Kázání

Pelištejci bojovali proti Izraeli. Izraelští muži před Pelištejci utíkali a padali pobiti v pohoří Gilbóa. Pelištejci se pustili za Saulem a jeho syny. I pobili Pelištejci Saulovy syny Jónatana, Abínádaba a Malkíšúu. Pak zesílil boj proti Saulovi. Objevili ho lukostřelci a těžce ho postřelili. Saul řekl svému zbrojnoši: “Vytas meč a probodni mě jím, než přijdou ti neobřezanci, aby mě neprobodli oni a nezneuctili.” Zbrojnoš však nechtěl, velmi se bál. Saul tedy uchopil meč a nalehl na něj. Když zbrojnoš viděl, že Saul zemřel, také on nalehl na svůj meč a zemřel s ním. Toho dne spolu zemřeli Saul, jeho tři synové, jeho zbrojnoš i všichni jeho mužové. Když izraelští muži na druhé straně doliny a na druhé straně Jordánu viděli, že izraelští muži utekli a že Saul a jeho synové zemřeli, opouštěli města a utíkali. Přišli Pelištejci a usadili se v nich.
Po Saulově smrti se David vrátil z vítězné bitvy s Amálekem a zůstal dva dny v Siklagu. Třetího dne přišel nějaký muž ze Saulova tábora s roztrženým šatem a s prstí na hlavě. Přišel k Davidovi, padl na zem a poklonil se. David se ho zeptal: “Odkud jdeš?” On mu řekl: “Unikl jsem z izraelského tábora.” David se dále tázal: “Pověz, co se stalo?” On řekl, že lid utekl z bitvy, že také mnoho lidu padlo a našlo smrt, že i Saul a jeho syn Jónatan zahynuli. David se zeptal mládence, který mu to oznámil: “Jak víš, že zemřel Saul a jeho syn Jónatan?” Mládenec, který mu to oznámil, odvětil: “Náhodou jsem se ocitl v pohoří Gilbóa. A hle, Saul se opíral o své kopí a vozy a jezdci už na něj dotírali. Ještě se obrátil, spatřil mě a zavolal na mě. Ozval jsem se: »Tu jsem.« Zeptal se: »Kdo jsi?« Odvětil jsem mu: »Jsem Amálekovec.« Vyzval mě: »Postav se ke mně a usmrť mě, neboť mě svírá smrtelná křeč, ale ještě je ve mně život.« Postavil jsem se k němu a usmrtil jsem ho. Poznal jsem, že po svém pádu stejně nebude živ. Sňal jsem mu z hlavy královskou čelenku a z paže náramek a přinesl jsem je sem svému pánu.” David uchopil svůj šat a roztrhl jej, stejně tak i všichni muži, kteří byli s ním. Naříkali, plakali a postili se až do večera pro Saula a pro jeho syna Jónatana i pro Hospodinův lid, pro dům izraelský, že padli mečem. David se pak zeptal mládence, který mu to oznámil: “Odkud jsi?” On řekl: “Jsem syn Amálekovského bezdomovce.” David se na něj rozkřikl: “Jak to, že ses nebál vztáhnout ruku a zahubit Hospodinova pomazaného? “Krev, kterou jsi prolil, ať padne na tvou hlavu. Tvá ústa tě usvědčila, když jsi řekl: »Já jsem usmrtil Hospodinova pomazaného.«”.
I zpíval David nad Saulem a nad jeho synem Jónatanem tento žalozpěv. Vyzval také Judejce, aby se při něm učili zacházet s lukem. Je zapsán v Knize Přímého.
“Ozdoba tvá, Izraeli, na tvých návrších skolena leží. Tak padli bohatýři! Neoznamujte to v Gatu, nezvěstujte to v ulicích Aškalónu, ať se neradují dcery pelištejské, dcery neobřezanců ať nejásají. Hory v Gilbóe, rosa ani déšť ať na vás nesestoupí, ať se v oběť nepozdvihuje nic z vašich polí, neboť tam byl pohozen štít bohatýrů, štít Saulův, nepomazán olejem, nýbrž krví padlých bohatýrů. Jónatanův luk neselhal nikdy, Saulův meč doprázdna nebil.
Saul a Jónatan, v životě hodni líbezné lásky, neodloučili se od sebe ani v smrti. Bývali nad orly bystřejší a nad lvy udatnější. Dcery izraelské, plačte pro Saula, který vás odíval karmínem a rozkošemi, jenž zlatou okrasou zdobil váš oděv. Tak padli bohatýři uprostřed boje, Jónatan na tvých návrších skolen! Stýská se mi po tobě, můj bratře Jónatane, byls ke mně pln něhy, tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen. Tak padli bohatýři a nazmar přišla jejich válečná zbroj!”

Milí bratři a milé sestry!
Budeme dnes pokračovat v přemýšlení nad příběhy z knih Samuleových. Po návratu z tažení proti Amalechitským čeká David netrpělivě na zprávu o výsledku bitvy mezi Izraelci a Filištinci. Lidé byli tehdy odkázáni na zprávy poslů. Nejdůležitější novinky se šířily stejně pomalu jako se pohybuje člověk. V době televizních zpráv, mobilních telefonů a internetu si to již ani nedovedeme představit. David ví, že se chystá rozhodující bitva, ale nezná její výsledek, ani to, zda k ní už došlo či nikoli. Zprávy které k němu docházejí, mají týdenní zpoždění. Do této nejistoty náhle přichází neznámý člověk se slovy: Davide, mám pro tebe dobrou zprávu. Tvůj úhlavní nepřítel král Saul je mrtev. Už se nemusíš skrývat. Mám na tom i svůj malý podíl. Když Saul viděl, že je bitva ztracená a on smrtelně zraněn, požádal mě, abych ho zbavil trápení a potupy nepřátel. Tak jsem mu pomohl. Abys mi věřil, přináším jeho čelenku a náramek.“
Ale neznámý muž se přepočítal. Místo, aby David a jeho družina propukli v jásot – roztrhli svá roucha a začali naříkat. Ano, David pláče nad smrtí a porážkou svého nepřítele. A muž, který mu přinesl zprávu o Saulově konci a čekal odměnu, se dočkal odsouzení a trestu: „Jak ses opovážil vztáhnout ruku na Bohem pomazaného krále. Sám ses usvědčil ze svého zločinu.“ A vzápětí byl popraven.
Je to sice trochu jako z Divokého západu, ale doba byla tehdy taková. Jakkoli David rozhodl rychle a bez důkladného vyšetřování, rozhodl v zásadě správně. Vždyť ten muž se chtěl pouze přiživit na lidské tragedii. Z předchozího vyprávění víme, že král Saul ve skutečnosti zemřel vlastní rukou, když zjistil, že bitva je pohraná a jeho tři synové zahynuli. Horlivý posel byl zřejmě okrádač mrtvol. Jak by se jinak dostal ke králově čelence a náramku? Asi viděl mrtvého krále probodeného vlastním mečem a napadlo ho, že by se toho dalo šikovně využít. Ve zmatku bitvy nikdo neví, co se skutečně stalo. Když bude první, kdo zprávu přinese a trochu si přidá – bude z něho boháč do konce života. Jenže se přepočítal. David netoužil po Saulově smrti. A zabít bezmocného krále mu přišlo obzvláště nedůstojné. Jako vládce města vynáší nad vrahem, který se sám přiznal, nezvratný soud.
I když to ten nebohý muž ve skutečnosti neudělal, doplatil na svou nenasytnost a velkohubost. Jinak řečeno: Čím kdo zachází, tím také schází. Čím se chlubí, to ho hubí. Nejen za své činy ale i za svá slova poneseme následky. Každý z nás totiž bývá někdy v pokušení, přiživit se na situaci, která nastala. Když se něco podaří, není přece k zahození, udělat se trochu lepší a statečnější než ve skutečnosti. Když má někdo úspěch, rádi zveličíme svůj podíl. A když někoho odsuzují, obvykle si i my něco přidáme, abychom ukázali, že jsme na straně většiny. Ale mezi slušnými lidmi a křesťany se to nedělá. Je snadné chlubit se cizím peřím nebo přitížit tomu, kdo už se nemůže bránit. Je snadné využít lidské slabosti a selhání. Pánu Bohu se to však nelíbí. Na úspěchu a neštěstí našich bližních se nevydělává. A i když si člověk třeba jen vymýšlí, má jeho slovo stejnou váhu a důsledky jako čin. Pán Ježíš říká: Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.” (Mt 12,36-37).
To druhé, čeho si v dnešním příběhu všimneme, je velkorysost a úcta k nepříteli. David se ze Saulovy smrti neraduje, ačkoli upřímně řečeno, právě Saulova smrt řešila jeho situaci a otevírala mu vítězný návrat do Izraele. Někdo by dnes mohl jeho oslavný žalozpěv chápat jako šikovnou politickou taktiku, ale v tehdejší době mu body jistě nepřidala. Lidé si naopak žádali vládu tvrdé ruky a nekompromisní jednání. Bylo obvyklé, že vítězové svého nepřítele za jásotu davu veřejně zneuctili a když se někdo chopil trůnu, dal celou rodinou předchozího panovníka preventivně vyvraždit. Když David oplakává svého protivníka, je to něco, čím jde napříč své době a není tu nic hraného ani vypočítavého.Davidův žalozpěv na Saula je stejně pozoruhodný jako mnohé jeho žalmy k Boží slávě.
I když mu Saul způsobil mnoho zlého, David ho pořád uznává a ctí jako člověka. A to je něco, co tehdejší ale ani dnešní doba neumí a nezná. Je to veliká škoda. Ano, Saul jako král dělal chyby. Toužil po neomezené moci a neřídil se Boží vůlí. Ale David už ví, že ani on nebude o mnoho lepší. Jak snadné by bylo ukazovat na Saulovy chyby a chlubit se – já budu jiný. Ale David to nedělá! Mlčí o Saulových chybách a vyzdvihuje jeho osobní statečnost.
Do podobné situace se můžeme snadno dostat i my. Když člověk nastupuje na místo někoho jiného, bývá v pokušení, mluvit o svém předchůdci ošklivě a nešetrně. Všechno dělal špatně. A já to teď udělám jinak a lépe. Ale co když se všechno ukáže být daleko složitější? A i když se nám třeba podaří některé věci zlepšit, nemusí to být přece vůbec naše zásluha, ale prostá souhra okolností a nebo příznivé situace. Není dobré ani spravedlivé ukazovat na chyby svých předchůdců a dávat najevo – já to všechno změním a zachráním. A přece se to stále znovu děje. Když se někdo hlásí do konkurzu, staví často svůj projekt především na kritice bývalého šéfa. Nový farář mluví přezíravě o svém předchůdci. Často jsem slyšel mluvit nového tatínka o dřívějším partnerovi své manželky s neskrývaným opovržením. Denně tak slyšíme mluvit naše politiky, manažery, umělce, ale někdy i své učitele a profesory. Kdekdo jakoby se potřeboval udělat na tom, že znemožní toho, na jehož místo nastupuje nebo o něj usiluje. Jenže člověk se nestane lepší tím, že se bude srovnávat se svými předchůdci. Syn nebude slavnější, když bude pohrdat svým otcem. Naší normou a laťkou, kterou chceme překonat, nesmí být selhání druhých, ale míra obdarování a možností, které svěřil Bůh nám. Každý se musí měřit sám se sebou. Se svými možnostmi a schopnostmi O našich předchůdcích mluvme a pišme jen dobré – ať jsou mrtví nebo živí. Každý člověk je hoden úcty. Každý život je dar a příležitost Boží.
To třetí, čeho si v dnešním textu všimneme, je Davidova lítost nad smrtí jeho přítele Jonatána. Je to příběh, který rozhodně stojí za pozornost. Někteří vykladači dnes čtou píseň o lásce mezi Davidem a Jonatánem, které si David cení více než lásky žen, s podezřením, že mezi nimi možná bylo víc, než jsme ochotni si připustit. Ale nezdá se mi to přesvědčivé. Intimní vztah mezi muži byl ve starověku především projevem násilí a převahy. Vzpomeňme na Boží posly v Sodomě. Nic podobného však mezi Davidem a Jonátanem nebylo.
Když David básnicky srovnává lásku k Jonatánovi s láskou k ženám, je třeba to číst v kontextu doby. Vztah mezi mužem a ženou byl tehdy především účelový. Muž poskytoval ženě ochranu a živobytí, žena mu dávala děti a klid domova. Lidé se většinou nebrali z lásky. Životní partnery jim vybírali rodiče a šlo často o spojení dvou hospodářství nebo v případě politických sňatků o potvrzení mírové smlouvy. Manželská smlouva byla obchodní záležitost. Láska mezi mužem a ženou byla tedy chápána především jako něco za něco a konec konců ani dnes se tomuto myšlení zcela neubráníme. Ale přátelství mezi muži či ženami, kteří by si podle všech předpokladů měli konkurovat a překážet, je vždycky něco mimořádného. Víme, jak snadno může nenávist zničit vztahy mezi nejbližší sourozenci. Bible k tomu dává řadu příkladů: Kain – Ábel, Izák – Izmael, Jákob – Ezau, Josef a jeho bratři). Mohou-li být takto napjaté vztahy v rodině, tím spíš bychom je čekali mezi cizími lidmi, které život postavil do role buď on nebo já.
Jonatán a David vedle sebe vyrostli jako konkurenti na život na smrt. Jonatan jako nejstarší králův syn, který se měl stát jeho nástupcem, zatímco z pasáčka ovcí Davida vyrostl všemi milovaný hrdina, který porazil obra Goliáše. V tehdejším světě nebylo pro oba místo. A přece se právě tito dva stali přáteli na život a na smrt. Jejich přátelství je stejně nečekané jako zázrak a milost Boží. Jonatán na rozdíl od svého otce poznal, že David má ke království Boží pověření a sám od sebe Davidovi ustoupil. Někdo by mohl myslet, že byl slaboch, který raději zaleze, než aby riskoval? Kdepak! Jonatán byl statečný muž, který dokázal takřka sám porazit celou setninu nepřátel. Jónatan není žádná bačkora a David nebyl žádný Golem, kterému by se nešlo postavit. David a Jónatan se stali přáteli, přesto že je k tomu nic nenutilo. Jsou to dva muži, kteří si věří, pomáhají, jeden pro druhého riskuje život a stojí při sobě, ačkoli jim to oběma dělalo neskutečné potíže a život je hnal proti sobě. Jejich přátelství trvalo až za hrob. David bude později jako král chránit Jónatanova syna, kterého budou chtít jiní využít proti němu.
A nám nezbývá než říci: Díky Bohu za všechny naše přátele. Važme si všech, které máme a zbytečně je neztrácejme. Na přátelství je krásné, že nás k němu nic nenutí.. Láska mezi mužem a ženou je také krásná, ale svým způsobem jednoduší. Prostě jsme tak nastavení. Muž hledá ženu a žena muže. Ale když si pomáhají dva chlapi nebo dvě ženské, které by si normálně měli překážet a jít po krku, pak klobouk dolů – to už stojí za hezkou píseň a poděkování Pánu Bohu. Vždycky, když se sblíží dva lidé, kteří jsou stejně chytří, silní, výmluvní, krásní a místo aby šli proti sobě – dokážou spolupracovat a nezištně si pomáhat, je to něco krásného a chvályhodného. Přátelství člověka učí úctě a pokoře. Přítel je ten, o kom se nestydím říci, že je lepší než já a mám z toho upřímnou radost! Přítel je ovšem i ten, od koho si dám říci, že dělám chybu a nezatratím ho kvůli tomu. Přítel je ten, komu nezávidím ale přeji to nejlepší.
Snad nebude příliš velkým přetížením našeho textu, když nakonec řekneme, že i Boží vztah k nám lidem má v mnoha ohledech rysy nezištného přátelství. Copak z nás má Pán Bůh nějaký užitek? Copak mu za jeho zájem, starost a lásku stojíme. A přece se Bůh stal našim přítelem. O Abrahamovi čteme, jak Bůh říká: Důvěrně jsme se s ním sblížil (Gn 18,19) Nový zákon nazývá Abrahama rovnou přítelem Božím ( Jk 2,23). O Mojžíšovi čteme, že s ním Hospodin mluvil, jako když někdo mluví se svým přítelem (Ex 33:11). A Ježíš říká svým učedníkům: „Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ ( Jan 15,14-15).