací na nás osobně. K tomu často dochází, když posloucháme nebo čteme výklad biblického slova. Slyšíme sice obyčejného a hříšného člověka, ale v jeho slovech je něco, co nás nenechává v klidu. I když nás ten člověk nezná, často mluví o tom, co se nás bytostně týká. V jednu chvíli si pak uvědomíme: Pán Bůh ode mne něco očekává. Nemusí to být nic světoborného. Možná nás to napadlo už předtím, ale teprve nyní víme, že je to správné a že se o to máme pokusit, i kdyby nám stály v cestě sebevětší překážky. Když k nám Bůh mluví, nezní jeho hlas z oblak, ale v našem svědomí. Bývá tichý a snadno jej něco přehluší.

Někoho povzbudí k víře neobvyklá událost, která změní jeho život. Takové události se však většinou neopakují a slouží jako pozvání a vstupní brána, která nám pomůže vejít do světa víry. Důležité je však vy

držet. Jsou totiž lidé, kteří ve slabé chvilce slíbí Pánu Bohu věrnost, ale sotva jim otrne, už na to zapomenou. Myslí si, že jejich modlitby byly jen projevem jejich dočasné slabosti strachu a stydí se k nim přiznat. Ale co když teprve tehdy, když si nevíme rady, poznáme, jak na tom opravdu jsme. Kritická chvíle může člověku ověřit oči, aby se spatřil nezkresleně a přestal si stále na něco hrát.

Křesťanská víra není účelová. Možná na začátku od víry něco konkrétního čekáme. Víra nám může v určité chvíli velice pomoci. Ale nakonec člověk Pánu Bohu nevěří proto, aby z toho něco měl, ale protože má Pána Boha rád. Víra pro něj znamená věrnost, která se neměří na zázraky. Skutečná víra a láska se nepotřebují ničím vykazovat.

Nejdůležitější je však začít. Křesťanská víra není myšlenková teorie ani ideologie, ale způsob života. Věřit Bohu znamená jednat jinak než většina lidí kolem nás. Jinak, než nás v první chvíli napadne. Jinak, než je výhodné jen pro nás. O takový život se člověk může pokusit ještě dřív než uvěří. Někdo si teprve přitom uvědomí, že k tomu, aby mohl žít čestně a poctivě, potřebuje Boha víc, než si myslel a rozhodne se, že bez něho už nechce žít.