Příspěvky

9. března se dožil devadesáti devíti let Josef Veselý. Josef Veselý byl duchovním Českobratrské církve evangelické v Brně a Jilemnici a seniorem libereckého seniorátu. V roce 1970 získal teologický doktorát na základě disertační práce Víra a skutky u prvních Bratří. Kromě překladů, článků v církevním tisku (zejména Kostnické jiskry) a drobných prací, z nichž některé vyšly v knížce Věřit a rozumět (Eman 2010), je také například spoluautorem studie Perspektiva víry. Úvod do eschatologie (Kalich 1992).

Myslíte na smrt? Máte z ní strach?

Ne, a pak je všechno jinak. V seznamu mých mocností nemá smrt první místo. Nemyslím na ni, a kdybys mne nevyrušil z mého poklidného žití, které plyne den za dnem, vyjma neděle, kdy s našimi vycházím, abych zažil něco z Boží přítomnosti, ani bych na ni nepomyslel. Život je díky Bohu jeden celek. Nemám ze smrti strach, protože jako služebnice Boží je pověřena nám oznámit: Dámy a pánové, zavírá se, pro dnešek… Nepokládám se za hrdinu takové víry, která vidí všechno takto odmocněně, spíše je v tom vděk Ježíši Kristu, který nám takovou opovážlivost dovolil.

Co bude potom a zda vůbec něco?

Bude toho mnoho. Bůh. Počítám s Bohem, o němž jsem až dosud vyznával, že se všechno děje podle jeho vůle a že je všude. Život, který zde na zemi kypí v nesčíslných variantách před našima očima, se musí objevit i tam – jako na zemi, tak i v nebi. Jinak by křesťanské zvěstování a dobré naučení z úst Ježíše Krista samého prozradilo na sebe, že jsme se účastnili prázdné, nesmyslné a lživé komedie. Evangelíka víc než co jiného bude zajímat, jakou podobu tam budou mít bohoslužby, a my tam budeme v novém těle s vámi připraveni zpívat Pánu chvály, a s ušima, která slyší bez sluchátek. Ti, kdo si myslí, že nebude nic, nemají pro to žádný důkaz, zatímco my jich máme bezpočet. Ti, kdo jsou bez víry a naděje, mlčí, my mluvíme.

Co se stalo o Velikonocích?

Neviděli jsme to, ale slyšeli jsme o tom dříve, než se to stalo, a to důležitější jsme slyšeli potom. Neděláme tento rozhovor, jako by Boha nebylo. Naopak, chceme přidat k té události své svědectví závislé na tom, co nám proroci o tom pověděli, že Bůh je všemohoucí Stvořitel a svému Synu Ježíši Kristu dal panství nad vším, abychom v něho věřili jako v Pána, který šel před námi až na smrt, ale zvítězil nad ní, abychom se nebáli jít tou cestou. Jisté je, že Ježíš podstoupil smrt, potvrdili to očividní svědkové. Po několika dnech se s ním – možná i titíž svědci – setkali v jeho novém těle. Můžeme jen usuzovat, jak Boží všemohoucnost vyvedla mrtvé tělo ze smrti a dala mu nové tělo až do doby, kdy v novém těle slávy vstoupil do nebe. Pro nás je to viditelné svědectví, že vláda smrti byla zrušena v případě Ježíše. Jeho věřící dostali smysl a přímo výsledek těch událostí za své dědictví, které jim bylo sdělováno v každém křesťanském kázání.

Jaké má být dobré velikonoční kázání?

Dobré kázání bude předkládat posluchačům svědectví těch, kdo Ježíše viděli na kříži, a pak i těch, kdo ho viděli a mluvili s ním po jeho vzkříšení. Je to svědectví celé církve, těch tehdejších i těch, kdo na celém světě uvěřili a svědčí o Ježíši jako svém Pánu. Pochopili, že za ně zemřel, zaplatil dluh a vstoupil do slávy, odkud zase přijde. Zmrtvýchvstalý neobrací naši mysl k tajemství vzkříšení, ale k úkolům, které vyžaduje Boží království na zemi – k spravedlnosti. Nový zákon se nezabývá tím, jak by ses zbavil svého hříchu, ale co máš dělat zde a teď. Boží království má přednost i před mým pláčem nad sebou i nad světem. V církvi vymizelo vědomí VÁŽNOSTI nad tím, co je a co tu dělá.

Jaké to je být velmi starý?

Stáří je naše slovo, jímž parcelujeme, co patří dohromady až do poslední chvíle. Žalm odhadne, že lidský věk dosáhne několika desítek let. Dnešní prognostici jej zvednou o pár let, ale nikdy to nebude příliš či velmi.

Nicméně jaké to je, když je člověk starý?

Některé nepříznivé životní okolnosti, jako jsou nemoci (infarkt), přinášejí se vší samozřejmostí zpomalení chůze. Instinktivně se vyhýbám schodům a všem nerovnostem půdy. Vzdálených krajů dosáhnu jen z povídání svých dětí, které se vrátily z dovolené. Někdy je mi líto, ale jen maličko, že musím mít a vzít všechno od druhých, totiž od svých dětí, které to dělají, jako by nemohly jinak. Jak je dobré míti dobré děti, i ty později přišlé.

Někteří kazatelé neradi přenechávají výkon svého řemesla jiným. Máte připravené písně a biblická čtení na svůj pohřeb?

Na svůj pohřeb nemám připravené ani písně, ani text a nemám nejmenší chuť to udělat. Rád přenechám výkon toho všeho při pohřbu jiným, leč by si to moje děti přály jinak. Nemluvili jsme však o tom, asi proto, že se mně i jim to zdálo příliš vzdálené. Nechceme to uspíšit, ani nemůžeme.

Lepší otázka. O čem se má kázat na pohřbech? O tom, co bude, když to nevíme? Ježíš nám zanechal pár obrazů, hádanek a apoštol Pavel se ve svých vyznáních také hodně posunoval…

Tím, že nám Ježíš o tom, co bude potom, zanechal pár obrazů a hádanek a apoštol Pavel o tom mluvil tak a podruhé jinak, je i nám, kteří stejně jako Pavel zemřeme, dána značná volnost, kteréž jsem využil při rozvažování nad otázkou, co bude potom. Vycházím ze základního poznání, v němž mě utvrdili moji učitelé, zvláště J. B. Souček, který začíná své dílo o Kristu lapidární větou, že kdyby nebylo Ježíšova vzkříšení, zavládla by pro všechny zúčastněné smutná nehybnost a temnota, místo ní se však stalo něco neočekávaného a nepřipraveného. Ježíš vstal z mrtvých a ukázal se svým učedníkům, kteří vstali, jako by bylo ráno, aby tu novinu sdělili všem, kdo chtějí slyšet: Vláda smrti je ukončena nade všemi, kteří do ní upadnou po Kristu. S křesťanskou vírou vstoupila do světa naděje, kterou označili ti, kteří nevěří v Krista Ježíše, za nesmyslnou. Tento nesmysl se ukázal plný smyslu a síly, Bůh pozval k němu mnohé a shromáždil je v jedno společenství – církev. Na druhé straně vystupovala proti té naději úcta k smrti. Rádi jsme ze sebe setřásli zbytky egyptské úcty a oslavy smrti a mrtvých. A naše úcta k životu se projevila jako kulturní a civilizační síla.

Vašemu pravnukovi Josefovi teď bylo deset let, chodí ke mně do „náboženství“. Jak byste mu vysvětlil, předal, proč jste křesťansky věřícím člověkem, co vám to dává a proč byste byl rád, kdyby i on žil život „s Kristem“?

Učil bych ho, aby se rozhlížel kolem a poznal, jak se ta naše víra projevuje u jeho sousedů a známých. Vtloukání Pána Ježíše do prázdné duše a rozumu by nebylo ku prospěchu, naopak stalo by se překážkou pozdějšímu svobodnému myšlení i rozhodování. Dávám mu příklad v jeho rodičích a v jeho faráři, který by přece o Pánu Ježíši nekázal, kdyby to neměl za pravdu. Křesťanská víra je dobrá a rozumná. Případně pro kontrast mu ukážu, že někteří lidé bez víry v Pána Ježíše zbloudili z dobré cesty a zvolili si tu, která vede do otroctví (alkoholu nebo peněz například). Kristus Pán zve každého, ale nikoho nenutí a chce být s tebou vždycky. Je to dobrý učitel a přítel, lepší než kdokoliv jiný. Drž se ho a nauč se o něm všechno možné. Nezamlčím mu, že Ježíš měl a má nejen přátele, ale ještě víc nepřátel. Ti se snažili zahubit ho, ještě když byl dítětem, a nakonec se jim to pomocí Jidášovy zrady podařilo. Předvedli ho před soud a nespravedlivě odsoudili k smrti. Ale smutek učedníků se proměnil v radost. Ježíš vstal z mrtvých. Kdo má takovou moc? Jediný.

ptal se Ondřej Macek

Převzato z velikonočního listu sboru ČCE v Nosislavi