Abeceda křesťanské víry

Většina lidí něčemu věří. Lišíme se však v tom, komu a čemu věříme. Někdo věří sám sobě. Jiný doufá ve vyšší spravedlnost. Další se řídí horoskopy. Někdo se vidí ve svých dětech. Jiný nedá dopustit na své rodiče. Mnoho lidí spoléhá na svůj majetek. Je také řada zklamaných, kteří už nevěří ničemu. Křesťané jsou přesvědčeni, že jediný, komu můžeme s důvěrou svěřit svůj život je Bůh, který se stal v Ježíši Kristu člověkem. Tato víra se nedá dokázat ani vnutit. Je to však příležitost, která je nabídnuta každému člověku. Bůh probouzí v našem srdci důvěru a naději. Záleží na nás, zda ji přijmeme, nebo odmítneme.

Jsou chvíle, kdy každý člověk hledá naději a potřebuje něčemu věřit. Přestože jsme v mnoha ohledech soběstační, na to abychom odvalili všechny kameny, které nás v životě tíží, nám přece jen síly nestačí. Křesťanská víra však není berlička, o kterou se potřebujeme občas opřít. Ježíš nehledal pouze nemocné a nešťastné. Dovedl změnit život i těm, kterým zdánlivě nic nescházelo. Lidé ho následovali, protože jim nabízel něco jiného, než dosud poznali. I dnes Ježíšův příběh motivuje ke změně života. Silné i slabé. Bohaté i chudé. Zdravé i nemocné. Každý tu může najít něco, co mu chybí, a díky víře se odváží,,na co by sám nestačil. Křesťanská víra není recept na štěstí. Otevírá však oči pro mnoho dobrého, co sami od sebe nevidíme.

Pro někoho by možná bylo přesvědčivější, kdyby byla jen jedna církev a jedno spolehlivé učení. V žádné oblasti života však není dobré, když má někdo monopol a chybí mu konkurence. Byla to především veliká moc a výsadní postavení, co přispělo k tomu, že se církev dopustila řady chyb a nespravedlností. Jestliže dnes vedle sebe žije řada církví, neznamená to, že musí jít proti sobě. Významná část toho, co jednotlivé církve vyznávají a učí, se shoduje. Rozdíl je pouze v některých důrazech a způsobech zbožnosti. I když rozdělení církví působí řadu problémů, svědčí současně o tom, jak bohatá a rozmanitá je křesťanská víra. Každý si proto může najít společenství, které mu bude blízké a kde najde svůj domov.

Evangelíci (někdy nazývaní také protestanté) kladou velký důraz na osobní vztah k Bohu. Ve svém učení se snažíme vycházet z bible a co v bibli oporu nemá, nesdílíme. To je důvod většiny rozdílů, kterými se lišíme od římskokatolické nebo pravoslavné církve. Evangelické pojetí víry a života je však natolik široké, že se do něho vejdou všichni, kteří se shodnou na základních věcech a nelpí na jediné podobě víry. Místo abychom svým členům předpisovali, jak se mají chovat, vedeme je k vlastní odpovědnosti před Bohem. Patříme do skupiny protestantských církví, které rozvijí dědictví reformace. Hlásíme se k Husovi, Komenskému, Jednotě bratrské, luteránům i reformovaným. Oficiální název naší církve je Českobratrská církev evangelická.

Nemusí. Mnozí tam však chodí rádi. Návštěva bohoslužeb pro ně není nudná povinnost, ale příležitost načerpat sílu a odhodlání do dalších dnů. V kostele slyšíme, na čem Bohu záleží a jak to můžeme naplnit ve svém životě. Sdílíme se tu o svou víru, radost i naději. Společně se modlíme a zpíváme. V církvi se však nekonají pouze nedělní bohoslužby. Během týdne se na farách schází děti a mládež, dospělí i senioři, hudební a pěvecké skupiny a někde i rodiče s malými dětmi. V našich sborech se také organizuje sociální pomoc a ve střediscích Diakonie církev pomáhá lidem s různým typem postižení. Církev je rodina, v které může mít člověk zázemí a oporu.

Křest je událost, při které se Ježíš Kristus viditelným způsobem přihlásí k člověku, který mu uvěřil. Křest nám dává jistotu, že nás Bůh miluje a nikdy neopustí. Tento Boží slib platí navždy a nikdo ho nemůže zrušit. Křest se koná pokropením nebo ponořením do vody. Tak jako voda smývá špínu, potvrzuje nám křest odpuštění hříchů. Křtem končí jedna etapa našeho života a začíná nová – život s Kristem. Člověk může být pokřtěn v každém věku – ale jen jednou v životě. Malé děti křtíme na žádost věřících rodičů. Ti se spolu s kmotry zavazují, že své děti povedou tak, aby se mohly ke svému křtu sami přiznat. Dospělí, kteří dosud nebyli pokřtění a uvěřili až v pozdějším věku, se mohou na křest připravit a vyznat svou víru v Krista ve shromáždění církve.

Farář je člověk, který si jako své povolání zvolil službu v církvi. V evangelické církvi tuto službu konají muži i ženy a většina z nich má rodinu a děti. Krása tohoto povolání spočívá v rozmanitosti. Farář musí umět dobře vycházet s lidmi, ale také opravovat kostely. Snaží se rozumět dětem i babičkám. Učí se řecky a hebrejsky, aby mohl studovat bibli v originále. Naslouchá lidem, kteří se potřebují svěřit a poradit. Připravuje snoubence na manželství. Navštěvuje nemocné a povzbuzuje lidi, kteří mají trápení. V létě jezdí s mládeží na vodu a v zimě nacvičuje vánoční hry s dětmi. Jeho nejdůležitějším úkolem je, aby lidem otevíral cestu k Bohu. Každou neděli připravuje kázání, v kterém se pokouší objevit v biblickém příběhu aktuální Boží slovo pro sebe i své posluchače. Tak jako každý člověk i on někdy chybuje a těžce hledá víru. Přesto nám může ukázat cestu k Bohu.

Křesťané se snaží, aby svým jednáním nikomu neublížili. Biblická přikázání a ostatní mravní normy chápou jako směrovky, které nám ukazují, po jaké cestě je dobré se vydat. Kdybychom si museli všechno vyzkoušet sami, bylo by to draze zaplacené poznání. Křesťané jsou přesvědčeni, že Bůh nám svým slovem ukazuje spolehlivou cestu a nic dobrého nám neodepřel. Proto se snažíme dodržovat Desatero a řadu dalších rad, které nacházíme v bibli. Není to pro nás zákon, který nás omezuje, ale pomoc v každodenním rozhodování, za kterou jsme vděční. I když se nám často nedaří žít podle Božích slov, stále znovu se o to pokoušíme.

Zpověď má v evangelické církvi řadu podob. Na prvním místě je to osobní modlitba, v které Bohu svěříme svá provinění. Věříme, že Bůh odpouští každému, kdo k němu přichází s upřímným srdcem. Když je problém složitější a potřebujeme se poradit, jak své chyby napravit, můžeme jít za svým farářem nebo jiným věřícím člověkem, který nás vyslechne a společně se modlíme za Boží pomoc. Když se v našich sborech slaví večeře Páně, přiznáváme se ke svým chybám ve společné modlitbě. Jistotu, že nám Bůh vyznané hříchy odpustil, nacházíme v Kristově oběti. Věříme, že naše slabosti a selhání vzal na sebe Ježíš, když umíral na kříži. Díky němu se již nemusíme trápit tím, co bylo. Radost z Božího odpuštění smíme prožít při večeři Páně, kdy na památku Kristovy oběti lámeme chléb a pijeme víno.

Modlitba je veliký dar. I ten nejobyčejnější člověk se může obrátit přímo k Bohu a Bůh ho slyší. Není k tomu potřeba žádné zvláštní řeči ani splnit složité podmínky. Modlit se můžeme kdykoli a kdekoli. Mnoho lidí se modlí, teprve když si neví rady. Modlit se však můžeme i tehdy, když prožijeme něco krásného. Když se ráno probudíme, je to důvod k vděčnosti. Když usedáme k obědu, sluší se poděkovat tomu, kdo se o nás stále stará. Když večer usínáme, je dobrá příležitost odevzdat uplynulý den s jeho radostmi i těžkostmi Pánu Bohu. Když se modlíme, je to jedna z mála chvil v životě, kdy můžeme být zcela otevření. V modlitbě nemá smysl si na nic hrát. Bůh o nás ví všechno. A přece nám naslouchá. Když se člověk modlí, nalézá pochopení a sílu, které mu chybí.

Bible je soubor knih, který vznikal celá staletí. Psali ji lidé, kteří chtěli vydat svědectví o Božích činech. Čerpali přitom z mnoha zdrojů. Použili historické kroniky, pověsti, přísloví, proroctví, příběhy, sbírky zákonů i modlitby. Vytvořili tak mozaiku, z které můžeme poznat, jak Pán Bůh skrytě jedná uprostřed lidských příběhů. Ve Starém zákoně se dozvíme, co Bůh učinil pro svůj lid Izrael. V Novém zákoně čteme o životě Ježíše z Nazareta, který byl člověk jako my, ale svým životem dokonale naplnil Boží vůli. Bůh se nám v této knize dává poznat daleko zřetelněji než v přírodě nebo dějinách. Některá místa v bibli nejsou snadno srozumitelná a potřebují výklad. S její pomocí však můžeme pochopit, co dnes Bůh lidem nabízí a dává v Ježíši Kristu. Bible před námi otevírá nový pohled, který nám pomáhá porozumět světu i sobě samým.

Mnoho zlého si lidé způsobí vlastní vinou. Důvod lidského trápení však nedovede uspokojivě vysvětlit nikdo. Odmítnout Boha jen proto, že něco nechápeme, nic neřeší. Bible však říká důležitou věc: Bůh lidské utrpení nechce. Ježíš – na rozdíl od obecného mínění své doby – nemoci a katastrofy nepovažoval za Boží trest, ale viděl v nich výzvu k vzájemné pomoci a solidaritě. Vlastním příkladem nám ukazuje, jak se zlem zápasit. Povzbuzuje nás k větší odvaze a statečnosti. I když zlo nedokážeme vždycky odstranit, můžeme ho alespoň zmírnit nebo obrátit k dobrému. Křesťané věří, že v Ježíši Kristu na sebe Bůh vzal úděl člověka se vším, co k němu patří – včetně pochybností, zrady, opuštěnosti, úzkosti, utrpení a nakonec i smrti. Boží solidarita s naším lidstvím v celé jeho křehkosti je největší pomoc, kterou křesťanská víra nabízí.

Všem náboženstvím je společné hledání smyslu života. Pomocí mýtů a obřadů se lidé pokouší proniknout k tajemství světa a Boží existence. Odpověď hledají v přírodě, lidském svědomí, dějinách nebo různých meditačních technikách. Křesťané věří, že jejich víra není výsledkem lidského hledání a přemýšlení, ale Božího zájmu o člověka. Ježíš nás přesvědčil, že Bůh je jiný než naše představy o něm. Křesťanství a jiná náboženství mohou v řadě případů mluvit podobnou řečí. Na to je možné navázat a vzájemně spolupracovat. Pouze v křesťanství je však zřetelně vyjádřeno, že důvodem našeho života je Boží láska. Nikde jinde neuslyšíme, že se Bůh obětoval pro člověka a miluje všechny lidi bez rozdílu.