Kázání

O nedělích po Velikonocích jsme v našem sboru zvyklí rozjímat o různých zjeveních zmrtvýchvstalého Ježíše jeho učedníkům. Učedníci, dezorientovaní vším, co prožili, objevují po Velikonocích postupně cestu důvěry a naděje.

Církev nevznikla zázračně o velikonočním ránu. Trvalo to nějaký čas, čas obnovy zklamaných nadějí, než Duch o Letnicích umožnil vznik společenství, které bylo svědkem Vzkříšení, života silnějšího než všichni mrtví. Právě tento čas obnovy slavíme o Velikonocích.

Toto období putování, reflexe, zrání a vnitřní transformace je rovněž důležité pro každého z nás: Všichni ho musíme prožít znovu, i když jsme zvyklí slavit Velikonoce rok co rok. Vždy existuje tento „velikonoční čas“, který umožňuje evangeliu o vzkříšení proniknout do nových situací našeho života. Někteří z nás letos možná prožívali Velikonoce v odloučení, nemoci, neúspěchu nebo vině. Toto poselství o ukřižování a zmrtvýchvstání také  přijímáme v obzvláště neklidném světě, který vyvolává mnoho úzkosti a trápení. A právě zde potřebujeme čas, abychom objevili, co toto tvrzení: „Kristus vstal z mrtvých, žije“ znamená pro naše vlastní Velikonoce, pro náš přechod k většímu světlu, většímu životu, větší naději…

Všechna vyprávění o zjeveních Zmrtvýchvstalého v evangeliích ukazují tímto směrem. Nesnaží se poskytnout „důkaz“ o Ježíšově zmrtvýchvstání, a už vůbec se nesnaží spekulovat o tom, „jak“ ke zjevením došlo, či jak vypadalo tělo Zmrtvýchvstalého. Ukazují však vliv těchto setkání na učedníky, jejich vnitřní proměnu, jejich se probouzející víru či důvěru (Tomáš), jejich obnovující se naději (Poutníci do Emauz), jejich lásku, která začíná znovu hořet (Petr). Mohli bychom říci, že nejde ani tak o setkání se Vzkříšeným, jako spíše o setkání s tím, který obživuje, Živoucím, který dává život. Jak Ježíš řekl ve své řeči na rozloučenou učedníkům: „vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi“. Důraz je kladen spíše na vzkříšení učedníků, a v příběhu, který jsme slyšeli, zejména na vzkříšení Petra.

To, co Ježíš v Petrovi obživuje, řečeno velmi jednoduše a velmi lidsky, je jeho schopnost milovat. Znovu probouzí lásku, která byla otupena příliš velkými očekáváními, iluzemi, pak nepochopením, zklamáním a dokonce zradou. Ježíš třikrát pokládá otázku, která vzkřísí ztracenou lásku: „Miluješ mě?“ Není pochyb o tom, že Petrovi musela vyvstat na mysli jeho tři zapření v pašijovém příběhu, jak je Ježíš předpověděl. Proto pociťuje smutek, když slyší tyto otázky. Ježíš však nežádá vysvětlení ani ospravedlnění! Tím méně „vyznání hříchů“, které by Petra uzavřelo do jeho minulosti plné omylů a zrady.

Petr je prostě dotazován na to, jak vypadá jeho láska dnes, a právě tato otázka v něm může probudit lásku, která byla utlumena a uhašena tolika vinami. Stejná otázka je dnes ráno adresována každému z nás. Ježíš se neptá: „Věříš ve vzkříšení?“, jako bychom museli odpovídat na otázku z katechismu. Chce v nás probudit lásku, která v nás usnula… a právě díky lásce pak budeme moci zakusit tajemství vzkříšeného života.

Petr se znovuzrodil k lásce – k lásce ke svému Pánu, ale také k bratrům a sestrám – a to mu umožnilo poznat v sobě život, který vítězí nad smrtí, světlo, které je silnější než temnota, milost, která je mocnější než zrada, a tak skutečně prožít svou Paschu. Může pak také znovu objevit své povolání k následování Krista tím, že bude „pást jeho ovce“. V tomto příběhu je samozřejmě obsaženo Petrovo zvláštní povolání být pastýřem prvního křesťanského společenství – a je zvláštní, že Kristus do této funkce ustanovil člověka, který zradil, který byl velmi slabý, jako by chtěl přetnout jakýkoli ideál dokonalosti nebo čistoty při vzniku Církve – ale je zde obsaženo také obecné povolání každého učedníka: ti, kdo prožívají Velikonoce tím, že nechávají růst svou schopnost milovat, se stávají zodpovědnými za druhé: mohou druhé zahrnovat starostlivostí, láskou a péčí a starat se o ty nejslabší a nejpotřebnější. Kristus nás svěřuje jeden druhému, a tak se všichni stáváme svědky vzkříšení a šíříme kolem sebe lásku, která může dodat trochu odvahy k životu těm, kdo ji potřebují.

Modlitba bratra Rogera z Taizé:

„ Ty, vzkříšený,
 jako chuďas, který se nechce vnucovat,
doprovázíš každého
aniž by ses vnucoval do našich srdcí.

Jsi tam, nabízíš svou důvěru,
nikoho neopouštíš,
i když osamění proniká do největších hlubin.

Máme-li Tě přijmout, potřebujeme uzdravení.
Máme-li Tě poznat, je důležité najít v sobě ochotu k nápravě a převzetí rizika volby následovat Tě v kterémkoli okamžiku. Bez této volby, která je vždy radikální, se budeme jen vléci.
Zvolit si Tě znamená slyšet, jak nám říkáš:
„Miluješ mě?“