Kázání

 

            I řekl Hospodin Bůh: “Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.”Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve.Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná.

            I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem.A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.Člověk zvolal: “Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.”

            Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.

Gn 2,18-25

Milí bratři, milé sestry, milí skauti!

Chci se dnes s vámi zamyslet nad příběhem, který vypráví, jak vzniká láska a manželství. Není jen o Adamovi a Evě. Je o nás všech. Je to text svatební. Jenže až tu budete za pár let stát před oltářem, bude pozdě vám některé věci vykládat. Proto jsem si řekl, že vám dnes předložím něco jako předsvatební kázání. A pro ty, co už mají namlouvání dávno za sebou, to třeba bude výzva, aby objevili, jaký poklad doma mají.

I. Láska je Boží vynález

            Dokud je člověk dítě, často ho ani nenapadne, jak těžké může být dobře se vdát a oženit. Má rodiče, má kamarády. Má svůj oddíl.  Má křečka. Nač by se vlče zajímalo o světlušky, když jsou tak rozjívené. Nač by se světluška zajímala o vlčata, když jsou tak zlobivá. Ale pak to v jednu chvíli začne být husté. Vlče se naráz nezajímá o nic jiného než o světlušky. A světlušky spolu nemluví o ničem jiném, než o vlčatech.

            Co to do nás tak naráz vejde? Říká se tomu příroda, hormony, dospívání – ale bible říká, že je to Boží dílo. To nebyl člověk, koho napadlo, že začne s někým chodit, držet se s ním za ruce a políbí ho na rty. To vymyslel Hospodin, abychom na světě nebyli sami. Láska mezi mužem a ženou je Boží vynález a dar. Adama nenapadlo, že potřebuje ženu. Byl pyšný, že je na světě sám a nikoho nepotřebuje. Občas se nám to stává i dnes. Mnozí lidé zůstávají raději sami, aby se nemuseli na nikoho vázat, nikomu přizpůsobovat, s nikým dělit. Ale Bůh ví, že to není pro člověka dobré. Proto se rozhodl, že Adamovi stvoří bytost, kterou by mohl milovat, chránit a obdivovat, nechal si od ní poradit, něčemu se od ní přiučil, občas se s ní konstruktivně pohádal. Jedním slovem: pomoc jemu rovnou. Láska a manželství není naše soukromá věc. Je to dar a vynález Boží. Láska nepatří jen do filmů a románů, ale také do kostela. Když se vlče zahledí do světlušky a světluška do vlčete, není to nic nepatřičného, ale Boží plán a vůle. Láska a manželství vzniklo ještě v ráji. Když se muž a žena najdou a obejmou – vrací se do našeho často smutného a pokaženého světa kousek Boží přítomnosti. Láska nás vrací do ráje. Ale co všechno musíme udělat, abychom si svého Adama a Evu našli? 

II. Žena není pes.

            Některé věci pochopíme teprve srovnáním. Proto bible vypráví nejprve o tom, co jako láska možná vypadá, ale není. Zvířata tehdy znamenala pro člověka velikou pomoc. Živila ho, hřála ho, přenášela za něj těžké náklady. Člověk na zvířatech fakticky závisel. Dělil se s nimi o potravu i vodu. Když měl chudý člověk jednu ovečku, byla mu doslova jako jeho vlastní dcerka. Ale kdo má dneska doma krávy a kozy? Přesto občas potkáte mladou slečnu, která se pyšně prochází s hafanem, z kterého jde strach. Pořídila si ho místo kluka. Jindy vidíte staršího pána, jak si vykládá se svým psíkem. Většinou to bývá vdovec, který zůstal sám. Němá tvář léčí lidskou samotu a bezradnost a díky za to. I to je dar od Hospodina.

            Ale není to pomoc, jakou potřebujeme. Na psa stačí zapískat. Lze ho vycvičit. Pes se nám přizpůsobí a pozná, kdy má vrtět ocasem. Tohle žena nikdy dělat nebude! Zvíře je naše zrcadlo. Naše druhé já. Zvířata dělají, co chceme. To nám vyhovuje, ale nepomůže. Zvíře je tu kvůli nám. Ale když najdeme manželku, poznáme, že jsme tu my kvůli ní. Láska nás učí dávat druhým přednost před sebou samým. Láska neznamená vlastnit, ale vydat ze sebe to nejlepší, co je v nás, Láska bolí a právě proto je tak krásná a slavná. Láska je boží. Doslova  jak Písmo praví: „plamen Hospodinův”.

III: Skutečná pomoc je opozice

            Kdybychom si přečetli dnešní příběh v hebrejském originále, narazili bychom na zvláštní vazbu. Hospodin tu doslova říká, že stvoří člověku pomoc – jako proti němu. Zní to divně, ale dobře to vystihuje, co nám schází. Muž a žena potřebují někoho, kdo bude stát jakoby proti nim. Někoho s kým se budou muset domluvit. Někoho sobě rovného a stejně důležitého jako oni sami. Někoho nad nímž nebudou mít převahu. Ani pána, ani služku, ale svou druhou polovinu.

            Láska znamená objevit člověka, který je krásný právě tím, jak je jiný. A to muž a žena jsou. Mají různé názory, pohledy, hodnocení a pocity. Někdy je z toho pěkný konflikt, jindy si ti to dva šikovně rozdělí. On se vyzná na mapě, ona se nestydí zeptat na cestu. On toho moc nenamluví, ona to však umí říct i za něho. On myslí hlavou, ona srdcem. Ale právě to člověk potřebuje. Slyšet jiný názor. Mít doma opozici – ne vládce ani otrokyni. Láska nás učí přemýšlet, přehodnocovat, hledat a poznávat nové věci.  Na lásce není krásné jen mazlení. Stejně krásné a vzrušující je i vzájemné naslouchání a dorozumívání. Důvěrné vyjednávání a za zavřenými dveřmi a závěrečná mírová dohoda. Láska je zkouškou naší dospělosti. Dítě prosazuje samo sebe. Dospělý člověk se pozná podle toho, že neprosazuje sám sebe, ale ptá se na názor druhých a bere jej vážně. Láska je spolupráce. Manželství je tým.

IV. Kde mám to žebro?

            Když bible vypráví, že Bůh utvořil ženu z mužova žebra, není tak naivní, že by se teď kluci měli začít prohmatávat, které žebro jim chybí. Žebro nám opravdu neschází. Za to spousta jiných věcí nám zoufale chybí! Žebro není v hebrejštině jen pár kostí, ale také stěna. Stěna domu nebo dokonce chrámu. Muž bez ženy a žena bez muže jsou jako domy, do kterých prší a fouká. Když je člověk sám je nehotový. Pouhý polotovar. Je jako nedostavěný dům, kterému chybí okna a dveře. Je zajímavé, že na to člověk většinou přijde, až když toho druhého potká. Dokud se nezamiloval, každý si myslí, jaký je frajer a frajerka. V duchu si říká: Já přece nikoho nepotřebuji. Všechno dokážu sám. Jistě – člověk dokáže a někdy i musí žít sám. Nějak si tu díru v sobě nahradí a zalepí. Co mu také zbývá. Ale není to ono. Muž si má umět vyžehlit košile a žena zatlouct hřebík do zdi. Ale kdo je za to pochválí? Kdo jim řekne, co dělají špatně? Kdo je poškrábe na zádech? Kdo je s láskou napomene a povzbudí?

            Láska znamená objevit, co nám chybí. Láska rozšiřuje obzor. Láska obohacuje. Ale není to zadarmo. Člověk se musí jednoho žebra vzdát. Láska znamená ustoupit, zapřít se, omezit, udělat druhému místo. Ale určitě se to vyplatí, neboť tím získáme mnohem víc.

V. Boží narkóza

            Bible vypráví, že dříve než Adam našel ženu, uvedl na něj Bůh mrákotu. Mrákota není obyčejný spánek, ale utlumení od Hospodina. Obraz lidské pasivity a nevědomosti. Když se z ní Adam probudil, objevil ženu. Měl to snadné. Nemusel nikomu nadbíhat a o nic se snažit. Bůh mu přivedl nevěstu až pod nos. Byl chvíli mimo a když se probudil, měl před sebou bytost, z které byl bez sebe nadšením.

            To my se dnes chováme jinak! Na internetu nám poradí, jak sbalit holku nebo kluka. Kamarádi a kamarádky nás učí, co říkat, jak se usmívat, jak na druhého zapůsobit. Někdo zkouší krásné šaty. Jiný ledabyle roztrhané kalhoty. Některá volí hluboký výstřih. Jiný mužné strnisko na tváři. Jedna si pohrává se svými vlasy. Jiný vystavuje na odiv své svaly. Někdo přijede drahým autem. Jiná se na oko zhroutí a čeká, kdo ji bude zachraňovat. Ale moc to nefunguje. Svou celoživotní pomoc takhle většinou nenajdeme. To si jen hojíme vlastní sebevědomí.

            Láska není výsledkem taktiky a snahy. Lásku si nelze koupit ani zasloužit. Skutečná láska je objev a milost. Zázrak. Dar od Hospodina. Láska se nás zmocní, ani nevíme jak. To, že se člověk zamiluje, je něco, co se vzpírá logice a rozumu. Není na to metoda. Hospodin na nás i dnes, tak jako na Adama, uvádí mrákotu a když se z ní probudíme, objevíme vedle sebe člověka, na němž nám záleží, který nás přitahuje a kvůli nimž jsme ochotni se všeho vzdát. To, že se člověk zamiluje, je od Hospodina. Kdyby toho nebylo, mnozí bychom se asi nikdy neoženili a nevdali. Pán Bůh se postaral, aby lidé nebyli sami a nevymřeli. Není proto třeba se příliš trápit, že zatím na nás ta mrákota nepřišla. Že ještě s nikým nechodím a nikoho nemám. Kdo věří Bohu, ten smí věřit i tomu, že mu Pán Bůh dříve nebo později někoho ukáže. Lásce se nemáme bránit, ale nemusíme se do ní nutit a hnát. Všechno má svůj čas. 

VI. Kdo našel kost, objevil skvost.

            Není těžké se zamilovat. Těžké je poznat, jestli je to ta pravá. Často se stává, že v sobě dva lidé zajdou zalíbení, začnou spolu chodit, ale pak se rozejdou. Ale to není nic špatného. Včas se rozejít není chyba, ale statečnost. Rozchod vyžaduje odvahu říci dost něčemu, nač jsme si zvykli a víru, že přijde něco lepšího. Prožít s někým něco krásného a pak se toho vzdát, to bolí, ale je to lepší než se soudit o děti a majetek.

            Když se člověk zamiluje, měl by tak dva roky počkat, až trochu vystřízliví a pak se zeptat sám sebe: Je to opravdu kost z mých kostí? Našel jsem kus vlastního těla? Kost znamená oporu. Otázka tedy zní: Mohu se o člověka, kterého jsem si zamiloval, opravdu opřít? Co udělá, když si nebudu vědět rady.? Vysměje se mi nebo mě zdvihne? Tělo je naopak měkké a zranitelné. O tělo je třeba pečovat. Tělo bolí. Najít v druhém kus vlastního těla znamená cítit, co cítí druhý. Otázka tedy zní: Pozná můj partner, co mě trápí, co mi schází a čím strádám? Pokud ano, je možné chystat veselku. Pokud ne, je lepší to skončit a hledat znovu.

VII. A stanou se jedním tělem.

            Zatím nepadlo o tělesné lásce ani slovo. Však také nebylo a není kam spěchat. Sexem se nezačíná, protože by všechno ostatní přehlušil. Tělesné milování je nádherné, ale člověk při něm ztrácí hlavu. Je třeba si ho nechat jako vyvrcholení něčeho, co je už samo o sobě pevné, jisté a spolehlivé.

            Kdo touží jen po milování, ten pouze dobývá a uchvacuje. Není to projev lásky, ale sobectví. V posteli se přece nepozná, zda se k sobě hodíme. V posteli nám to jde samo. Ale my přece hledáme člověka, který by s námi snášel dobré i zlé. Stavíme dům, který má vydržet víc jak šedesát let! Nejdřív je potřeba vykopat základy, postavit zdi, položit střechu a teprve pak si objednat ložnicu.

            Bible říká, že když spolu dva lidé leží, je to jako když se smíchají dvě různé kapaliny. Už nikdy je nikdo neoddělí. Je to  jako když smícháte horké mléko s medem. Už nikdy z toho nebude pouhé mléko nebo pouhý med. Stejné je to s těmi, kteří se spolu milují. Muž přilne k ženě a žena k muži. Už nikdy na sebe nezapomenou. Už navždy si toho druhého ponesou v sobě.

            Stát se jedním tělem je taková důvěrnost, tajemství a krása – že stojí za to si ji uchovat pro toho jednoho jediného a jednu jedinou. Proto je dobré s tělesným milováním počkat, dokud si nejsme opravdu jistí. Bývá to těžké čekání. Někteří z nás to vydrželi, jiní to vzdali a mnohdy toho litují. Ale když se ti dva společně rozhodnou, že to vydrží, je to škola k  nezaplacení. Díky této zkoušce poznají, že se mají opravdu rádi. Že jsou ochotni jeden na druhého počkat a zapřít sebe sama. A to je pro budoucnost důležitější než to, jak se umíme mazlit. Na to pak máme celé manželství.

Jiří Gruber