Příspěvky

Před jejím varhanním koncertem dne 7.června 2009 v 19:30, pořádaném v Červeném kostele v rámci hudebních nešporů.

Milá Joan, díky Tvé ochotě posloužit našemu evangelickému sboru svou hrou, projevenou loni v červenci, kdy jsi vystupovala na festivalu Americké jaro, dnes víš o kostele J. A. Komenského a našem sboru možná víc než leckterý brněnský obyvatel. Co Tě přimělo účastnit se tohoto festivalu, organizovaného Mezinárodní společností Antonína Dvořáka?

Narodila jsem se ve státě Iowa, zhruba uprostřed Spojených států. Vyrůstala jsem na farmě a dobře si pamatuji návštěvy vesnice Spillville, když jsem byla malá. Tato vesnice má pouhých 375 obyvatel a jenom jeden kostel (katolický), ale je dobře známa tím, že tam v roce 1893 strávil léto Dvořák. Místní obyvatelé mají stále rádi hudbu a pořádají festivaly. Seznámila jsem se zde s organizací Czech Heritage Partnership (Partnerství českého dědictví), kde jsem byla představena slavnému českému pianistovi Radoslavu Kvapilovi. Díky tomuto spojení mne potom pan Kvapil požádal, abych vystoupila na American Spring Festival (Americkém jarním ferstivalu).

I tak se nám zdá stále neskutečné, že osoba Tvých mezinárodních zkušeností a ohlasu se účastní vystoupení kdesi na druhé straně zeměkoule, v jakési České republice. Vystupovala jsi v koncertních halách v Londýně, New Yorku, Benátkách, Izraeli nebo v Paříži. Tento rok (mimo koncertů v Olomouci, v Brně a jinde) budeš hrát i v Uničově, jakési Velké Bystřici, Kamenici?

Myslím si, že by hudba měla být pro všechny. Pan Kvapil tento názor sdílí. Je důležité nabízet koncerty v malých i velkých městech. Většina těch malých kostelů, kde jsme loni hráli, byly plné, ba přeplněné. A bylo to v dubnu a bylo velmi chladné jaro. A protože jsem sama z malého městečka, vážím si malých obcí, které si libují v hudbě. Jsem vděčná za všechny příležitosti, které se mi naskytly, malé i velké.

Náš svět, ve kterém žijeme, je opravdu malý. Říká se, že hudba doslova spojuje kontinenty. Byli pro Tebe Antonín Dvořák, nebo v současnosti Radoslav Kvapil, takovým podnětem, že Ti je česká hudba tak známá a blízká? Možná, že už Dvořák, tehdy ve Spillville, nedaleko od míst, kde ses Ty narodila, začal vytvářet pomyslné mosty mezi námi. Navštívila jsi několikrát Dvořákovu Nelahozeves, hrála jsi a chodila v místech, kde Antonín Dvořák žil a skládal. Proč?

Je to zvláštní pocit, když jdete a hrajete ve stopách velkého Mistra. Cítíte spojení a zodpovědnost vůči jeho hudbě. Málo lidí si uvědomuje, že byl Dvořák výborný varhaník a během svého pobytu ve Spillville hrál na ranních mších skoro každý den. Je to vždy mimořádný pocit, když hrajete na stejných klávesách, jako hrával on.

Víš, že klavírní virtuos a zakladatel Mezinárodní společnosti Antonína Dvořáka Radoslav Kvapil byl po řadu let členem brněnského evangelického sboru?

Věděla jsem, že u Vás hrával,ale je pro mě nové,že je členem vaší církve. Jsem vděčná za tuto informaci.

Jeho nedávný cyklus koncertů v USA u příležitosti státního svátku ČR 28.října 2008 organizovala Tobě blízká paní Betty McGuinnis. Známe ji jako organizátorku celé řady brigád skupin Američanů, kteří pracovali např. v Betlémě v Kloboukách u Brna, v Bělči, v Letohradu a jinde. Jste obě členky téhož sboru, řekni nám něco o něm?

Náš sbor se jmenuje First Presbyterian Church v Cumberlandu, ve státě Maryland. Soustřeďujeme se nejen na misii v našem městě a okolí, ale podporujeme i řadu projektů v chudých zemích. Teď například výrazně dotujeme stavbu školského areálu v Pákistánu. Nedokážeme pomoci všem, a proto poskytujeme na dobré akce alespoň příspěvky. Tak se stalo loni i v projektu “Otevřených dveří” vašeho Červeného kostela.

Loni v létě ses pochvalně vyjádřila k původním varhanám v Červeném kostele. Stačila Ti překvapivě krátká chvíle, abys naše varhany poznala. Zažíváš také situace, že jsi nucena hrát na nástrojích, o jejich stavu nic nevíš?

Varhany jsou jako malé děti. Všechny jsou jiné, všechny mají svoji vlastní osobnost. A mohou být velice temperamentní. I když cvičíte a při zkoušce je všechno dokonalé, může se stát, že budou varhany zlobit při vystoupení (a to je desetkrát jistější, když je tam biskup). Mohla bych Vám vyprávět hodně takových příběhů. Varhaník se musí naučit zachovat klid, když se něco nedaří, a případně improvizovat. Na svých internetových stránkách mám spoustu legračních historek (všechny pravdivé) pod titulem: “The Perils of Practicing.”

Jaká byla Tvoje cesta ke hře na varhany? Byla jsi spíš zázračné dítě s výjimečným nadáním, nebo mezinárodní obdiv, který dnes sklízíš, vychází spíše z píle? Kolik hodin týdně asi cvičíš?

Celé dětství jsem chodila na hodiny klavíru. Byla jsem průměrná, tedy žádné zázračné dítě. Někdy jsem vydržela hrát hodiny. Jindy mě k tomu museli rodiče nutit. Kdy jsem začala chodit na konfirmační cvičení (v 7.- 8.třídě) v našem sboru v Iowě (Zion Lutheran, Jubilee), začala jsem se tajně vkrádat nahoru k varhanám. Když se na to přišlo (o dva roky později), už mi to docela šlo, a tak mě k tomu pustili. Mým prvním úkolem bylo hrát na rodinné svatbě.

Teď mé pravidelné cvičení přerušuje spousta pracovních a administrativních povinností. Ale když se připravuji na velký koncert, cvičím až 8 hodin denně.

Řekneš nám něco o svých pocitech během hry, kdy z kůru od varhan na posluchače obvykle mnoho nevidíš? Není to nevýhoda, že varhaník hraje publiku vlastně do zad, že není před posluchači vpředu?

Ano, přála bych si, aby mne obecenstvo při hře na varhany mohlo pozorovat. Myslím, že je zajímavé vidět, jak při tom nejen ruce, ale i nohy “lítají”. Některé kostely mají za tímto účelem videokameru a vpředu v kostele plátno. Já sedím ráda čelem k oltáři, jak to bývá v českých kostelech. V USA bývají varhany opačným směrem (viz Váš II. sbor na Lidické), což znamená, že varhaník musí sledovat bohoslužby v zrcadle.

Víme o Tobě, že jsi studovala teologii, jsi kazatelkou, profesorkou na univerzitě ve Frostburgu, koncertuješ různě po světě, učíš své žáky – jak to vše vůbec stíháš? Jaké máš záliby kromě hudby, jak odpočíváš?

To je dobrá otázka! Některé dny se věnuji více tomu, jiné onomu. Někdy musím prostě říci “ne”. Moje univerzita podporuje mé cestování a moji kolegové jsou ochotni mě během mé nepřítomnosti zastoupit.

A co hobojistka paní Kristen Cooper, znáte se? Tento rozhovor s Tebou vyjde v našem časopisu Setkávání pravděpodobně několik dní před Tvým koncertem, který se bude konat 7. června 2009. Může být současně pozváním na koncert pro všechny, kteří mají rádi hudbu. Představ nám, prosím, svou kolegyni.

S Kristen jsme se seznámily V luteránském kostele sv. Michala v Minneapolisu, v Minnesotě. Byla jsem tam jako varhaník častým hostem a Kristen hlavní sólistkou. Když se mě pořadatelé Amerického jarního festivalu zeptali, jestli bych mohla doporučit nějakého instrumentalistu nebo vokalistu, napadla mě jako první ona. Myslím si, že zvuková kombinace varhan a hoboje je mimořádná a pro obecenstvo je to opravdový požitek. Minulý týden jsme měly v Minnesotě během jarních prázdnin předpremiéru našeho festivalového programu. Měl velký úspěch. Vybraly jsme americké i české skladby, včetně jedné fantastické skladby Sylvie Bodorové.

Máš dvacetiletou zkušenost s chrámovou hudbou, nahrála jsi dnes už asi víc než jedenáct CD s varhanními a klavírními díly. Uslyšíme během Tvého vystoupení v Červeném kostele některou skladbu, která je Ti více než blízká?

Jsou to asi skladby od Emmy Lou Diemer a také spirituály. Emma Lou Diemer pro mě napsala přes 60 skladeb. Creation Songs (Písně stvoření) byly složeny na zakázku pro toto turné; myslím, že nesou krásné poselství. Jsou součástí programu Net Fishing (Lov sítí) luteránského sboru sv. Michala. Záměrem je dělit se o ně s jinými sbory a programy. Budete-li si přát, existuje video, které může doplňovat vyprávění a hudbu. Jelikož sbor sv. Michala vlastní autorská práva, můžeme se o texty, hudbu, i video podělit s jinými sbory.

Tvé dosud nesplněné přání?

Myslím, že žádné velké nemám. Cítím jako velké požehnání to, že mohu cestovat a vystupovat v různých zemích. Myslím, že sloužím tak Bohu tam, kde mě On chce mít. Tak ho nemusím žádat o nic víc, než mi On sám dává.

Děkujeme za Tvoji ochotu a cesty, které nám společně vytváří a navzájem nás jimi spojuje náš Pán. Vyprošujeme Ti Boží požehnaní a těšíme se na Tvůj koncert a návštěvu našeho sboru.

Otázky kladl Vít Rybárik