Kázání

Pravím vám: Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i Syn člověka přizná před Božími anděly. Kdo mě však před lidmi zapře, bude zapřen před Božími anděly. Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno. Avšak tomu, kdo se rouhá proti Duchu svatému, odpuštěno nebude. Když vás povedou do synagóg a před úřady a soudy, nedělejte si starosti, jak a čím se budete hájit a co řeknete. Vždyť Duch svatý vás v té hodině naučí, co je třeba říci.”

Lk 12,8-12

Milé sestry a milí bratři!

Každý z nás musí poctivě přiznat, že byly chvíle, kdy svou víru v Ježíše Krista nepřiznal a zamlčel. Ale jak čteme v dnešním textu – naše přiznání nebo nepřiznání k Ježíši Kristu nebude důvodem našeho zavržení a odsouzení. Ježíš výslovně říká, že tomu, kdo se postavil proti Synu člověka, bude odpuštěno. Dostane novou šanci a příležitost. Názorně to vidíme na apoštolech. Všichni Ježíše opustili, ale on je po svém vzkříšení znovu přijal za své přátele. Známe příběh apoštola Petra, který šel za Ježíšem odvážně až do domu velekněze. Tam však žalostně selhal a svého Mistra zapřel. Na usvědčující dotaz jakési služky odpověděl: Neznám toho člověka. Zatčený Ježíš to slyšel a jejich oči se setkaly! Přesto víme, že Ježíš Petrovi toto zapření odpustil a ustanovil ho prvním z apoštolů.

A Ježíš takto odpustil nejen svým přátelům, kteří ho opustili a zapřeli, ale i nepřátelům, kteří ho odsoudili. Když apoštol Petr kázal poprvé o letnicích, výslovně říká shromážděným židům v Jeruzalémě: Toho, kterého jste ukřižovali, Bůh vzkřísil z mrtvých a učinil ho Pánem živých i mrtvých. A když se zástupy s hrůzou v srdci ptají, co mají dělat, když se dopustili takového zločinu, Petr jim odpoví. Čiňte pokání a dej se každý pokřtít v jeho jméno. Bůh vám odpouští vaši nevědomost a nabízí příležitost k pokání.

Obdobně mluví apoštol Pavel, když káže pohanům, kteří celý život jediného Boha neznali nebo odmítali. Nyní jim však skrze zvěstování apoštolů dává novou šanci. Cituji: „Bůh prominul lidem dobu, kdy ho ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.

Také mnohá další biblická místa svědčí o tom, že Bůh dává lidem druhý pokus. Vzpomeňme na Jonáše, Mojžíše, Jákoba a vlastně celý Izrael. A podobně tomu bylo o svatodušních svátcích. Kdo nepoznal Božího syna v Ježíši Kristu, nebyl zavržen, ale dostalo se mu nového zvěstování z úst apoštolů. Ti, kteří nepoznali, že Ježíš je Syn Boží a neuvěřili díky jeho kázání a uzdravování – mají po jeho vzkříšení novou možnost: litovat svého omylu a uvěřit díky kázání jeho učedníků. Tak velká je Boží velkorysost. Kdo odmítl samotného Ježíše, mohl to ještě zvrátit a uvěřit díky zvěstování církve.

Kdybychom se to odvážili dotáhnout do naší situace, můžeme myslet na situace, kdy někdo odmítne víru jako mladý člověk, protože se cítí být silný v kramflecích a zdá se mu, že žádné modlitby a povzbuzení nepotřebuje. Takový člověk však není rovnou odepsán – ale bude mu dána nová možnost, až zmoudří a pozná, jak je život křehký a složitý. Kolik z nás je takových. Když se dnes někdo víře a církvi vysmívá, může se stát, že v budoucnu změní názor a vděčně přijme, čemu se tak sveřepě bránil. Podobně dává Bůh druhou šanci těm, kteří se ke své smůle setkají s falešným a zkresleným svědectví církve. Někomu víru v dětství nutili, až se mu zprotivila. Jinému brání ve víře pokrytectví mnohých tzv. křesťanů. Je mnoho překážek, které se staví naší víře do cesty. Ale tak Ježíš nezavrhl ty, kteří ho nepřijali, když chodil po Galilei a nezavrhl ani ty, kteří způsobili jeho ukřižování, má i dnes porozumění pro ty, které první setkání s evangeliem a církví odradilo, nenadchlo nebo zklamalo.

Tím ovšem není řečeno, že je jedno, zda a kdy se člověk ke Kristu přizná. Je totiž jasně řečeno: Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i Syn člověk přizná před svými anděly. Kdo žije v církvi, kdo našel jistotu a oporu ve svém křtu, kdo čerpá moudrost ze slova Božího – ten smí a má vědět, že tak jako se on přiznal ke Kristu, přizná se Kristus k němu. Tím je myšlena každodenní pomoc v těžkostech a protivenstvích života. A to je velké povzbuzení. Takovému člověku se bude dobře žít, neboť ví, kdo stojí na jeho straně. Každý den, který prožijeme s Kristem, je lepší než den bez Krista a bez naděje. Když člověk v Ježíše Krista nevěří, když mu modlitba a večeře Páně nic neříká, o mnoho přichází. Je škoda nežít v církvi, je škoda, když se člověk nemodlí a nemá komu vyzpovídat. Je škoda nečíst Bibli a neumět tam najít povzbuzení a radu do života. A dveře k takovému životu jsou pořád otevřené dveře.

Jenže nejsou otevřené napořád. A to je druhá část našeho dnešního textu: Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno. Avšak tomu, kdo se rouhá proti Duchu svatému, odpuštěno nebude.

Na první poslech to nechápeme. Jaký zásadní rozdíl může být v tom, když někdo něco řekne proti Synu člověka (tedy Ježíšovi) nebo proti Duchu svatému. Proč nám bude zapření Ježíše Krista odpuštěno, ale za rouhání Duchu svatému budeme odsouzeni? Kde je ten zlom? Proč se vzdor proti Ježíši Kristu odpouští, kdežto odmítnutím Ducha svatého si člověk navždy přibouchne otevřené dveře.

Podle všeho zde má Ježíš na mysli dvě vlny zvěstování. První vlnu vyvolal Ježíš svým kázáním a uzdravováním během svého života v Galileji a Jeruzalémě. Nenechme se zmást – tato vlna byla vcelku neúspěšná. Ježíš sice vzbudil velké naděje, ale nakonec ho většina Izraele odmítla. Mnohý by proto čekal, že ukřižování Božího syna bude tím největším a nenapravitelným hříchem, kterého se lidé proti Bohu dopustili. Po něm by mělo následovat zavržení Izraele. Jak se zachová majitel vinice, když nájemci zabijí jeho syna a pohodí ho někde za zdí? Přijde, zahubí ty vinaře a vinici dá jiným.

Ale místo Božího soudu přichází druhá vlna zvěstování, kterou způsobí Duch svatý, když sestoupí na apoštoly. Lidé, kteří Ježíše Krista poprvé odmítli a zavrhli, se dozvídají o jeho vzkříšení a je jim dána nová možnost změnit své myšlení a napodruhé uvěřit.

Bylo možné se pohoršit nad Kristem, který bezmocně umíral na kříži a zjevně prohrál. Bylo možné nepochopit jeho podobenství. Bylo možné mít pocit, že Ježíšovo odpuštění nepotřebuji. Bylo a je možné se s Ježíšem potkat a minout. Ale pořád je ještě možnost uvěřit v něho později. Koho nepřesvědčilo kázání Ježíše z Nazareta, může uvěřit kázání apoštola Petra a Jakuba a bude spasen.

Ale toto druhé zvěstování, které je dílem Ducha svatého už je konečné a žádní jiné nebo lepší už nepřijde. Až přijdou jeho nevzdělaní a nešikovní učedníci a jejich slova potvrdí znamení Boží pomoci – pak udeřila poslední hodina a nikdo už nemá výmluvy. Ježíšovo svědectví bylo v tomto smyslu předběžné. Kdo ho přijal – dobře udělal. Kdo ho nepřijal, udělal chybu, ale má možnost ji napravit. Ale už uslyší pozvání Ducha svatého z úst Ježíšových učedníků – bude to už definitivní. A proto kdo by se rouhal proti Duchu svatému, tomu odpuštěno nebude. U toho už byly vyčerpány všechny možnosti.

Ničeho většího a slavnějšího, než svědectví o Ježíšově vzkříšení a Božím odpuštěním už se lidem nedostane. Až ti Duch svatý pošle do cesty člověka, který ti odpustí a pozve tě na novou cestu, pak je to s velkou pravděpodobností tvá poslední šance, jak dát svému životu dobrý smysl a cíl.

Jistě se zeptáte, jak tu poslední příležitost poznáme dnes. U sebe nebo u druhých. To je však tajemství, které nesmíme znát ani s ním kalkulovat, podobně jako nevíme, kdy zemřeme, nebo kdy přijde konec světa. Kdysi se mezi křesťany rozmohla móda dát se pokřtít až na smrtelné posteli. Prý aby člověk po křtu už nemohl zhřešit. Ale církev to zakázala. Kdo ví, že se má a chce dát pokřtít, nemá to odkládat. Kdo si jednou uvědomí, co mu Bůh v  Kristu nabízí a dává, nesmí váhat.

Kdo pozná své hříchy a přijme Boží odpuštění, toho se dotkl Duch svatý a nemá nač čekat. Nikdo z nás neví, zda se taková chvíle prozření bude ještě opakovat. Práce i zábava počká, ale Duch svatý je jako vítr. Kdo v pravou chvíli nenapne plachty, zůstane stát na místě. Podobně jako může člověk promeškat lásku, příležitost někomu poděkovat, přijmout ruku nabídnutou k odpuštění, minout se se svými dětmi a nebýt tam, kde nás bylo třeba. S Duchem svatým se nedá smlouvat a odkládat jeho působení na neurčito. Návštěvu Ducha svatého si nelze naplánovat. Když zazvoní, je dobré mu otevřít a pozvat ho dál, i když na to nejsme připraveni.

Od Ducha svatého lze totiž načerpat sílu a pomoc v těch nejtěžších chvílích života. Když vás povedou do synagóg a před úřady a soudy, nedělejte si starosti, jak a čím se budete hájit a co řeknete. Vždyť Duch svatý vás v té hodině naučí, co je třeba říci.”

Když jsem působil první rok na sboru, dělalo mi největší problémy napsat kázání. Někdy jsem se s tím mořil celý týden a ani v pátek nebylo ještě jasné, zda z mého snažení něco bude. Jednou se stalo, že mě jeden ochotný bratr vezl autem do kazatelské stanice a já si mu nesměle postěžoval, co mě tohle kázání dalo práce. On se však na mě nevěřícně podíval a řekl: Ale vy přece máte Ducha svatého, vám to musí jít samo.

A já si v duchu myslel, kdybys tak, milý bratře, věděl, kolik papíru jsem zmačkal, poškrtal, kolikrát jsem začínal znovu a pak se zase vracel k tomu původnímu. Kdo někdy předělával bakalářskou práci nebo se mořil s motivačním životopisem, tomu to nemusím vykládat.

Zde však není napsáno, že člověk se může spolehnout na Ducha svatého, když byl líný a odkládal úkoly na neurčito. V našem textu Ježíš slibuje pomoc nevzdělaným a vystrašeným rybářům, že kdyby se někdy ocitli kvůli víře u soudu, nemusí se bát, že nemají právnické nebo teologické vzdělání. Duch svatý jim napoví taková slova, za která se nebudou muset stydět. Duch svatý tedy nenapíše kázání za vystudovaného teologa, nesestaví obhajobu školenému právníkovi, nebude zachraňovat studenta, který se nic nenaučil, ani politika, který si nerozmyslel, co chce říci.

Duch svatý nás však zachrání v nouzi, kterou jsme nezavinili. Když uděláme všechno, co jsme měli a mohli a není nám to nic platné. A proto dodnes věřím, že mi Duch svatý podržel volant, když jsem dostal nečekaně smyk. Pomohl mi modlit se vlastními slovy, když jsem se hrozně styděl. Dal mi nápad, když jsem měl v hlavě prázdno. Pomohl mi otevřít zabouchnuté dveře, když jsem spěchal. Dal mi sílu, když už jsem ji sám neměl.

Spoléhat se na Ducha svatého nesmí být chytrá ani zbožná výmluva. Je to nečekaná Boží pomoc, když máme strach, rozum nám vypíná a všechno se na nás sype. Duch svatý se navenek projeví jako druhý dech a neplánovaná pomoc shůry, když nás život zaskočí a my jsme v koncích. Duch svatý mluví za ty, kteří mluvit neumějí, rozhoduje za ty, kteří jsou nerozhodní, jedná za ty, kteří nemohou nic dělat, a dává uklidnění těm, kteří se bojí.

Díky Pane, za dar Ducha svatého, který nám už tolikrát pomohl a vyvedl nás z nebezpečí a úzkostí. Dej, ať se na něj dokážeme spolehnout, až nám bude těžko a smutno. Amen.

 

Jiří Gruber