Kázání

Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli. Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.

Lk 2,18-19

Milé sestry a milí bratři!

Dnešní doba se dá charakterizovat tím, že už se ničemu nedivíme. A to je škoda! Přicházíme tím o mnoho radosti a vděčnosti. Vždyť my už většinou víme i to, co dostaneme pod stromeček. Samozřejmě že budeme žasnout, ale ve skutečnosti si budeme spíš kontrolovat, zda jsme dostali to, co jsme chtěli. A tak je tomu v celém našem životě. Všechno se zdá být naplánované, předem objednané a spočítané.

Rodiče dopředu vědí, zda se jim narodí syn nebo dcera. Na radaru si najdeme, jaké bude zítra počasí. Zatmění Slunce nebo Měsíce známe na desetiletí dopředu, a když jedeme na neznámé místo, prohlédneme si ho předem na snímcích z vesmíru. Dopravní zácpy nám hlásí zelená vlna každou hodinu a brzy snad budeme vědět i to, jaké nemoci nás ve stáří neminou a kolika let se dožijme.

Ale to znamená, že se ochuzujeme o jednu z důležitých součástí života a tou je překvapení. Vždyť právě to, že něco nevíme, je motorem našeho života. Když budeme většinu věcí vědět předem, proč bychom se ještě o něco snažili a usilovali. Když si všechno odvodíme, spočítáme a vysvětlíme, ztratíme chuť a motivaci. Přestaneme se těšit. Přestaneme se obávat. Přestaneme se modlit. Přestaneme pochybovat a myslet – protože všechno už bude vymyšlené, hotové a rozdělené.

Naštěstí je pořád ještě dost důvodů, abychom se divili a žasli. Nikdo z nás neví, jak velký je vesmír. Nikdo z nás neví, kolik je prvočísel. Nikdo z nás neví, zda je ještě někde ve vesmíru život. Nikdo z nás neví, kdo vyhraje volby. Nikdo z nás neví, proč se úhoři z moře vrací do řek, v nichž se kdysi vylíhli. Ale i tyto záhady možná někdy pochopíme.

Ale co nebudeme vědět nikdy a co nás bude stále vzrušovat a nutit přemýšlet je Boží dílo. Kdybychom chtěli našim nevěřícím přátelům nějak přiblížit, kdo je Bůh, mohli bychom říci: Bůh je překvapení, která nás v životě čeká. Bůh je radost, s kterou jsme nepočítali. Bůh je setkání, které jsme si neplánovali. Bůh je za vším, co jsme nevěděli, co jsme si neuměli představit a naplánovat. Ale místo abychom se toho báli, my se na to překvapení jménem Bůh těšíme. Víme totiž, že bude dobré.

A právě to se stalo o vánocích.Všichni, kteří tehdy v Betlémě slyšeli vyprávět, co se přihodilo pastýřům, se divili. Ale čemu? Kupodivu to nebyl anděl, který se jim zjevil. Nebylo to ani to malé dítě. A nebylo to ani samotný fakt, že se narodil Spasitel. To všechno byli věci očekávané. Andělé se občas zjevovali, děti se rodily chudým i bohatým, Spasitel byl očekáván.

Ten údiv byl v tom, že se Boží sláva a velikost směstnala do něčeho tak ubohého a nejistého, jako bylo malé děťátko. Vždyť tehdy se každé druhé dítě nedožilo ani jednoho roku. A tohle dítě to bude mít obzvlášť těžké, když rodiče nemají ani na kolébku a čeká je daleká cesta do Nazareta. To nad čím tehdy všem zůstával všem rozum stát, byl nepochopitelný a dosud neznámý kontrast Boží mocí a jejího ztělesnění do něčeho tak slabého, nejistého a zranitelného jako je malé a chudé dítě. Na nebi zástupy andělů a dole jesličky a sláma – to přece nejde dohromady!

Když pastýři tvrdili, že právě to má být znamením Boží moci a slávy, všichni nad tím kroutili hlavou. Boží zásah si představovali docela jinak. Jako zázrak, při němž se zastaví tok řeky, utiší vítr nebo mořská bouře, někdo bude uzdraven, nečekaně udeří blesk z nebe, zatmí se slunce, zachvěje se země, splaší se koně. Ale zde se nastalo vůbec nic.

Pouze ten zvláštní vzkaz andělů: Boží sláva a pomoc najdete v něčem tak bezbranném a obyčejném jako je malé dítě v plenkách. To je to překvapení, které jsme nečekali a na které nás museli upozornit andělé. Boží sláva v ponížení. Boží moc v slabosti. Boží pomoc v dítěti.

Ale i my jsme to kdysi prožili. Když se nám narodily děti, byli jsme zaskočeni a přemoženi tím, jak jsou malé, bezbranné a křehké. To největší štěstí a tajemství přichází na svět tak slaboučké a přitom dokonalé. Lidské i božské. Má všechno co bude potřebovat, ale nic z toho ještě neumí, nezná a nechápe.

Nedávno jsem byl svědkem okamžiku, kdy naše čtyři vnoučata poprvé uviděla svou novou sotva týden starou sestřenici. Když spatřili její malou tvář a ručičky, všichni ztichli a opatrně a s úctou se jí dotýkali. I když ještě před chvíli vesele dováděli, naráz zvážněly. To nebyla nová panenka, ani stavebnice nebo další auto, ale nový člověk. Možná jim v tu chvíli došlo, takhle malí jsme kdysi byli i my, náš táta a máma, náš děda a babička a takhle malí a nepatrní zůstaneme po celý život. Byl to úplně mystický zážitek, kdy se jich i mně dotkla Boží přítomnost. Ten největší zázrak před námi ležel nahý v peřince. A stejně přišel na svět i náš Bůh. To byly moje letošní soukromé vánoce. Ale to betlémské dítě se narodilo nám všem. Starým i mladým, bezdětným i opuštěným, zklamaným i pyšným, bohatým i chudým.

I později evangelista píše, že se lidé něčemu divili. Třeba když němý promluvil, nebo když Ježíš poručil větru, nebo když jako dvanáctiletý věděl to, co zákonici. Nebo když učedníci objevili prázdný hrob. Ale samotný údiv k víře nestačí. Je dobré se divit, ale nesmíme u toho skončit.

Náš údiv se totiž velmi často vytratí do ztracena. A tak tomu bylo i v Betlémě. Lidé se divili a nevěřícně kroutili hlavou nad tím, že by se Bůh mohl stát dítětem – ale tím to také skončilo. Evangelium zaznělo a pak se na dlouhých třicet let odmlčelo. Žádná radostná zvěst se z Betléma nešířila. Lidé postupně zapomněli, pastýři se vrátili ke svým stádům, andělé do nebe a všechno se zdálo být jako dřív.

A právě před tím chce evangelista varovat. Proto zdůrazňuje: všichni se divili, ale jeden člověk si to všechno jakoby nahrával do svého srdce. Ano, Maria si to všechno ukládala do svého srdce a přemýšlela o tom. A ta jediná také později uvěřila. Všichni ostatní tím vánočním příběhem pouze projdou, na chvíli se zaradují a žasnou, ale trvalou stopu v jejich životě to nezanechá. A toto hrozí i nám. Uděláme si pěkné svátky, dojmeme se nad chudobou a bezbranností Božího dítěte – ale pak se zase všechno vrátí do starých kolejí. Jako bychom to neuměli domyslet a podržet i do všedních dnů. Zazpíváme si koledy, vzdáme Bohu chválu podobně jako pastýři, ale pak je všechno zase jako dřív. Narodí se nám děti, ale starosti a povinnosti přehluší ten prvotní úžas, kdy nám slzy hrkly od očí. Zapomínáme, zač jsme se modlili a co všechno nám Bůh daroval

Ale Maria to všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom. Uchovatznamená nezapomenout a stále si to připomínat. To slovo se většinou užívalo o zachovávání přikázání. Izraelci tehdy dokonce nosili zvláštní třásně a rolničky, aby nezapomněli dodržovat Desatero.

Jak to však udělat, abychom nezapomněli na vánoce? Nechat si stromeček až do velikonoc? Dnes jsou umělé, takže by nám neopadaly… Ale na stromeček v obýváku bychom si brzy zvykly a oprašovaly bychom ho stejně bezmyšlenkovitě jako sportovní poháry a obrázky na zdi.

Je i jiný a lepší způsob, jak si v srdci uchovat, čemu jsme se divili o vánocích. Číst Bibli. Údiv, že Bůh může jednat a pomáhat docela obyčejně a nenápadně nás totiž bude provázet celým evangeliem. Vánoční příběh není zářivá kometa, která na chvíli zazáří a pak zhasne. Vánoční radost nejsou prskavky, po nichž zůstane pouze holý drát. Vánoce stále pokračují. V mnoha obměnách se stále opakují a právě díky Bibli si toho dokážeme všimnout a uvěřit Božímu slovu, i když se nám bude zdát stejně nepochopitelné jako pastýřům.

Když budeme číst Bibli a rozvažovat nad ní, objevíme, že náš život může být i v těžkých chvílích nadějný a krásný, jako tomu uvěřili lidé v Betlémě. Ale ne na dlouho.

Pouze Maria si slova pastýřů zapamatovala a navíc o nich přemýšlela. Evangelista tu užívá dalšího slova, které obvykle znamená, že se někdo radí sám se sebou nebo se svými přáteli. Rozvažovat znamená snést všechny dostupné názory a pohledy a hledat mezi nimi tu nejlepší odpověď. Slovo rozvažovat se v Bibli užívá ve chvílích, kdy si lidé nevědí rady, a odpověď není snadná. Rozvažovat znamená porovnávat, hledat a diskutovat.

A o čem že to máme přemýšlet ve svém srdci a hovořit se svými přáteli? O tom, jestli Bůh i v našem životě jedná takto nenápadně a skromně jako se to stalo v Betlémě. O tom, zda se zázraky mohou dít, aniž u toho zní fanfáry. O tom, že je stále nad čím žasnout. O tom, že Bůh plní své sliby. O tom, za co máme modlit a na čem pracovat. O tom, že Ježíš je zárukou, že náš život má smysl, i kdyby byl jakkoli těžký. Když člověk o těchto věcech přemýšlí a mluví, stávají se součástí jeho života. Když o nich pouze víme a mlčíme, postupně se z našeho života vytrácí. Proto také žijeme v církvi, abychom se tu navzájem povzbuzovali a připomínali si, z čeho můžeme mít radost, co nás drží a čeho se nemusíme bát.

Modlitba: Pane, mohl jsi přijít na svět jako dospělý člověk. Mohl ses zjevit ve své moci a slávě. Ale ty ses chtěl stát jedním z nás. A my tě prosíme, nauč i nás zůstat malými dětmi, které se nepřestaly divit, žasnout, děkovat a radovat.

 

Vstup: Žalm 8

Čtení: Lk 2,8-17

Poslání1 Kor 1,26-31

Písně: 297, 291, 307, 281

Brno 24.12.2016, Jiří Gruber