Kázání

“Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.”

Milí bratři a milé sestry!
Poslední, desáté přikázání je svým způsobem shrnující. Mohli bychom říci, že spolu s prvním přikázáním je alfou a omegou šťastného a svobodného života, který nám Bůh připravil na této zemi. Alfa, první písmeno abecedy této moudrosti zní: Na tomto světě je jenom jeden Bůh a Pán. K nikomu jinému proto nevzhlížej, nikomu nenadbíhej a nesnaž se mu zalíbit. Poslední písmeno, Omega, které Boží řeč uzavírá, zní: Buď vděčný za to, co máš! Nenech se strhnout k závisti a dopřej každému, aby se těšil z toho, co mu bylo dáno.
Desáté přikázání na rozdíl od ostatních postihuje i lidské myšlení. Zatímco předchozí přikázání mají na mysli již vykonaný čin, desáté nás upozorňuje na to, že mnohé zlo začíná v lidském srdci. Je to naše sobecká touha, závist, chtivost a nenasytnost – co nás ovládá a vede k činům, kterými si kazíme život a ztrácíme přátele.
Bylo by ovšem chybou, kdybychom chtěli ze svého srdce každou touhu a žádost vymýtit. Někdy se totiž zdá, že naše tužby, sny a naděje nám přináší jen trápení a bolest. Někdy si říkáme, že kdybychom v sobě dokázali všechny touhy utlumit a po ničem už netoužili, možná bychom došli klidu. Ale je to jen zbytečná křeč, která nikam nevede. To bychom byli sami proti sobě. Bůh nás přece stvořil jako bytosti, které touží po všem dobrém a krásném. A je to tak dobře. Kde by byl svět, kdyby lidé netoužili po větší spokojenosti, po lepším a pohodlnějším životě, po lásce, přátelství, dětech a mnoha jiných Božích darech. Podle bible máme toužit po všem, co nám Bůh nabízí a všemi silami o to usilovat. Hřích není v tom, že po něčem toužíme. Hřích je, když o to chceme připravit někoho druhého. Zlá je jen taková touha, která se rodí ze závisti a chce to získat na úkor druhých. Hřích není, když po něčem toužím a dělám vše proto, abych to poctivě získal. Hřích je, když chci druhému vzít, z čeho má radost. Když mu chci přebrat ženu, přátele nebo místo v práci. Když mu nepřeji úspěch, kterého dosáhl. A nebo když si stále jen stěžujeme a štěstí vidíme jen v tom, co mají druzí.
V bibli je několik příběhů, které dobře ilustrují, jak závist vzniká a jaké má následky. Vypráví se tu například o králi Achabovi, který zatouží po Nábotově vinici, aby si na ní zřídil vlastní zahradu. Nábot se však své vinice nevzdá, protože je to právě ten díl, který dostal jeho rod od Hospodina jako svůj podíl na zaslíbené zemi. Král Achab má polí víc než kdo jiný, ale s jídlem roste chuť. Chce mít nač si vzpomene. A proto zneužije své moci a Nábota nechá zabít (1Kr 21).
U Achaba nás takové jednání příliš nepřekvapí. Bible jeho panování hodnotí velmi kriticky. Ale podobného zločinu se dopustí i král David, nejzbožnější panovník v Izraeli. Sám má již několik žen a přece – když spatří krásnou Batšebu, manželku Uriáše Chetejského, zatouží po ní a spí s ní. Když hrozí, že jeho čin vyjde najevo, dá zabít jejího muže a přibere Batšebu do svého harému (2S 11).
Proč vlastně člověk takové zlé věci dělá? Proč se chce radovat na úkor druhých a jde doslova přes jejich mrtvoly? Je zvláštní, že v obou uvedených případech propadnou závisti a neovladatelné touze lidé, kteří ničím nestrádají. Mají naopak víc než ostatní. A přece jim to nestačí. Problém tedy není v tom, že někdo nic nemá a druzí ho provokují svým štěstím. Problém je, že člověk neumí být spokojený s tím, co má a chce stále víc. Příčina závisti tedy není v tom, že by nám něco chybělo, ale v tom, že chceme všechno pro sebe. Král Achab i král David připravili své blízké o radost, protože příliš milovali sami sebe. Kdo myslí jen sám na sebe, nestydí se druhých lidi využít pro sebe a nebere na ně ohled. Víme, že je to zlé, ale kdo z nás může říci, že takový nikdy nebyl a nebude?
Ještě dva biblické příběhy připomenu. Když Izrael vycházel z Egypta, dostal se na poušť , kde je Hospodin živil manou. Pro Izraelce to byl zázrak, když každé ráno měli, co sbírat a jíst. Ale byli mezi nimi nevděčníci, které popadla žádostivost a začali naříkat: „K čemu je nám tahle mana. Máme jí už po krk. Stýská se nám po hrncích masa a zeleniny, kterou jsme měli v Egyptě. Ta mana už se nám hnusí.“ Tak nemluví hladoví, ale lidé, kteří se mají dobře a přece nejsou spokojeni. Místo svobody by se raději vrátili do otroctví. Idealizují si svou minulost a ohrožují tím nejen sebe ale i ostatní (Nu 11,4 n.)
Poslední příběh je přímo modelový. Adam s Evou žijí v krásné zahradě, kde mají k dispozici ovoce ze všech stromů. Jen z jednoho nesmí jíst. Ale právě po jeho ovoci zatouží. Had jim namluví, že když okusí jeho plody, budou jako bohové. A lidé neodolají. Ale nestanou se z nich bohové. Dostanou pouze strach, z kterého už se nikdy nezbaví (Gn 3).
Všechny předchozí příběhy mají tři společné jmenovatele. Prvním je naše nespokojenost s tím, co jsme od Boha dostali. Tím druhým je sebeláska a třetím bezohlednost k druhým lidem. Když se tyto tři věci: nespokojenost, sobectví a bezohlednost spojí dohromady, je neštěstí na světě. Dá se však proti tomu nějak bojovat? Copak Ježíš neříká, že je to právě lidské srdce, odkud vychází zlé myšlenky, nenávist, zloba, chamtivost, závistivý pohled, namyšlenost a opovážlivost (Mk 7,21)? Je na světě člověk, který by si svou závist dokázal uhlídat a včas se z ní osvobodil? Buďme upřímní, není to vůbec snadné. Ale není to nemožné!
Ještě jeden příběh si připomeňme. Kain a Ábel. Starší bratr závidí mladšímu Boží přízeň. Ale místo, aby na sobě začal pracovat a získal Boží požehnání, místo aby se dal Ábelovým štěstím inspirovat, povzbudit a motivovat – rozhodne se Ábela odstranit a myslí si, že si tím získá Boží přízeň sám. Místo toho se z něj stane tulák a bezdomovec.
Kainův příběh ukazuje, že závist může se může zrodit z pocitu osamění, prázdnoty a zbytečnosti. Ze strachu, že nás nikdo nemá rád.. Když si člověk není jistý, zda je milován, potřebuje si něčím potvrdit, že je důležitý, mocný, bohatý a lepší než druzí. Proto šahá i na to, co není jeho a bere, co mu nepatří.
Všechny zákazy v této věci jsou marné. Závist se nedá potlačit, dokud si je člověk nejistý, zda ho má někdo rád. Dokud nepoznáme, že jsme milováni, nahrazujeme si to sebeláskou. Jenže sebeláska oslepuje a vede nás do konfliktu s druhými lidmi. Proti závisti je jediný lék. Láska.
Možná si ještě vzpomenete, jak se náš život změnil, když jsme se poprvé zamilovali a naše láska byla opětována. Nejen, že jsme našli svou vyvolenou či svého milého – ale celý svět kolem nás v tu chvíli jakoby zkrásněl. Každému jsme v těch dnech přáli štěstí, jakého se dostalo nám.
Tato povznášející zamilovanost však nikomu dlouho vydrží. Brzy poznáme, že láska našich blízkých není tak úplně dokonalá. Není moudré být zcela závislý na lásce a věrnosti jednoho člověka. Ani naše vlastní děti nás nebudou vždycky bezmezně milovat, jako když byly malé a nikoho jiného neznali. Lásku je třeba hledat ještě jinde, než jen u lidí. Bible říká, že na tomto na světě není nic spolehlivějšího než Boží láska a věrnost. Boží láska nás dokáže zbavit nejistoty, osvobodit ze závisti a učinit nás šťastné, přestože mnohé nemáme a asi nikdy mít nebudeme. Člověk, který ví, že je Bohem milován, dokáže se svým zklamáním bojovat daleko lépe a úspěšněji než ten, kdo si je nejistý a potřebuje se stále utvrzovat v tom, jak je důležitý. Od závisti vysvobozuje láska. Jistota, že je tu někdo, komu na mě záleží a komu nemusím nic dokazovat. Takovou lásku smí každý z nás nalézt a poznat v Bohu.
Starozákonnímu člověku dávala jistotu této lásky vzpomínka na vysvobození z Egypta. Lid který byl zotročen a odepsán, byl – aniž si to jakkoli zasloužil – zachráněn a dostal zemi, o které si mohli jejich otcové nechat jenom zdát. Kdo si na to zvykl a bral to jako samozřejmost, s tím závist pěkně cloumala, až ho nakonec udolala, jak potvrzuje příběh o Achabovi a Davidovi. Kdo však každé ráno děkoval Bohu za svůj život, svobodu a kousíček pole, který dostal k obživě, ten neměl druhým co závidět.
Stejnou ba ještě větší jistotu Boží lásky dává křesťanům život Ježíše Krista a jeho oběť na kříži. Ježíš Kristus je pro nás doslova ztělesněním Boží lásky. Skrze něho přijímáme odpuštění, spásu a vykoupení. Každý z nás smí vědět: Ježíš Kristus mě tak miloval, že za mne šel na kříž. Abych já mohl věčně žít, on za mne položil svůj život. Dostali jsme tedy mnohem víc, než jsme si troufali pomyslet. Nebo je snad něco víc než věčný život? Je něco krásnějšího, co ostatní mají a my nemáme?
Dar věčného života však neznamená pouze to, že jednou budeme přijati do nebe a do té doby budeme trpět a strádat. Dar věčného života znamená, že Boží láska je něco trvalého, stálého a spolehlivého. Věčný život je věčný proto, že ho žijeme už dnes a naše radost z Boží lásky nikdy neskončí. Kdo věří, že mu Bůh dal věčný život, nalézá jeho lásku a přízeň již nyní v docela konkrétních maličkostech, které nás obklopují.
Lidé, kteří s Boží láskou nepočítají, mají ve zvyku na všechno nadávat a stále si na něco stěžovat. Zpočátku je to možná jen hra a móda, ale člověk si na ni brzy zvykne a pak už je opravdu trvale nespokojený a naštvaný.
Věřící křesťan se však pozná mimo jiné i podle toho, že stále neskuhrá, ale dovede být vděčný. Jistota Kristovy lásky mu pomáhá objevovat kolem sebe již dnes mnoho krásných a dobrých věci. Kdo se dobře rozhlédne, bude žasnout, kolik jich kolem sebe má. Tato vděčnost a spokojenost je důležitá nejen pro nás ale i pro naše bližní.
Kdo je šťastný a spokojený, nebude druhým závidět. Naopak bude rád, když kolem sebe najde podobně šťastné a spokojené lidi, protože to jediné, co mu schází, je ten, s kým by své štěstí oslavil. Kdo je šťastný, rád se o své štěstí rozdělí a někoho jím nakazí. Je to velmi jednoduché. A díky Bohu je to i možné.

Pane Ježíši Kriste, ty každého z nás miluješ víc, než si umíme představit. Ty každého z nás objímáš svým odpuštěním, pochopením a požehnáním. Každá květina i úsměv našich bližních nám připomíná, že nejsme zapomenuti a nemusíme si nic dokazovat. Díky, Pane, že nás zbavuješ závisti i strachu, abychom mohli být šťastní a stejně štěstí přát i druhým. Amen.
Brno, 13.8.2006 Jiří Gruber