Kázání

 

Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: “Které přikázání je první ze všech?” Ježíš odpověděl: “První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´ Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není.” I řekl mu ten zákoník: “Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovati jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary.” Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: “Nejsi daleko od Božího království.” Potom se ho již nikdo otázat neodvážil.

Mk 12,28-34

Milí bratři a milé setry!

Když chtěl někdo v Ježíšově době žít podle Mojžíšova, musel na to mít málem univerzitu! Žít podle Boží vůle bylo tehdy těžší než vyplnit daňové přiznání. Tak jako jsou dnes daňoví poradci, bez nichž se žádný podnikatel neobejde, podobně bylo tehdy třeba stále něco konzultovat se znalci a učiteli Zákona. Obyčejní lidé tak v podstatě neměli šanci dostat se do Božího království. Nebyli schopni vyznat se v té změti pravidel a nařízení. Kdepak pouhé Desatero. V bibli bylo nalezeno ve skutečnosti 613 přikázání. Dvě stě čtyřicet osm říká, co dělat máme a tři sta šedesát pět, co dělat nemáme. Nevím, nevím, jak bychom tehdy obstáli?

Vypráví se, že za jedním zákoníkem tehdy přešel jeden vtipálek a řekl mu: Stanu se zbožným člověkem, když mě naučíš všechno, co musím dodržovat. Ale nesmí ti to trvat déle, než vydržím stát na jedné noze. Uražený rabín ho vyhodil. Sloužit Hospodinu se přece učíme celý život. Ale jiný, konkurenční rabín mu řekl: „Žádný problém. Co nechceš, aby ti lidé dělali, to nedělej ani ty jim. Všechno ostatní je v bibli jen komentář.“

To není špatné zjednodušení. Ale stačí to říci jen takhle? Vždyť tam není ani slovo o Bohu, o lásce, o naději, o víře. Jinými slovy ten rabím vlastně řekl: Nestarejte se o mě – já se vás o taky nestarám. Je to sice jednoduché a srozumitelné pravidlo, ale k nějakému velkému štěstí nás v životě nepřivede. Je to možná minimum toho, co od nás Bůh očekává. Minimum však znamená co nejméně. Ale my přece nechceme mít z Božího dobrodiní co nejméně. Tato odpověď nás tedy nemůže uspokojit.

S podobnou otázkou přišli také za Ježíšem. „Které přikázání je nejdůležitější?“ Nezabiješ? Nesesmilníš ? Nepokradeš? Cti své rodiče? Nebudeš lhát? A nebo to úplně první: Nebudeš mít jiného Boha. Které z nich si Ježíš vybere? A vydržíme během jeho odpovědi stát na jedné noze?

Ježíš odpověděl nečekaně. Nepoužil ani jedno z deseti přikázání. Připomenul však větu, s kterou Izraelci vstávali i uléhali. Větu, kterou měli napsánu na veřejích svých domů: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný.

To ovšem není přikázání ale informace. Základní předpoklad a východisko všeho. Je to dobrá zpráva, kterou nás osvobozuje z nejistoty, strachu a nevědomosti. Ta věta znamená, že přes všechnu složitost je náš život, svět i vesmír utvořen na jednom principu a platí v něm jediný zákon, který zní: Vše je závislé na Bohu. Slunce i bakterie. Člověk i jeho naděje. Hvězdy i žížaly.

Člověk si pod pojmem Bůh může představovat mnohé. Například nejvyšší autoritu, prvního hybatele, nejvyšší mravní princip či zákon, nebo tak jako Izrael milující stvořitele a zastánce. Ale ta první a nejdůležitější otázka zní, zda je těchto zdrojů, principů a mocí ve vesmíru více a navzájem spolu bojují (tak vidí svět staré a novodobé pohanství), nebo je tu jen jeden zdroj, zákon, autorita a pomoc a my se k ní můžeme uchýlit v důvěře, že má opravdu poslední slovo. Jeden Bůh znamená jistotu. Všechno ostatní jen zmatek, nejistotu, boj a chaos.

Řídí-li se svět podle jednoho principu a zákona,. platí-li, stejné fyzikální i mravní zákony nejen na zemi, ale i ve vesmíru – je to pro nás obrovská úleva a vysvobození. Není třeba se zajišťovat na všech stranách. Není třeba se hrbit před kdejakým křiklounem a vejtahou. Není třeba se ničeho bát a zamykat se na sedm západů. Stačí žít v souladu s Bohem. Je to možná až příliš jednoduché, ale je to tak.

Nevím, jestli byste až doteď vydrželi stát na jedné noze, ale ještě chvíli to vydržte. Nyní přijde to druhé, Ježíš říká, co od nás tento jediný Bůh očekává: Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´ Tady něco nehraje. Milování se přece nedá přikázat? Však také nejde o příkaz, ale o pozvání, radost a obdiv, s kterým člověk k jedinému Bohu vzhlíží. Z roviny filosofických a abstraktních úvah se dostáváme do oblasti osobních vztahů.

A právě zde se mnoho jinak moudrých a vynikajících lidí ztrácí a tápe. Obecně vzato počítají s Bohem, ale nedovedou si ho zamilovat. Souhlasí s nějakým vyšším principem mravním, ale nedovedou se modlit. Váží si biblické a křesťanské tradice, ale nechtějí být členy církve. Jejich vztah k jedinému Bohu je uctivý, ale opatrný. A přitom právě osobní vztah k Bohu je to, co dělá z křesťanské víry něco krásného, povzbudivého a nadějného. A není to něco, co jsme si vymysleli. Celá Bible svědčí o tom, že tento jediný Bůh doslova touží po člověku. Chce s ním hovořit, setkávat se s ním, být mu pomocí, oporou a inspirací. Biblický Bůh je jiný od všech jiných bohů právě v tom, že hledá člověka a chce se stát jeho důvěrným přítelem. Nechce být zákonem, nechce být mocí, nechce být vladařem – ale jedním z nás. Co je ve Starém zákoně pouze naznačováno slovy a činy, v Novém zákoně se pak stane skutečností. Bůh se stane člověkem a přítelem každého z nás.

Láska k Bohu vzniká v lidském srdci podobně jako láska k rodičům. Tu nám také nikdo nepřikazuje, ale ukažte mi dítě, které nemá rádo rodiče, kteří ho živí, milují, hrají si s ním a ukládají ke spánku. Láska k Bohu se rodí jako přirozená odpověď na všechnu dobrotu a krásu, kterou v životě zažíváme. Copak není život nádherný? Já vím, občas se spálíme a natlučeme si. Leckdy nás někdo sejme a život přidusí. Ale právě tehdy nám Bůh dává sílu, abychom to nevzdali. Když už sami nad sebou lámeme hůl, kdo nám říká: Já ti odpouštím? Když přijde nemoc, kdo nám říká: Neboj se, já tě uzdravím. Milovat Boha není příkaz, ale radost a vděčnost, která nám dává odvahu a chuť poprat se s překážkami.

Ale proč ho máme milovat celým srdcem a celou myslí? Právě proto, že Bůh je jen jeden. Nemusíme si nechávat žádnou rezervu ani schovávat něco do foroty. Naše láska k Bohu může být bezelstná, nedělená a úplná. Kdo věří Bohu, tomu nic dobrého neuteče a o nic nepřijde. Kdo si upřímně zamiluje Boha, objeví postupně ty největší krásy světa a života.

Pořád ještě v duchu stojíte na jedné noze? Tak to ještě chvíli vydržte. Ještě přijde druhé přikázání, které je s tím prvním srostlé jako siamské dvojče. Když je někdo oddělí, obě zahynou. `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není.

Je to jako dnešní reklamy. Dvě přikázán v jednom a za stejnou cenu! Milovat Hospodina totiž znamená současně milovat člověka. Děje se to současně a nelze to ode sebe oddělit. Je to jeden čin, který má

Boha lze milovat jedině tak, že milujeme jeho nejdokonalejší dílo – člověka. Milovat biblického Boha proto neznamená utéct ze světa a zavřít se někam do duchovních sfér. Bylo by to možná jednoduší a snazší, ale je to slepá cesta. Někteří lidé mají plná ústa zbožných a vznešených slov, ale když pak vidí na ulici opilého člověka ležet na zemi, překročí ho a pomyslí si: Vždyť si to sám zavinil! Jenže on je v tom ubohém opilém člověku pořád přítomen Bůh. A stejně tak v každém člověku, kterému se druzí posmívají nebo nám jde na nervy. Naše zbožnost a vděčnost k Bohu není nic abstraktního ani pouze duchovního. Jestli opravdu milujeme Boha, to se nezaměnitelně pozná podle toho, zda máme soucit s druhými a pomůžeme konkrétnímu člověku, který je v nouzi. Jestli je naše vyznání víry opravdové se bezpečně pozná, až půjde o to, odříci si něco kvůli člověku, který by nám mohl být ukradený. Každý člověk je totiž Božím obrazem, Božím zástupcem, Božím majetkem. V každém člověku se potkáváme s Bohem.

Platí to ovšem také o nás samotných. I sami sebe si máme vážit a vidět svůj život jako Bohem svěřený zázrak. Být křesťanem znamená přistupovat i k vlastnímu životu jako k něčemu, co nám nepatří. Náš život se podobá domu, který jsme nepostavili, ale neseme za něj odpovědnost. A ten dům je krásný a nikde na světe bys stejný nenašel..

A tu se vloudí kacířská otázka. Jeli tomu tak, nestačilo by pak milovat pouze člověka a o Bohu vůbec nemluvit. Vždyť na úctě k lidskému životu bychom se mohli domluvit napříč kulturami a náboženstvími. Nestačila by místo Desatera deklarace lidských práv? Nač mluvit o Bohu, když stačí, že má někdo rád své bližní. Jenže lidé nejsou Bůh. Lidé dovedou být pěkné potvory a kdo se na ně upne, ten se hořce zklame. Kolik lidí už se obětovalo pro druhé, ale vděčnosti se nedočkali. Kolik lidí se zamilovalo do svých partnerů a nakonec zůstali opuštěni. Jiní se zamilovali do svých dětí a byli hořce byly zklamáni. Lidé jsou schopni nenávidět, vést války a žít na dluh. Na člověka se nedá spolehnout. K žádnému člověku se nelze upínat ani ho zbožňovat. Lidi stojí za to milovat jen proto, že nás všechny miluje Bůh. Bez Boha nedává láska k lidem smysl ani naději.

Ještě stojíte na jedné noze? Tak už se můžete postavit na obě. Už je to všechno a Pán Ježíš nám říká: „Nejste daleko od Božího království.“ Jak tomu však máme rozumět? Jste blízko a přitom v něm ještě nejste! Kolik nám toho tedy ještě zbývá? Jak daleko vlastně jsme?

A to je skutečně to poslední Boží tajemství, které nám odhalil Ježíš sám. Nejlépe ho vyjadřuje slovo: Milost. Žít podle Božích pravidel je ta největší pomoc, kterou si můžeme do života odnést. Není nic lepšího. Je to dědictví, z kterého budeme brát dividendu po celý život. Ale současně víme, že jsme toho hodně pokazili a ještě pokazíme. Tolik nám toho bylo svěřeno, ale nám se toho tak málo podaří. Ano, nejsme daleko od Božího království. Víme všechno, co potřebujeme vědět. Pouhá dvě přikázán v jednom. A přece nám toho tolik schází. Jak daleko jsme od toho, co jsme mohli a chtěli dokázat !

Ale smíme věřit, že i když do cíle vlastními silami nedojdeme a svůj úkol nenaplníme, přes ten poslední úsek budeme přeneseni. Ježíš Kristus nás nepřišel vyzkoušet z toho, co umíme, ani kritizovat za to, co jsme nedokázali. Přišel nám otevřít dveře, na jejichž kliku nedosáhneme. A když víme, že se nám ty zavřené dveře nakonec otevřou zevnitř, má smysl, abychom k nim směřovali, žili jak nejlépe umíme a těšili se na to, co je za nimi.

Pane Ježíši Kriste, děkuji Ti, že nám podáváš ruku, když nám chybí síly a odhodlání. Děkujeme Ti, že jsi za nás učinil, co již nebylo v našich silách a smířil jsi nás s Bohem. Amen.

Jiří Gruber

Jiří Gruber