Kázání

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.

Milí bratři a milé sestry!
Ve Starém Zákoně jsou nejméně dva případy, kdy lidé nemluví pravdu a přece je jejich jednání považováno za správné a moudré. V prvé řadě jsou to porodní báby, které zalhaly faraónovi a řekly, že nestihají přijít včas k porodu hebrejských žen. Nebyla to sice pravda, ale zachránily tím život několika židovských chlapců. Byla to lež v zájmu života bezbranných dětí. Druhý případ je složitější. Davidův rádce Chušaj předstírá, že bude sloužit vzbouřenému Abšálomovi a zůstane na Davidův příkaz v Jeruzalémě. Schválně pak poradí Abšálomovi špatně a ten nakonec přijde o trůn. Tentokrát je to lež v zájmu spravedlnosti. Abšalom získal své stoupence falešnými sliby. Chtěl zabít svého otce a tak se zmocnit jeho trůnu. Třetí příklad můžeme připomenout z biblických apokryfů. Válečnou lež použije krásná Judita, které se podaří s nasazením vlastního života zabít vůdce nepřátel Holeferna. Podobných situací bychom našli ve SZ více. Ale i z vlastního života víme, že jsou chvíle, kdy nelze říci plnou pravdu, abychom druhým neublížili. Když mě vyslýchala STB, také jsme lhal, že některé lidi neznám, i když jsem je znal. Vyšetřovatelé mi však se škodolibým úsměvem stále připomínali: Pane faráři, vy nám přece musíte říkat pravdu … A já si v duchu říkal a proč bych ji říkal zrovna vám. Něco jiného však je, když muž lže vlastní ženě.
Deváté přikázání nám nepřikazuje říkat za všech okolností pravdu a nic než pravdu. To bychom se mohli stát spoluviníky děsivých zločinů. Když někdo za války zatajil, že skrývá lidí pronásledované gestapem, nebyl to lhář ale hrdina. Když lékař neřekne nemocným obvyklou prognózu jejich nemoci a dá jim naději, může jim zachránit život. Na druhé straně člověk nemůže lhát, když se mu to hodí. Pán Ježíš řekl: „Vaše řeč budiž Ano, ano, ne, ne.“ Pravda a spolehlivost jsou hodnoty nemírně důležité. Lež je jako rakovina, která rozkládá lidské vztahy. Když někomu nemůžeme věřit, nemůže s ním ani žít. Talmud moudře říká: Trestem lháře je to, že mu lidé nevěří, i když říká pravdu.
Deváté přikázání – tak jako pro všechna ostatní – vychází z určité situace. Deváté přikázání stojí na předpokladu, že je tu Bůh, který o nás ví všechno a který je k nám lidem pravdivý. Věřící člověk ví, že žije ve světě, kde existuje pravda. To přece vůbec není samozřejmé. Kdybychom nevěděli o Bohu, nemohli bychom si být jisti vůbec ničím! Naše smyslu nás klamou. Naše vzpomínky jsou nespolehlivé. U druhých lidí nikdy nevíte, co vám zamlčeli a kdy vás podvádějí. Dobrat se v tomto světě pravdy je většinou marné. Není divu, že mnozí na pravdu rezignovali a říkají pouze to, co se jim hodí. Nebo pravdu relativizují tím, že každý máme tu svou.
Věřící člověk se nesmí nechat strhnout tímto relativismem. Možná pravdu neznáme, možná ji nikdy zcela nezjistíme a budeme mít na věci různý názor, vždyť jak říká apoštol „poznáváme jen z částky a v zrcadle“ (1K 13). Ale pravda přesto existuje! Je tu Bůh a ten o nás ví všechno. Ještě nemáme slovo na jazyku a on už ví, co chceme říci (Ž 139). Kdo počítá s Bohem, ten ví, že z principu věci nelze nic zatajit. Nic nelze skrýt ani zapomenout. Z toho jde až mráz po zádech, ale na druhé straně je to úžasně osvobozující. My si nemusíme před Bohem na nic hrát. Když člověk sepne ruce k modlitbě, končí všechna přetvářka a křečovité úsměvy. Když jsme s Bohem, jsme obklopeni pravdou, která uzdravuje. Jedině s Bohem může být člověk takový, jaký skutečně je. Ale místo, aby nás žár Boží pravdy ponížil a vystavil na pranýř, jsme laskavě přijati se vší hanbou, kterou před lidmi a sami před sebou skrýváme. Jsme nazí, ale Bůh se nám nesměje. Dává nám oděv, abychom svou nahotu měli čím přikrýt.
Kdo chce dodržovat deváté přikázání, měl by si stále v duchu opakovat: Bůh o mně ví všechno. Jsem odhalen. Je to průšvih a přece to na mě Bůh nikdy neprozradí. Nechává si to pro sebe a dává mi příležitost, abych své chyby napravil. Jen si přestavme kolik trapností a ubohostí se skrývá v našem srdci. Bůh to všechno ví a přece se to nikdy nikdo nedozví! Bůh to přikryl svým odpuštěním. Teprve když si člověk tímto zážitkem milosti projde, naučí se dodržovat deváté přikázání a pochopí jeho smysl. Pravda je něco svatého a nesmí se házet psům. Za pravdu je člověk zodpovědný a musí s ní umět zacházet s podobnou citlivostí a láskou jako Bůh.
Kdykoli otevřeme svá ústa, je v sázce život našich bližních. Slovo má obrovskou moc. Bůh nás proto činí odpovědné za to, co naše slova vyvolají. Slova mohou být uzdravující a smiřující. Ale mohou být také zlá a nebezpečná -podobně jako zápalky v rukou malých dětí. Malý oheň někdy zapálí veliký les (Jak 3,2). Stačí jedno nevhodné slovo, malá zlomyslnost a neštěstí je na světě. S pravdou se musí umět zacházet jako s ostrým nožem. Bez dobrého nože si neukrojíme chleba, ale může se jím také ošklivě pořezat.
Být křivým svědkem se původně týkalo soudního řízení. Soudy byly ve starém Izraeli poměrně časté a odehrávaly se veřejně v bráně města. Tam zasedli soudci a lidé, kteří měli nějaký spor před ně předstoupili. Každý mohl do takového jednání vstoupit jako svědek a říci, co viděl nebo slyšel. Dnes rozhodují soudy především na základě věcných důkazů jako jsou otisky prstů, stopy DNA, záznamy telefonních hovorů atd. Tehdy se však soudilo především na základě výpovědí svědků. Proto museli být nejméně dva nebo tři. Ale i tak docházelo k nespravedlnostem. Stačí si vzpomenout na soud s Nábotem, kterého falešně obvinili z rouhaní jen proto, aby si král mohl přivlastnit jeho vinici (1Kr 21). Konec konců i na Ježíše byli nasazeni křiví svědkové, kteří ho udali, že chce znesvětit chrám (Mt 26,59). Důsledky falešného svědectví mohly být dalekosáhlé a nezvratné. Mojžíšův zákon proto stanovil, že když někdo někoho lživě obviní, bude potrestán stejně jako kdyby provedl to, co neprávem vypověděl o druhém (Dt 19,18). Křivé svědectví znamenalo porušit a zbourat základní kameny, na kterých stálo lidského společenství. Zde končila všechna legrace.
Dnes rozumíme devátému přikázání v širším smyslu. Zdaleka už nejde jen o výpověď u soudu, ale o každé slovo, kterým vypovídáme o svých bližních. Všechno, co o druhých říkáme, má dnes podobnou váhu jako když se to v Izraeli řeklo v bráně města. Stačí když jen někdo o někom novém v práci řekne, že je divný a už se to s ním potáhne a každý se na něj bude dívat skrz prsty.
O druhých proto nesmíme říci nic zlomyslného. Žádnou pomluvu, žádnou polopravdu, žádné drby a neověřené pověsti. My však o svých bližních nesmíme říkat ani pravdu, která by jim ublížila. Toto dobře rozeznal Martin Luther, který ve svém výkladu Desatera říká: Svého bližního nemáme zrazovat, pomlouvat, osočovat, ale budeme mu promíjet, mluvit o něm jen dobré a vše obracet na lepší. I když vím, že můj bližní hřeší, mám zakázáno to šířit dál. Pokud o svých bližních víme věci, které je nešlechtí, musíme o tom s nimi mluvit pouze mezi čtyřma očima. Na veřejnost s tím smíme vyjít pouze tehdy, kdyby svým jednáním ohrožovali ostatní.
Podle bible je láska k bližnímu víc než holá pravda. Mluvit pravdu neznamená poskytovat informace, které by mohly druhému ublížit. Je totiž rozdíl mezi řeckým a hebrejským pojetí pravdy. Řecké slovo ALETHEIA, překládané jako pravda – znamená odhalení. Je to objektivní, vědecká pravda, která se neptá, jaké bude mít její odhalení důsledky. Hebrejské EMET, které se také překládá jako pravda, má však blízko ke slovu věrnost a milosrdenství. Pravda je v bibli především to, co je správné. Pravdivě není automaticky to, co je. Holá skutečnost může být přece zlá a nepravdivá. V bibli je pravda to, co býti má. Pravda je to, co si Bůh přeje a ne to, co se zrovna stalo. Proto mohou bezbranné porodní báby přelstít faraóna. Proto může Chušaj svou radou zachránit Davida a překazit Abšalomovu vzpouru. Bezbranná Judita smí předstírat lásku, aby odvrátila zkázu od svého lidu. Všechno jsou to situace, kdy jde mnoha lidem o život. Lež tu není dobrem, ale menším zlem, za které člověk nese veškerou odpovědnost. Jsou chvíle, kdy se k takové lži odhodlá, protože jiné, lepší řešení nezná. Lež v zájmu toho, co je správné a spravedlivé, si však můžeme dovolit tak jednou, dvakrát za deset let. Nikdy však nelze ospravedlnit lež, kterou chceme někomu ublížit nebo ho zranit.
Komu bychom však nikdy lhát neměli, jsou naše děti. Někdy se to podceňuje. Dospělí si malými lži usnadňují život, ale může to mít zhoubné následky. Neříkejme svým dětem, že je přinesl čáp, neříkejme jim, že dárky nosí Ježíšek, neskrývejme před nimi, že lidé umírají, neříkejme jim, že jsou naše, když jsme je adoptovali. Chraňme je pouze před tím, co by neunesli. Jsou věci, o kterých musíme do jistého věku pomlčet a říci, to ti vysvětlím později. Ale nikdy si nepomáhejme lží, která může zanechat v dětské duši hlubokou jizvu.
Nesnažme se lhát ani našim nemocným a umírajícím. Většina lidí pozná, když umírá. Nepotřebují falešnou útěchu. Vědí, že zemřou. Ale bojí se samoty. Potřebují smíření a odpuštění. Potřebují slyšet, že nežili nadarmo. Někteří chtějí ještě alespoň snít o tom, co již nikdy nebude. Co je nejvíc tíží je nejistota. Šeptání a neurčité odpovědi. Ale na druhé straně – vždycky je naděje. U každého má nemoc jiný průběh a co jednoho položí, z toho se druhý dostane. Žádný lékař bezpečně neví, jak dlouho ještě budeme žít. Vždycky stojí za to bojovat o život. Statistika může být neúprosná, ale konkrétní člověk má vždycky naději a stojí za to ji v něm vzbudit.
Na závěr můžeme říci toto: Lež, křivé slovo, pomluva, nešetrná „pravda“ je svou povahou něco, co nemá budoucnost a neobstojí. Bůh má pro nás něco lepšího. Odpuštění a smíření. Ublížit někomu byť jen slovy je cesta, která nikam nevede. V druhé verzi Desatera v knize Deuteronomium čteme jeden z prvních komentářů tohoto přikázání: Nestaneš se svědkem klamu. Nebudeš hájit něco, co není. Je to jen ztráta času a důvěry, která už se nikdy nevrátí.

Pane Ježíši Kriste,děkujeme Ti, že před tebou nemusíme nikdy nic skrývat. Ty o nás víš všechno a přece nás nesoudíš.Nauč nás prosme mluvit o druhých vždycky jen s úctou a pokorou. Místo abychom se pohoršovali nad smítkem v oku svých bližních, dej ať si všimneme trámu ve vlastním oku. Amen.

Brno 23.7.2006, Jiří Gruber