Příspěvky

Většina lidí v Čechách a na Moravě zná církev a křesťanství především v podobě katolické církve. Mnozí se s evangelíky ani nesetkali, neboť dnes tvoří pouhé jedno až dvě procenta české populace. Kdysi však byla naše země převážně evangelická. Po Bílé Hoře se však museli evangelíci buď vystěhovat nebo přijmout katolickou víru své panovníka. Poddaní přitom neměli na vybranou a museli přijmout katolickou víru. Přesto mnozí dál tajně a pod hrozbou přísných trestů vychovávali své děti ve víře svých otců. Evangelické církve byly opět povoleny teprve vydáním tolerančního patentu v roce 1781, ale ještě dlouho potom to byly církve pouze trpěné a potlačované. Například děti ze smíšeného manželství byly ze zákona považovány za katolíky, pouze syn evangelického otce se směl stát evangelíkem. Evangelické modlitebny nesměly mít věže, zvony ani klenutá okna atd. Teprve po roce 1861 se staly evangelíci plnoprávnými občany, ale již nikdy u nás nezískala evangelická církev takový vliv na veřejné dění, jaké měla v 15. a 16. století.

V čem je odlišnost evangelického křesťanství ve srovnání s katolickou vírou? Nejprve je třeba říci, že obě tradice představují dva základní modely křesťanského života, které se v průběhu dějin vytvořily (vynecháme-li pro zjednodušení model východní – pravoslavný). Jsou to modely rovnocenné a v rámci obou tradic lze být křesťanem dobrým i špatným. Většina křesťanů je v té či druhé církvi proto, že se v ní narodila a přijala tento způsob zbožnosti za vlastní. Menší část z nich si svou církevní příslušnost zvolila sama. V základních věcech se katolická a evangelická víra shodují. Pokusme se stručně a zjednodušeně naznačit, z čeho pramení jejich rozdíly.

Katolická zbožnost se opírá o autoritu církve. Církev je garancí pravdivosti a správnosti toho, čemu věříme. Když člověk věří tomu, co učí biskupové v čele s papežem, je mu zaručeno spasení a život věčný. Církev tak stojí ve značné míře jako prostředník mezi člověkem a Bohem. Zprostředkovává lidem Boží milost a učí je, jak mají podle Boží vůle žít. Protože slovo katolický znamená obecný, měli bychom přesněji mluvit o církvi římsko-katolické.

Evangelická zbožnost buduje víru na osobním vztahu k Bohu. Každý věřící je před Bohem zodpovědný sám za sebe. Člověk spasen svou poslušností církvi, ale vlastní vírou v Boží milost. Církev lidem radí a vede je k tomu, aby důvěru, kterou jim Bůh dal, mohli naplnit co nejlépe a nepromarnili tak příležitost, která jim byla dána.

Dalším rozdílem je autorita bible. Katolická církev se opírá o bibli ale současně také o starou církevní tradici, jak se vytvořila v prvních staletích. K této tradici, která není v bibli zachycena, patří například úcta ke svatým, k Panně Marii, autorita biskupů, způsob slavení večeře Páně a vznik ostatních svátostí atd. Všechny tyto věci, které nejsou v bibli výslovně ustanoveny, evangelická církev nepovažuje za důležité a většinou je odmítá. Evangelická církev si netroufá k bibli už nic přidávat. Pokud tak činí, nepovažuje tyto věci za zásadní a je možné je po dohodě měnit. Katolická církev obsah víry dále rozvijí a ještě dnes vytváří a formuluje nová dogmata ( např. nanebevzetí Panny Marie).

Dalším rozdílem je pojetí církve. V katolické tradici vzniká církev shora, od apoštolů a jejich nástupců – biskupů. Ti jsou zárukou pravosti a neomylnosti církve. Pouze oni mají právo světit kněze a zakládat církevní společenství. V evangelické tradici je tomu naopak. Církev vzniká tam, kde se věřící lidé shromáždí a společně žijí ze zvěsti evangelia. Ze svého středu si pak volí své kazatele a pastýře. Nejvyšší autoritu má Boží slovo, nikoli nějaký úřad. Představitelé evangelických církví mají pouze správní úlohu, ale nemohou rozhodovat o obsahu a důsledcích víry. O praktických věcech církve evangelíci rozhodují ve shromáždění volených zástupců z jednotlivých sborů. Ti se ve svém hlasování řídí svým svědomím a poznáním Boží vůle.

Evangelické církve netvoří jednotnou organizaci jako církev katolická. V katolické zbožnosti sice existují také různé směry a tradice, ale všechny spojuje autorita biskupů a římského papeže. Evangelické církve nedokázaly takovou jednotu udržet a rozdělily se v průběhu staletí na mnoho směrů a samostatných církví. Rozdíly mezi jednotlivými evangelickými církvemi jsou často minimální, ale přes řadu forem spolupráce neusilují tyto církve o sjednocení podobným způsobem jako církev katolická. Jednota církve nevidíme v jednotné organizaci, ale ve vzájemné spoluprací a důvěře, která panuje mezi jednotlivými církvemi. Právě to je úkolem tzv. ekumenického hnutí (od řeckého slova oikumené, které dříve znamenalo veškerý obydlený svět).

Římsko – katolická církev sama sebe chápe jako jedinou právoplatnou pokračovatelku Kristovy církve. Podobně vidí sami sebe i církve východní. Ostatní křesťané jsou pro ně odloučeným společenstvím, kterému nemůže být v plném slova smyslu přiznán statut církve. Budoucí jednota je chápána jako návrat odloučených bratří a sester do obecné tj. katolické církve.

Evangelíci sami sebe chápou jako součást Kristovy církve, ale nečiní si nárok na výlučnost. Stejný podíl přiznávají i ostatním církvím, pokud se hlásí ke Kristu, k Písmu a nejstarším křesťanským vyznáním. Budoucí jednotu vidíme ve vzájemném uznání jednotlivých církví a společním sdílení těch tradic, které mají oporu v Písmu.