Příspěvky

Konečně je to tady – cyklovíkend na Blažkově 18.-20. června 2010. V pátek se sjíždíme vozy cestou blátivou, někteří je musíme i tlačit. Cyklisté mají kola na autech, ostatní jen ty čtyři dole. Večer sedíme a povídáme si vážně, ale převážně nevážně. Kdo by také pořád něco řešil. Jsme ještě plni sil a tak vydržíme trochu déle. Sobotní ráno nás probudí budíček a snídaně. Pak se už chystáme na výlet.

Jede nás jedenáct, devět dospěláků a tři dítka. Počasí nám navzdory předpovědím meteorologů přeje a krajina v okolí Blažkova je úžasná. Jedeme přes Blažkov do Zvole. Užíváme si to, neboť už víme, že cesta je cíl. Nádherný barokní kostel sv. Václava podle projektu Santiniho nám sám otvírá dveře. Chce nám ukázat nejen svou krásu vnější, ale i to, jaký je uvnitř. Tak vstoupíme a kocháme se. Pokračujeme na Bystřici nad Pernštejnem přes Horní Rožínku a Rodkov. V protisměru potkáme peloton cyklistů, jedou děsně rychle, alespoň z našeho turistického úhlu pohledu, asi je to i tím, že jedou proti nám. Nezastaví je ani červené výstražné blikající světlo na železničním přejezdu, který doslova přeletí, odborníci z našich řad pak tvrdí, že ty koleje skáčou (a že když oni jezdí sami, jedou také tak rychle). Pokračujeme dál a odbočujeme na Pernštejn. A tu nám Bůh posílá do cesty další dar – občerstvovací stanici. Je určena samozřejmě pro ty davy cyklistů v protisměru, ale vstřícná obsluha nás srdečně zve a nabízí iontový nápoj, fernet, výběr z velkého množství buchet, banány, křeslo k sednutí a deku k lehnutí. Namítáme, že nepatříme k závodu, ale to prý nevadí, jsme srdečně zváni. Kdo by odolal? Závod se jmenuje „Zlaté kolo Vysočiny” a má trasy 50, 100 a 200 km. Toto je zastávka těch delších. Relaxujeme v družném hovoru s projíždějícími závodníky. Pozoruhodný je bezzubý týpek s dlouhými šedivými vlajícími vlasy, které si nechce ničit helmou. Snad mu ty fernety v kopci neuškodí. Pak jedeme dál, Bystřice je opravdu nad Pernštejnem, protože se nádherně svezeme dlouhým kopcem s dalekými výhledy až na Pernštejn. Tam se už oficiálně občerstvíme v hospůdce. I sluneční paprsky svítí některým z nás na hlavu. Píšeme SMS bratru faráři. Nevhodnou poznámku, že má smrtelnou mužskou chorobu na sedm – rýmečku, přeslechneme. Všichni dobře víme, že má bronchitidu, bere antibiotika, a proto tu nemůže být s námi na svém milovaném kole. Tak nás podporuje alespoň z pod peřin modlitbou za počasí. Díky němu na nás celý den nekápne ani kapka z nějakého mráčku. Na nádvoří hradu se platí vstupné, což nás udiví, přestože už dávno víme, že za všechno v životě se platí, penězi v tom lepším případě. Další cesta vede mírně s kopce proti proudu potoka až nahoru. V Rožné nás Slovácká restaurace láká cedulí: „Ke kávě moučník zdarma”. Kdo by odolal? Tak tam sedneme a dáme si pivo. Pak už jen přes Dolní Rožínku nahoru nad Rozsičku a frnk do tábora. Prosvištíme loukou s vysokou trávou a vodnatým podkladem, což nás nijak nezbrzdí, a brzdíme až u chatek. Otužilci si dají ještě studenou sprchu. Ach, jaký nádherný podvečer.

V táboře je zatím čilý ruch způsobený rodinami s malými dětmi a velkými psy, prý štěňaty. Marek Baláš je mistr kuchařského umění a pro cyklisty je nachystán oběd táborníků – lasagne. Zajíst ho mohou večeří všech – těstovinovým salátem a jeho italskou variantou s pečivem. Nic už nám neschází. Rodiče malých dětí je marně hledají po lese a pokoušejí se je dát spát. Večer už jen volně hovoříme nad lehkými tématy u bílého a červeného vínka s chipsy, popřípadě svařáčku. My, cykloturisté v letech, odcházíme do chatky spát. Ostatní pokračují v zábavě až do půl druhé, kdy zháší.

V nedělním ránu je přece jen už znát nějaká únava, únavička. Přijíždí veselá odpočatá farářka Marta Žídková. Ta nám po snídani poslouží krátkou bohoslužbou. Ostatní pak ještě čeká oběd, a jak se později dovídám, bourání starých kadibudek. Však ono dnešní kázání bylo o konci starého. Jsem ráda, že jsem je před odjezdem ještě mohla použít. Mě už čeká jen „brnkačka a dávačka”, tedy cesta na kole do Brna! Ale počasí je stále vymodlené navzdory všem předpovědím a má cesta posvěcená. Vše dobře dopadne a všem se vše líbí. Unaveni, ale spokojeni. Jak také jinak, po víkendu v přírodě.

Myšlenka: „Kolo, když se zastaví, spadne”, která mě cestou napadla, když jsme zastavili, a kolo, na kterém nemám stojánek, spadlo a udělalo mi modřiny. Stejně tak i člověk, když se zastaví, spadne. Někdy spadne, aby se mohl zastavit. Někdo jede pořád dál a nedopřeje si odpočinku. A tu mu Bůh pošle do cesty nemoc, aby se zastavit musel. Aby si musel lehnout a nedělat nic. Bůh mu tím chce něco říct.

Ale kolo, které se zastavilo a spadlo, a chce jet dál, se musí napřed postavit. Jenže to samo neumí. Potřebuje pomoc, ale ta nepřichází. A tak kolo šlape a kola se točí, ale protože se netočí po silnici, ale jen zbytečně ve vzduchu, kolo nikam nejede. Je na místě. Až pojedete příště kolem takového kola, zastavte se, nespadněte a zeptejte se: „Jak ti, kolo, můžu pomoci?” Možná nebude hned znát odpověď, tak s ním zapřemýšlejte a pokuste se ji najít společně.

Každé kolo má právo na jízdu. Má dokonce povinnost jezdit, k tomu bylo stvořeno. Rozjeďte nejedoucí kola, promažte řetězy, seřiďte přehazovačky a vezměte si náhradní duši.

Tím vás také zveme k hojné účasti na dalších cykloakcích našeho sboru, nejsme žádní dravci, nejrychlejší z nás jsou tlačící obětavci (ale jen do určitého váhového limitu tlačeného). Průměrná hodnota tachometrů ukázala 40 ujetých kilometrů. Ještě že ten Blažkov máme.

Támar

Převzato z Brněnského evangelického měsíčníku Setkávání 8/2010