Kázání

Izák postoupil dál a vykopal další studni; o tu se již nepřeli. Pojmenoval ji Rechobót (to je Prostorná) a řekl: “Teď už nám Hospodin poskytl prostor, abychom se mohli na zemi rozplodit.”Odtud vystoupil do Beer-šeby.

Gn 26

Milí bratři a milé sestry!

Je s podivem, jaké přešlapy a fauly přiznává Izrael, když vypráví o svých praotcích. Člověk by čekal, že nám Bible představí mravní vzory a ono je tomu často právě naopak! Ale musíme to říci přesněji. Bible je plná skvělých lidí, kteří dokážou s Boží pomocí obdivuhodné věci, ale jsou to pořád lidé chybující a selhávající. Jsou chvíle, kdy jsou stateční a mravně silní, ale současně se o nich dozvídáme věci, které bychom raději neslyšeli a nevěděli. Izák zapřel svou ženu. Abraham to dokonce udělal dvakrát. Jákob podvádí. David cizoloží.

Ale právě díky této dvojznačnosti je Bible pravdivější než mnohá jiná literární a náboženská díla, která jsou podezřelá tím, jak jsou jednobarevná, ideální a jejich postavy dokonalé. Hrdinské vzory bez bázně a hany jsou sice inspirující, ale když si uvědomíme svá selhání, pak nás spíš odrazují. Bibličtí hrdinové jsou však lidé jako my. Ustrašení, chybující, hloupí i pyšní. Praotcové lžou, králové jsou nevěrní, proroci se hroutí, kněží podvádějí, učedníci se rozutečou, apoštolé se pohádají – ale navzdory tomu všemu s nimi Bůh mluví, pomáhá jim a ujímá se jich i v ošemetných situacích, které si zavinili svou netrpělivostí, ustrašeností. Bible je pravdivější a proto i nadějnější, právě tím, že nenabízí ideály, ale pomoc takovým lidem, jako jsme my sami.

O Izákovi jsme četli, že podvedl svého dobrodince, který mu udělil azyl a vydával svou ženu Rebeku za svou sestru. Učiní tak ze strachu o život. Jeho žena byla krásná a Izák věděl, čeho je schopna lidská závist a touha. Jeho zabijí a Rebeku si vezmou za ženu. Proto se uchýlí ke lži – ale tím vystaví svou ženu a své hostitele nebezpečí hříchu a viny. Jenže se na to přijde a Abímelek – král Geraru – ho proto vyhostí a zakáže svým lidem, aby se s Izákem stýkali. Čekali bychom, že si i Pán Bůh přisadí a klepne Izáka přes prsty. Zapřít manželku a nechat ji napospas cizím mužům – takové věci se přece nedělají.

Ale Bůh nemá zálibu v trestání a soudu. Vyhoštěný Izák je v nouzi a potřebuje pomoc. A Bůh pomáhá i hříšníkům! Je to překvapující, možná i pobuřující, ale je to tak. Chvála Bohu za to. Kdyby Bůh nepomáhal hříšníkům, kde bychom dnes všichni byli? Pohanští bohové takto velkorysí nebyli. A proto je lidé také nemilovali, ale pouze se jich báli a před jejich tresty utíkali. Ale my víme a věříme, že nás Bůh neopustí ani v hříchu a trapnostech našich životů. Náš Bůh Hospodin je nad očekávání laskavý a dobře ví, že když člověk udělá chybu, vytrestá se sám. Celý následující příběh o zasypávání studní je jen důsledkem toho, že Izák ze strachu klamal a podváděl a tak vzbudil v lidech nedůvěru. Boží trest by byl nadbytečný. Izák sám poznal, kudy cesta nevede a potřeboval podržet.

A Hospodin mu požehná! Izák zaseje a sklidí stonásobně. Jak je to možné? Udělal to poprvé. Neměl s tím žádné zkušenosti. Však se říká: hloupý sedlák, největší brambory. Někdy se nám podaří, co jsme nečekali a neuměli a nám nezbývá než Pánu Bohu poděkovat za nezaslouženou přízeň a milost.

Požehnání však může být ještě větší pokušení, než strach o život. Když se člověku dobře daří a má všeho dost – často na Pána Boha zapomene a myslí si, že jeho pomoc nepotřebuje. Lidé většinou neopouští víru a církev v hladu a nouzi, ale když mají dobré bydlo a nic jim neschází. Cynicky řečeno: člověk Boha volá a potřebuje, když mu něco schází a ne když má všeho dost. Přiznejme si, že daleko častěji Boha o něco prosíme, než abychom mu za něco děkovali.

Boží požehnání často vzbuzuje nepřátelství. Situace se svým způsobem opakuje. Nejprve měl Izák strach, že má příliš krásnou ženu, nyní aby se bál, že mu vyrabují jeho plné stodoly. Když nic nemáte, lidé se o vás nestarají. Ale když se vám daří, začnou vám závidět. Tentokrát to však Izák obdivuhodně ustojí. Nepropadne pýše ani strachu, ale opře se o svého Boha.

Začíná akce zasypávání studní. Jednalo se o mimořádné barbarství, protože studna byla v té době – a v této zemi je dodnes – něčím mimořádným, božským a tajemným. Studna je nutná  k životu. Dar Boží. Najít vodu nebylo a není jednoduché. Lidé se dodnes přou, zda jsou proutkaři šarlatáni nebo vodu v hloubce skutečně poznají.

Když někdo zasypává studně, škodí tím nejen nepříteli, ale i sám sobě. Ale čeho všeho je člověk schopen ze závisti! Když jsme s konfirmandy probírali Desatero, dostali za úkol vymyslet antidesatero. Deset ďáblových přikázání. Jedno z nich znělo: Když něco nemůžeš mít, postarej se, aby to neměl nikdo. To je přesně ono. Člověk, který chápe život jako soutěž a boj, raději něco zničí, než aby se toho vzdal. Podle toho také Šalomoun poznal pravou matku živého dítěte. Raději se dítěte vzdala, než aby bylo usmrceno. Nepravá matka však měla radost, že zemřou obě.

Podobně si dnes rozhádaní manželé dělají naschvály v rozvodovém řízení, neúspěšní podnikatelé se opakovaně odvolávají ve výběrovém řízení, notoričtí dlužníci si stále půjčují, samozvaní politikové blokují rozumné návrhy a zklamaní lidé šíří blbou náladu podle hesla: Když nemohu mít štěstí já, ať ho nemá nikdo. Všichni si na to však musíme dávat pozor, protože přát druhému štěstí vůbec není samozřejmé a vyžaduje to velkou lásku a sebezapření. Naše sobectví se dovede přihlásit, když to nejméně čekáme.

 

Nejlepší zbraní proti závisti je víra v Boha, který má pro nás přichystáno víc, než dovedeme dohlédnout. V síle této víry Izák dobrovolně a bez boje odchází z gerarské nížiny, kde se mu tak dařilo, Z úspěšného zemědělce se znovu stává kočující pastevec. To je pěkný sešup – asi jako když prohrajete ve volbách nebo vás pošlou z kanceláře na vrátnici. Vypadá to jako Izákova prohra a slabost. Ale jak se později ukáže, bylo to cesta k vítězná, správná a přinesla mír a požehnání mnohým. .

Ale i když Izák ustoupil a obnovil zničené studny, pořád nemá klid. Opět přijdou gerarští pastýři a dělají si nárok na vodu, kterou nenašli a neměli na ni sebemenší zásluhu. Aleje to přece území jejich bohů a proto si na všechnu vodu dělají nárok a Izáka vyhánějí.

Kvůli podobným sporům se dodnes vedou nekonečné spory. O naftu, suroviny a zemní plyn. Příští válka na Blízkém východě bude má být zase o vodu. Kdysi nás prý Rusové osvobodili a nepustili ze sféry svého vlivu kvůli jáchymovskému uranu.

Izák však dobře ví, že gerarští neustoupí, protože jim jde o prestiž a vlastní hrdost. Co má udělat slabší, když ho napadne silnější nepřítel? Co má udělat mladší dítě, když mu vyhrožuje starší spolužák? Co může udělat žena, které vyhrožuje opilý manžel? Co má udělat malovýrobce, když mu nadnárodní řetězec určuje cenu? Co máme dělat, když nás někdo pomluví, nařkne, zesměšní nebo udeří do pravé tváře?

Jednoduchý a univerzální recept neexistuje. Jsou chvíle, kdy je třeba se ozvat a vzít do ruky pero nebo zbraň. I slabší tvor musí umět vycenit zuby, nebo tak jako David použít prak a přemohl obra Goliáše. Stává se, že silnější slabého často podcení a nakonec prohraje díky vlastní pýše a falešnému sebevědomí.

Častější jsou však chvíle, kdy je lepší a strategičtější ustoupit. Ale ne ze strachu, ne ze zbabělosti a neochoty hájit, co by nám mělo být svaté – ale v důvěře, že Hospodin, kterým nám již jednou požehnal, nám požehná a pomůže znovu. Izák a křesťané neustupují proto, že jim nic jiného nezbývá, ale protože věří, že Bůh jim připravil něco lepšího, než dosud poznali. Vyžaduje to však velikou vnitřní sílu a odvahu. Když se člověk něčeho vzdá, nemá nikde zaručeno, že se ztracená příležitost bude opakovat. A přece si to může a má ve víře dovolit. Pohan musí bojovat za své bohy a nemůže ustoupit. Ale křesťan je doma všude a vydrží víc, než tuší.

Abychom si uvědomili, jak mnoho Izák riskoval, když nechal gerarským vykopané studny a šel tam, kde žádná studna nebyla, představme si, že ustoupíme někomu, kdo se tlačí na naše místo v práci, usiluje o naši funkci, vede spor o hranice našich pozemku, dělá všechno pro to, aby dostal u soudu naše děti, nebo chce chodit s dívkou, na kterou si myslíme.

Voda byla tehdy nenahraditelnou podmínkou života a najít novou studnu v pusté krajině byl zázrak, s kterým se nedalo dopředu počítat. A přece má víra tuto odvahu. Člověk, který udělal zkušenost s dobrým Bohem jako Izák, si může tento risk víry dovolit. Ustoupit a doufat, že nebude tratit.

Takový ústup není projevem slabosti, ale síly a odvahy. Bojovat je přirozené, ustoupit nadpřirozené. Hádat se a vztekat je lidské, ale mlčet a ustoupit božské. Jedna věc je naše hrdost, ale mírnost Ducha svatého je víc! Nebojme se v určitých chvílích ustoupit, Je psáno blahoslavení jsou tvůrcové pokoje, kdežto netrpělivost a ostrý jazyk přináší bolest a ztráty na obou stranách.

Izák tedy odchází, ale proti všemu očekávání a předpokladům nachází vodu i tam, kde nikdy nebyla. Z jedné studny dokonce voda sama vyvěrá a nemusí se čerpat. Díky Izákově víře tak vznikne nový pramen. Komu z nás se podaří zanechat tu po sobě něco, z čeho mohou čerpat další generace? Ale kdyby Izák nejprve neustoupil, nikdy by na tom místě nekopal a pramen by se neobjevil. Mnohá radost se tak rodí z trápení, velkému objevu předchází léta marného hledání a láska bývá vykoupena obdobím samoty a zklamání.

Největším zadostiučiněním pro Izáka bylo, že ho nepřátelé nakonec nechali na pokoji, neboť pochopili, že bojovat proti člověku, kterému žehná Bůh, je marné. Můžete ho vyhnat, můžete mu vzít všechno, co má, ale on se vždycky znovu vzpamatuje a čeho se vzdal, to dostane od Boha zpátky dvojnásob.

Není to přírodní ani společenský zákon, který by bylo možné experimentálně ověřit. Je to víra, která nás provází do této nejistoty. Je to naděje, která nám dává odvahu do rizika, je to láska, která nám brání být jako oni. Sám za sebe mohu říci, že když jsem v životě několikrát ustoupil, nikdy jsem toho nelitoval. Většinou přišlo něco lepšího, trvalejšího a hodnotnějšího. Ale kdy tato nenásilná cesta přinese ovoce, kdy se nám vyplatí nastavit druhou tvář, ví jen Bůh. Ale víře to stačí a nestěžuje si.

A přece si může si i postěžovat, protože v modlitbě smíme říci, co jiným neříkáme a čím se nechlubíme. V modlitbách smíme být slabí a nejistí, abychom pak mohli být navenek silní, až nám budou brát, co jsme dostali od Boha. Ale jestliže jsme něco přijeli od Boha jako dar, pak se toho dokážeme snadněji vzdát, protože víme, že Boží milosrdenství se obnovuje každého rána a není mu nikdy konce. Proti takové víře jsou i ti největší násilníci slabí. Spolu s Izákem žalmistou smíme věřit, že nám Hospodin stále znovu strojí stůl naproti našim nepřátelům, naši hlavu pomazuje olejem a náš kalich nalévá, až oplývá.

Bože díky, že svou dobrotou a velkorysostí dáváš lidem víc, než potřebují a tlumíš tak naši závist, hrdost a sobectví. Dej, ať v tomto světě působíme jako tvůrci pokoje, daří se nám otupit zbytečně ostrá slova a najít lék na závist a nenávist, která ničí, co může sloužit všem. Amen

 

Mt 5,9 Čtení: Gn 26 Písně 172, 179, 392. 702 26.4. Brno JG