Kázání

 

Opakuji: ať si nikdo nemyslí, že jsem tak nerozumný! Ale i kdyby si to někdo o mně myslel: přijměte mne i jako nerozumného, dovolte mi, abych se také já něčím maličko pochlubil.Co teď říkám, neříkám ve jménu Páně, nýbrž jako z nerozumu, v této roli vychloubače.Když se tak mnozí chlubí vnějšími věcmi, pochlubím se i já.Vy, kteří jste tak rozumní, rádi snášíte nerozumné.Ochotně snášíte, když vás někdo zotročuje, když vás někdo vyjídá, když vás obírá, když vás přezírá, když vás bije do tváře. Musím přiznat, že na něco takového jsem příliš slabý! Ale čeho se odváží někdo jiný – teď mluvím jako z nerozumu – toho se odvážím i já.

Oni jsou Hebrejci? Já také! Jsou Izraelité? Já také! Jsou potomky Abrahamovými? Já také! Jsou služebníky Kristovými? Odpovím obzvlášť nerozumně: já tím víc! Namáhal jsem se usilovněji, ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře.Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné,třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími,v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve.

Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil? Mám-li se chlubit, pochlubím se svou slabostí!Bůh a Otec Pána Ježíše, požehnaný na věky, ví, že nelžuMístodržitel krále Arety dal hlídat brány města Damašku, aby se mne zmocnil,byl jsem však v koši spuštěn otvorem v hradbách, a tak jsem unikl jeho rukám.

 

2 Kor 11,16-33

 

Milé sestry a milí bratři!

Člověk se musí většinu života hlídat, aby nevypadl z role, kterou mu druzí přidělili a která se od něj očekává. Od školního dítěte se očekává, že bude ohrnovat nos nad školními obědy, zesměšňovat učitele a shazovat své rodiče. Teenager – pokud nechce vypadat zaostale – by si měl zapálit cigaretu a mluvit vulgárně, farář musí naopak s každým mluvit slušně a chovat se důstojně, politik nesmí mluvit o cikánech, prodavač se musí stále usmívat, pracovník banky chodit v saku a kravatě.

Občas však člověk potřebuje z této role vystoupit – a ulevit si. A tak si apoštol jednoho dne řekl, že už nebude nábožensky korektní, nebude balit svá slova od diplomatických klišé – ale napíše to těm korintským kverulantům pěkně od plic. Přitom pořád zachovává míru, takže se tento jeho neapoštolský výlev citů a zklamání dostal do Bible. A dobře, že tam je. Je dobré slyšet, co si lidé skutečně myslí. Ani já nemohu stát pořád na kazatelně, a když spolu půjdeme na pivo, řeknu vám třeba věci, které byste ode mne nečekali.

To neznamená, že na kazatelně něco předstírám. Každý člověk však někdy potřebuje myslet a mluvit zcela svobodně. Hledáme si prostor, kde můžeme povědět i věci, které nás pouze napadají a které nemáme ještě ujasněné. Mnohé myšlenky třeba potom zavrhneme, ale je důležité mít je kde ventilovat, vyzkoušet a ověřit. Takový svobodný prostor bychom měli mít především doma v rodině. Při večeři nebo u televize bychom měli mít možnost beztrestně si zanadávat, rozlobit se, pustit své myšlenky ze řetězu, ale také se pak nechat umravnit od manželky, od dětí, od rodičů a být v klidu, že nás nikdo cizí neodposlouchával, nenahrával.

Tento svobodný prostor by měl existovat i v církvi a ve sboru. V dobách totality byla církev jedinečná v tom, že jsme tu mohli třeba jen naznačit, že nesouhlasíme s tím, co píší v novinách. A všichni jsme si rozuměli a notovali, Nyní však jde o to, abychom se dovedli mít rádi a drželi pospolu, i když si notovat nebudeme a někdo řekne nahlas, co se nenosí, co se nám nelíbí a co vypadá divně. Ale kdo ví, která myšlenka se nakonec ukáže být správná a prorocká.

Je pozoruhodné, jak Pavel důsledně rozlišuje. Až do teď jsem vám psal s apoštolskou autoritou a ve jménu Ježíše Krista. Ale teď vám také něco napíšu jako Pavel z Tarsu. Ale to není docela přesné. Nyní vám to napíšu, jak bych myslel a psal, kdybych dal průchod svému nerozumu, hněvu a zklamání. Nyní vám napíšu, co bych si myslel a říkal, kdybych nepoznal Ježíše Krista – a byl soustředěný pouze sám na sebe, na své výhody, na svou pověst a na své zájmy.

I já jsem jen člověk, a když na mě někdo zaútočí, první co se ve mně ozve, je naštvání a hněv. Ale pak se přihlásí Kristova láska a já vedu vnitřní boj, jehož výsledkem jsou má kázání a dopisy, v kterých se snažím, aby mé sobectví ustoupilo a převládl duch pokory a smířlivosti

Ale protože vidím, že vy tento zápas nevedete a klidně dáte průchod svému hněvu a sobectví a na Krista se přitom nic neohlížíte – pak vám tedy napíšu, jak to vidím jako člověk – který má také jako vy své osobní zájmy a hrdost. Když vy se neumíte a nechcete pokořit před Kristem, pak vám ani já nebudu nastavovat druhou tvář.

Křesťan však není předem odsouzen do role věčného otloukánka. Může se bránit, může se ozvat, může argumentovat, může se rozčílit, dát věci k soudu a někdy musí sáhnout i ke světským prostředkům, když vidí, že z druhé strany není vůle k dohodě a ani ke smíření.

A tak Pavel přestal filtrovat svá slova a promluvil stejně, jako mluvili a jednali jeho protivníci. Začal zdůrazňovat své zásluhy, práva, nároky a privilegia. Začal se chlubit tím, co dokázal.

A přece to nakonec dopadlo úplně jinak. Pavel se totiž dlouho chlubit nedokázal! Zaštítil se pouze svým původem. Na jeho rodokmenu by nikdo nenašel ani smítku. A tehdy se na to hodně dalo. Pak bychom čekali, že bude následovat seznam Pavlových úspěchů. Kolik lidi svými modlitbami uzdravil, kolik sborů založil, kolik soudních pří vyhrál, kolik lidí pokřtil, kolik dopisů napsal, kolik má spolupracovníků, kolik peněz se mu podařilo sebrat. Všichni lidé se občas nenápadně pochlubí, a když si nevymýšlí, není to snad nic špatného. V životopise uvedeme, kolik máme titulů, kolik jsme napsali publikací, kolik jsme měli žáků, jaká ocenění získali, kdo všechno nás citoval, jaké funkce jsme vykonávali, kolik má naše firma zaměstnanců, kolika zálibám a sportům se věnujeme a přátelům se pochlubíme, kolik kilo se nám podařilo zhubnout a kde všude jsme byli v cizině.

Pavel se však chlubí svými neúspěchy a pronásledováním. Vypočítává rány, které dostal, facky které utržil a dny, které prožil o hladu a v úzkosti? Proč na sebe přiznává věci, o kterých tehdy každý mlčel? Místo, aby se pochlubil, ve skutečnosti se jen haní a v očích tehdejších lidí shazuje. Utrpení byla tehdy ostuda, asi jako kdyby se dnes někdo chlubil tím, na kterou školu ho nevzali, z kolika zaměstnání ho vyhodili, kolikrát je rozvedený a jak se pořád jen stěhuje po ubytovnách. Tehdy se každá slabost a prohra tajila. Důležitý byl úspěch. Boží požehnání se muselo projevit jako vítězství.

Proč Pavel s takovou pečlivostí vypočítává všechny nepříjemnosti, které ho v životě potkaly? Proč počítá rány, které utržil, nešťastná ztroskotání a bezesné noci? Copak si člověk pamatuje, kolikrát byl nemocný, jak často měl strach, kdo všechno ho urazil a ponížil. Proč vypočítává své neúspěchy, když se tím ve skutečnosti ještě víc shazoval a diskvalifikoval.

Víte, jaké mě napadlo vysvětlení? Pavel se možná zpočátku chtěl pochlubit – ale pak se opět stal apoštolem a místo, aby vypočítal své úspěchy, uvedl raději všechny své prohry – aby pomohl získat ztracené sebevědomí těm, kteří se cítili neúspěšní, zapomenutí, odstrčení a pronásledovaní jako on.

Místo aby sepsal své úspěchy, Pavel schválně vypočítává neúspěchy, aby povzbudil ty, kteří se stydí se za to, že nejsou úspěšní. Vypichuje svou slabost, aby povzbudil ty, kteří se cítí slabí.

Oporu pro tento výklad nacházím v těchto Pavlových slovech: Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. (1 Kor 9,22 ) Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil? Mám-li se chlubit, pochlubím se svou slabostí! Bůh a Otec Pána Ježíše, požehnaný na věky, ví, že nelžu. 2 Kor 11,29 -31).

Pavel tedy ani v tomto nerozumném odstavci nevypadl ze své  role apoštola národů. Když už se chlubí, chlubí se naopak. Připomíná své prohry, bolesti a beznaděj.

Když tento nerozumný odstavec četli v Korintě, byla tam být řada posluchačů, kteří si možná řekli: Ten Pavel – to je můj člověk. To jsem přece celý já. Slabý, ztroskotaný, potlučený a opuštěný. Mně se přece lidé také smějí, že věřím Krista. I já se modlím a nic se neděje. I já občas strachy nespím. I já mám řadu nepřátel, mnohé se mi nedaří a nemám se čím pochlubit.

Pavel dobře věděl, že své úspěšné protivníky nepřesvědčí. Ale věřil a doufal, že může získat alespoň někoho z jejich posluchačů. Věděl, že v korintském sboru je řada lidí, kteří sice obdivují tyto úspěšné veleapoštoly, ale sami se cítí odstrčení, ponížení, nemocní, odmítnutí a právě na nich mu záleželo. Kvůli nim se chlubí svými neúspěchy. A zatímco v očích chytráků klesá stále níž, v očích těchto chudáků získal body navíc.

Jestliže ani apoštol není dokonalý a nemá za sebou jen samá vítězství, pak možná ani já nejsem tak úplně špatný, nevěřící a hříšný.

Kdysi mi někdo vykládal, jak si kuřáci navzájem rozumí, protože si zapálenou cigaretou navzájem přiznávají svou slabost. Podobně k sobě mají blízko lidé, kteří chodí pravidelně na urologii nebo na Žlutý kopec. Společná úzkost a ponížení nás spojují, učí solidaritě, ale také dávají sílu, když víme, že v tom nejsme sami.

Lidem v krizi dovedou nejlépe pomoci ti, kteří podobnou krizí již prošli a přežili ji. Proto zakládají občanská sdružení rodiče postižených dětí, pacienti s roztroušenou sklerózou, lidé, kterým zahynuli příbuzní na silnici a vyléčení alkoholici pomáhají notorikům. Silní, vzorní a bezchybní hrdinové nás spíš odrazují a deprimují. Slabý však pomůže slabému a hříšný hříšnému. Rozvedený rozvedenému, nemocný nemocnému, pochybující hledajícímu.

A neplatí to jen mezi lidmi. Když se Bůh v Kristu stal člověkem, neměl žádné výhody a poznal jaké to je mít hlad, nouzi, nepřátele i strach. Stal se kvůli nám slabý a bezmocný, abychom uvěřili, že nad námi nepanuje svou mocí. Získal si nás svou láskou a skromností. Proto ho bereme vážně a snažíme se ho následovat. Jestliže on se stal jedním z nás a jeho duše byla smutná až k smrti, pak i my můžeme vzdorovat zlému se stejnou trpělivostí jako on a doufat ve vítězství, i když prohráváme.

 

Pane, děkujeme Ti, že nemusíme předstírat, jak jsme vzorní a úspěšní. Před tebou se můžeme pochlubit i tím, co se nám nedaří. S tvou pomocí se z každé pohry může stát vítězství, z každé slabosti síla a z každého hříchu pokání a nový začátek. Amen.

 

Vstup 1Kor 9,19-23

Čtení 2 Kor 11,16-33

Poslání 2 Kor 6,3-10

Písně: 118, 371, 546,383

Brno 31.1.2016 Jiří Gruber