Kázání

Konečně vás, bratří, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši, abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali a co už také činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu. Vždyť víte, které příkazy jsme vám dali od Pána Ježíše. Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti a každý z vás aby uměl žít se svou vlastní ženou svatě a s úctou, ne ve vášnivé chtivosti jako pohané, kteří neznají Boha. Ať nikdo nevybočuje z mezí a neklame svého bratra, protože Pán ztrestá takové jednání, jak jsme vám už dříve řekli a dosvědčili. Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení. Kdo tím pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, jenž vám dává svého svatého Ducha.

Milí bratři a milé sestry!
Většina dopisů apoštola Pavla má dvě zřetelně oddělené části. V té první se apoštol pokouší své adresáty potěšit a povzbudit. Připomíná jim Boží lásku, pomoc a odpuštění hříchů. Má radost z toho, co se ve sboru děje dobrého. První polovinu dopisů apoštola Pavla je radost číst. Je srdečná, přátelská a plná vzájemné vděčnosti.
V druhé části již Pavel píše o tom, co od nás Bůh očekává. Není toho málo a ne všechno se čte s lehkým srdcem. Obě části dopisu však spolu úzce souvisí a nedají se oddělit. První část dopisu čtenářům mnoho dává, druhá jim připomíná, k čemu nás to zavazuje. Apoštol chce tímto pořadím zdůraznit, jak nás Kristova láska a dar Ducha svatého mění a zasahuje do našich každodenních životů. Na prvním místě je osvobozující síla evangelia a hned za ním z toho vyplývající závazek. Boží milost nesmí vyjít naprázdno! Jejím ovocem má být lidská vděčnost a věrnost.
„Konečně vás, bratři, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši Kristu … žijte tak, abyste se líbili Bohu.“ Všimněte si té formulace: „prosíme a napomínáme“. Křesťané jsou svobodní lidé a každý z nás je odpovědný přímo Bohu. Nemáme nad sebou žádného pána, který by nám nařizoval, co a jak smíme dělat. Ani apoštol ani církev nemůže nikomu rozkazovat nebo vydávat nějaká nová přikázání. Křesťané jsou si rovni jako dospělí bratři a sestry v jedné rodině. Ale současně nám záleží na tom, aby se nikdo Pánu Bohu neztratil a nebyl jen planým posluchačem. Když křesťan od křesťana něco žádá nebo ho v něčem napomíná, pak ho o to vždycky může jen prosit! Právě tím je však jeho napomínání silné a naléhavé. Nemusíš, ale můžeš. Ne já, ale Bůh tě volá k dobrému.
Apoštolovi se v našem textu podařilo výstižně a stručně formulovat hlavní zásadu křesťanského života: Žijte tak, abyste se líbili Bohu.Ale nás možná napadne: To je sice krásná rada, ale není zaměřena proti člověku? Není důležitější, aby byl se svým životem spokojený především každý z nás? Vždyť Boží požadavky nás v mnohém svazují a omezují.
Ale takto konfrontačně to míněno není. Pán Bůh od nás nežádá nic, co by bylo proti našemu zájmu. Právě naopak. Když se budeme líbit Bohu, poznáme, že je to pro nás nejlepší. Ani jedno Boží přikázání nemá za cíl uspokojit nějaké „Boží potřeby“. Všechna mají za cíl, aby se vedlo dobře nám lidem. Bůh chce, abychom všichni mohli být spokojení a šťastní. Proto je dobré chtít se líbit Bohu. Když se budeme snažit vyhovět jen svým potřebám, nikdy nebudeme spokojení. Když se však snažíme líbit Bohu, přináší nám to vědomí naplněného života.
Apoštol doslova říká, že máme vézt posvěcený život. To je slovo, které se skoro bojíme vyslovit. Náš život přece ani zdaleka není svatý a dokonalý. Ale o mravní bezvadnost a perfektnost tu nejde. Posvěcení znamená, že je člověk spojen a svázán s Bohem a podílí se na jeho svatosti.
Ale jak takového posvěcení života a spojení s Bohem dosáhnout? Víme, že pohané se tehdy posvěcovali účastí na různých náboženských obřadech. Židé se zase posvěcovali odlišným způsobem života: nejedli nečisté pokrmy, nepracovali sedmý den, očišťovali se v rituální lázni, slavili svátky a dodržovali posty.

Křesťané však přijali jiný způsob posvěcování. Naše svatost, naše spojení s Bohem se má projevit v každodenním životě. V našem textu se to zcela konkrétně týká našeho manželství, každodenní poctivosti, otevřenosti k cizincům a pracovní morálky. To bylo v tehdejší společnosti něco naprosto neslýchaného. Všední život tehdy s náboženstvím nijak nesouvisel. Pohan si se svým tělem, ženou či s penězi mohl dělat, co chtěl. Pro Římany bylo důležité, jak žije jejich duše. Stát se z pohana křesťanem však podle apoštola neznamená jen vyměnit bohy na oltáři. Znamená to především jiný způsob života. Právě tím je křesťanství náročné a zároveň krásné.
Místo, aby si křesťan svou svatost a blaženost dobýval náboženskými obřady, má být podle apoštola laskavý ke své ženě a dětem, poctivý ve svém podnikání a ochotný pomoci neznámým lidem. To je jeho každodenní bohoslužba. Je to tak prosté, až to bolí. Zatímco pohan se snaží přiblížit bohu tím, že přináší nákladné oběti, zatímco farizeus horlivě plní předpisy, které často již nemají žádný praktický smysl, křesťan je posvěcován tím, že činí dobře svým bližním. To ovšem nikdy nebylo populární. Myslím, že mnohý by ještě dnes raději obětoval tři jalovice, jen aby se nemusel smířit se svou ženou. Jenže právě proto křesťanství tak změnilo svět, když za hlavní sféru, kde se má projevit naše oddanost Bohu, prohlásilo náš soukromý život a mezilidské vztahy.
Byla to od apoštola velká odvaha, když za první oblast, kde má být vidět naše svatost vybral právě tu nejsoukromější část našeho života: manželství a intimní vztahy. Kdo z nás si pustí Pána Boha do ložnice? A přece až do této nejprivátnější sféry proniká slovo evangelia a nabádá nás, abychom i zde druhého pokládali za důležitějšího než sebe. Ani v sexuálním životě nejde o naše vlastní sebeuspokojení, ale o to projevit druhému lásku a úctu. Nejde o naše právo ani tělesnou potřebu. Vztah muže a ženy má být vzájemným obdarováváním, které se děje s citlivostí, něžností a úctou.

Dobře si všimněme toho rozdílu. Zatímco židovští zákoníci řešili, pro jakou příčinu se smí muž s ženou rozvést a kolik jí musí dávat na domácnost, zatímco pohan si od kněze do svého manželství mluvit nenechal – apoštol píše, že muž odpovídá na lásku Boží tím, že miluje svou ženu a žena svého muže ctí. Zatímco farizeus dbal pouze o to, aby neporušil zákon, ale jinak měl v domácnosti tak říkajíc volnou ruku, apoštol nás nabádá, aby se celé naše manželství líbilo Bohu.
Křesťan se tedy nechlubí tím, že neporušil přikázání. Křesťan usiluje, aby celá jeho domácnost byla posvěcena Boží láskou, trpělivostí a odpuštěním. Křesťanovi již nestačí říci: Nikoho jsem nezabil, nikomu jsem nebyl nevěrný, nikoho jsem neokradl. Křesťan usiluje o to, aby celý jeho život byl oslavou Boží. Aby každé jeho slovo a čin vycházel z evangelia. Místo aby apoštol stanovil hranice, které nesmíme překročit, ukazuje nám cíl, k němuž máme směřovat. Podobně postupoval i Ježíš v kázání na hoře. Už nestačí říci: Nezabiješ! Naším cílem je nehněvat se. Už nestačí říci: Nesesmilníš! Naším cílem je milovat se navzájem celý život a po nikom jiném netoužit.
To jsou ovšem cíle z lidských sil nesplnitelné. Není divu, vždyť jsou to cíle Boží! Jde tu o svatost života. Svatý však není ten, kdo nespáchal nic zlého. Svatý je ten, kdo chce být lepší. Kdo věří v Ježíše Krista, už nemusí splnit žádné podmínky. Má však upřímnou snahu a touhu žít tak, aby se jeho život líbil Bohu. Cílem křesťanského manželství není jen zůstat za každou cenu věrný, ale žít se svou ženou svatě a s úctou. Ne ve vášnivé chtivosti, ale s porozuměním a láskou. Nestačí jen nemít vedlejší vztah. Bůh se nás bude ptát, zda jsme spolu žili v lásce! Kdo má krásné manželství, ať se nepovyšuje, ale děkuje Bohu. Není to jeho zásluha, ale dar Duch svatého.
Jsou však manželství, kde se stal společný život a intimní vztahy břemenem. Je to velký a bolestný problém. Stává se to ve stejné míře věřícím i nevěřícím. Rozdíl má být pouze v tom, že věřící se v této věci mohou a mají spolehnout na pomoc Ducha svatého. Jinými slovy, jako křesťané to nemáme vzdávat. Kdo je svým partnerským vztahem zklamán, ať nerezignuje, ale prosí Boha o pomoc, aby dokázal nahradit chybějící lásku úctou a ohleduplností. Duch svatý i zde činí zázraky a láska se může znovu rozhořet. Ale jen tehdy, když to předem nevzdáme a nehledáme si štěstí jinde. Manželství je ovšem vztah dvou lidí a když jedna strana nemá dobrou vůli, ta druhá to většinou nezachrání. Pak nezbývá než se slušně rozejít. Ale svůj díl viny na tom vždycky nesou obě strany.
Druhá oblast svatosti se podle apoštola týká našeho vztahu k majetku. V textu se doslova mluví o hrabivosti a vychytralosti. Kraličtí říkají, že se jedná o poctivost na trhu a v obchodě. Opět je to velký zásah do soukromí. Je řada moralistů, kteří zlomyslně ukazují na ty, kdo selhali v manželství, ale kdyby po nich někdo chtěl, aby dali na stůl své obchodní účty, museli by se hodně červenat. Důvod je jednoduchý. Touha vydělat peníze se z přirozené starosti o obživu snadno stává doslova náboženstvím, tedy modloslužbou. Vydělávat peníze je jako droga, které mnozí berou stále větší a větší dávky a na nikoho neberou ohled. Přitom je třeba mít na paměti, že bohatství a úspěch se často pokládalo a pokládá za projev Božího požehnání. Stačilo nekrást, ale jinak bylo vše dovoleno. Dnes dokonce stačí, když nám nikdo nic nedokáže.
Podobně jako v předchozím případě, ani zde se křesťan nemůže spokojit s tím, že neporušil žádný zákon. Křesťan má ušlechtilejší cíl! Neklamat a nepohrdat druhým člověkem. Neprodat nekvalitní výrobek. Neošidit práci, kterou nabízím jako službu. Nepoužívat klamavou reklamu. Nepodvádět daňový úřad. Nehojit si na druhých vlastní zklamání a nespokojenost. Vím, že je to těžké. Jen málokdo z nás má v těchto věcech zcela čisté svědomí. Ale opět nejde o to, co jsme splnili a dokázali. Jde o to, kam směřujeme a co se chceme snažit.
Cílem křesťanského podnikatele a živnostníka není zničit konkurenci ani využít zákazníkovi hlouposti. Cílem je vzájemná spokojenost. Nabídnout takovou službu, o kterou je zájem a udělat ji za stejnou cenu lépe, než druzí. K takovým firmám se pak člověk rád vrací. Spokojenost druhých je ta nejlepší reklama a doporučení.
Apoštol uzavírá tyto myšlenky přísným slovem: Ať nikdo neklame svého bratra, protože Pán ztrestá takové jednání, jak jsme již dříve řekli a dosvědčili. Není to až příliš tvrdé? Není v tom rozpor? V první části dopisu nás apoštol ujistil Boží láskou a vysvobozením a nyní nám hrozí Božím trestem a soudem? Ale rozumějme dobře. Boží vůle není nás potrestat, ale zachránit. Ale současně platí: Co člověk zaseje, to sklidí. Tento Boží zákon nás varuje před následky našich činů. Když na člověka dolehnou důsledky jeho hříchů a neposlušnosti, je to trest, který jsme si sami připravili a Bůh ho na nás pouze dopouští. Nechává nás sklidit, co jsme sami zaseli. Nic víc, nic míň. Jinak bychom si totiž nikdy nepřipustili a neuznali, že hřích je opravdu zlý a ničí nám život. Buďme naopak rádi, že tyto následky pociťujeme již nyní, abychom se z nich mohli ještě poučit a mnohé napravit.
A tak zakončeme apoštolovými slovy: Proto vás bratři a sestry prosíme a napomínáme, v Pánu Ježíši Kristu, abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali, a co už také činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu. Vždyť Boží vůle je vaše posvěcení.

Pane Ježíši Kriste! Ty víš, že náš život je plný chyb a selhání. Nikdo z nás by si netroufl říci, že vede svatý a bohulibý život. A přece se o to smíme a chceme snažit. Prosíme pomoz nám, aby Tvá láska poznamenala naše manželství, naši výchovu, naši práci, náš volný čas i naše příbuzenské vztahy. Dej, aby se Tvá trpělivost s námi projevila, když řídíme auto, hovoříme se svými podřízenými nebo zákazníky. Nikdy jsme nebyli a nebudeme svatí a přece smíme mít radost, že se nám to z pomocí Ducha svatého alespoň někdy podaří. Amen
Brno 17.2.2008, JG