Kázání

Hle, volá Eliáše , reagovali někteří z diváků Ježíšova utrpení na jeho výkřik.
Byla to modlitba osamělého, osamělého před lidmi i před Bohem Výkřik spravedlivého, který prožívá hlubokou osamělost. Výkřik zavrženého svědka pravdy, kterému zůstala už jen ta samota.
Hle, volá Eliáše – uvidíme,jestli mu jako bájný vysvoboditel přijde na pomoc. Eliáš nepřišel – tak jako nepřišel svatý Václav ani blaničtí rytíři nepřišel a nepřijdou nikdy na pomoc žádnému z těch, kdo byli nespravedlivě označeni jako zrádci, nepřátelé lidu či národních zájmů.
Eliáš nepřišel. Nikdo nepřišel. Učedníci se rozprchli a Bůh? Bůh mlčí.
Hle, volá Eliáše. Ne, nevolá Eliáše. Volá: Eloi, Eloi, lema sabachtani – Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

Nevolá Eliáše, ale volá, modlí se eliášovskou modlitbu. Protože – jak daleko má ten výkřik k Eliášovým slovům: „Velice jsem horlil pro Hospodina zástupů – protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život.“
Ano – z takových zkušeností se zrodily modlitby osamělých Božích mužů – modlitby jako je žalm 22 nebo 69.
Úpění a křik těch, kdo až do posledka zůstávali věrni, aby se nakonec setkali jen s
odsouzením lidí a mlčením Boha.
Hle, volá Eliáše, říkají o ukřižovaném – a dovolal se proroků. Dovolal se osamělých běžců, sloužících pravdě do roztrhání těla, do hořkého konce. Ježíš o tohoto houfu osamělých svědků pravdy patří taky. A spolu s ním všichni ti,kdo měli být na věky věků umlčeni, zavřeni za ostnatým drátem, kdo vyletěli komíny osvětimských krematorií, aby byli na věky vymazáni z paměti.
Být věrný svému Bohu, to něco stojí. Víra v Boha tváří v tvář Božímu mlčení, víra v Boha tváří v tvář smrti, víra, která zůstává věrná – i Bohu navzdory…
Není krásnějšího svědectví takové víry, než dokument skrytý v prázdné láhvi od petroleje v jednom z pokojů varšavského ghetta mezi sutinami kamenů a lidskými pozůstatky. Byl psán během posledních hodin lidského života v hořícím ghettu:
Já, Josef Rakover z Tarnopolu, potomek zbožných a čestných předků, píšu tyto řádky v okamžiku, kdy ghetto je v plamenech. Dům, ve kterém píši, je jedním z posledních, který ještě nebyl plameny zasažen. Zanedlouho se však stane tím, čím ostatní domy – hrobem svých obyvatel.
Je mi čtyřicet let a když se dívám zpět na uplynulá léta, mohu řici s jistotou – pokud je člověku možné být si něčím jist – že jsem vedl poctivý život
Snad řekneš, že otázkou teď není, zda jde o odměnu nebo trest,ale spíše o skrytí tvé přítomnosti.
Cítím, že k tobě musím mluvit otevřeně. Teď víc než kdykoli jindy v naší historii nekonečného utrpení, pokoření a ponížení, my, kteří jsme nyní rozšlapáváni jako hmyz, pohřbíváni živí a páleni za živa, máme právo vědět: proč ? Proč jsi nás opustil?
Říkám ti to, protože v tebe věřím víc než kdykoli. Já nyní vím, že jsi můj Bůh…. Smrt už nemůže dlouho čekat… slunce zapadá a já ti děkuji, že už ho nikdy neuvidím. Za velmi krátkou dobu budu – se svou ženou a dětmi a miliony těch, kteří zahynuli, – ve světě, kde je vše dobré, kde je Bůh jediným a nejvyšším vládcem.
Umírám s vírou v Boha. Jdu za ním, i když on mne od sebe odstrčil. Miloval jsem jej, i když on nás potlačil na nejnižší stupeň, kde jsme se stali opovrhovaným národem.
Můj rebe nám říkával historku o židovi, který unikl před španělskou inkvizicí. V malém člunu konečně připlul ke skalnatému ostrůvku. Moře bylo rozbouřené a počasí děsné. Udeřil blesk a zabil jeho ženu. Strašná vlna smetla jeho dítě do moře. Sám, nahý a bosý, zastrašený a zničený, dosáhl ostrůvku. S posledním zbytkem sil obrátil oči k nebi a řekl: Hospodine na nebesích, utekl jsem, abych mohl žít podle tvých přikázání a posvětit tvé jméno. Ale ty děláš všechno, abych svoji víru opustil. Jestliže si ty myslíš, že mě odvrátíš od pravé cesty, prohlašuji před tebou, Bože můj, že v tebe budu důvěřovat vždycky.

To jsou též moje poslední slova. Nic se nezmění. Opustil jsi mne, a já posledním dechem volám: Eloi, Eloi,Bože můj,————————

Eloi, Eloi, lema sabachtani – Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?
Hle, volá Eliáše…počkejte, přijde-li ho Eliáš sejmout…
Eliáš nepřišel a nepřijde. Nikdy. Ale Eliáš a všichni další prožívali osamělost a ponížení ve službách Boží věci – i v časech Božího mlčení. A vydávají svědectví. „Když uviděl setník, který před ním stál, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Boží.“ Věrnost až do konce – to je velké finále všech Ježíšových kázání o blízkosti Božího království. V té věrnosti se prokazuje jako Boží člověk, Syn Boží, Spasitel..
Olga Tydlitátová