Po vyhlášení tolerančního patentu 1781 se v Brně nepřihlásil k evangelické církvi ani jediný Čech. Tak důkladně byla v pobělohorské době provedena rekatolizace. Mezi přistěhovalými cizinci bylo evangelíků poskrovnu – jedna evangelická rodina a několik svobodných osob. Přesto byl roku 1782 ustaven evangelický sbor. První bohoslužby se konaly 25.12.1782 v jedné z místností Köffillerovy továrny. Tam se evangelíci scházeli, dokud si neupravili vlastní modlitebnu z bývalé stavovské jízdárny na dnešní Husově ulici. Prvním duchovním v toleranční sboru byl magister Viktor Heinrich Riecke, „pastor brněnských továren na sukno”, jak je označen ve svém ustanovovacím dekretu  ze dne 23.12.1782. Působil zde do roku 1803.

Až do roku 1867 sloužila sboru modlitebna vybudovaná ze stavovské jízdárny. Po zrovnoprávnění evangelických církví s církví katolickou roku 1861 přistoupili brněnští evangelíci ke stavbě chrámu, nazvaného Christuskirche. Tento „červený kostel” byl postaven v letech 1863-1867 podle plánů vídeňského architekta Heinricha Ferstela. Po druhé světové válce připadl českobratrské evangelické církvi a  bylo mu dáno jméno Jana Ámose Komenského.

Počet evangelíků v Brně stoupal pomalu, převážně přistěhovalectvím. Přibývalo i Čechů. Na Trojiční neděli roku 1819 a na pondělí velikonoční 1841 byla vysluhována večeře Páně v češtině. Již v roce 1787 byl vydán v českém jazyce kalendář. Mezi Němci a Čechy v brněnském sboru nebyly zprvu žádné spory, situace se ale změnila ve druhé polovině 19. století,  kdy se vyhraňovaly národnostní rozdíly. K velkému napětí pak došlo v šedesátých letech 19. století, kdy se brněnským farářem stal Dr. Gustav Trautenberger. Postavil se proti požadavku, aby byl v Brně ustaven reformovaný vikář, který by pečoval o potřeby českých evangelíků. Většina českých členů brněnského tolerančního sboru byla vyznání reformovaného a na bohoslužby dojížděla do Nosislavi, proto byla roku 1882  v Brně založena kazatelská stanice nosislavského sboru. O rok později byla péče o brněnské evangelíky svěřena cestujícímu kazateli Václavu Pokornému (měl na starosti rozsáhlou moravskou diasporu).

Čeští reformovaní v Brně byli lidé  chudí. Povinnost platit salár, která byla závislá na výši placených daní, se ze začátku týkala pouze tří členů sboru. Sbor dlouho neměl bohoslužebnou místnost a postrádal bohoslužebné nádobí, první kalich si pořídili za peníze vybrané ve zvláštní sbírce roku 1886. Křestní náčiní – „ale toto již příliš zašlé” – a nějaké pokrývky dostali z Nosislavi.

Scházeli se nejprve v domě číslo 7 na Joštově ulici a když dostali výpověď, tak v prvním patře na Rudolfově ulici 1 (dnešní Česká). Bohoslužby se konaly každou neděli a ve svátek, dopoledne  i  odpoledne. V roce 1890 byl založen „Kruh mládenců”, scházející se  pravidelně v neděli, pondělí a ve středu. Četlo se zde a debatovalo. Brzy po založení kazatelské stanice vznikl pěvecký sbor.

Roku 1892 podnikl farář Václav Pokorný cestu do Holandska a Elberfeldu, aby pro sbor získal finanční pomoc. Brněnští evangelíci totiž chtěli stavět vlastní kostel a faru. Nakonec bylo vybráno místo na Špilberské  (Pellicově) ulici, kde byla v pěkné zahradě výletní restaurace, jíž bylo možno upravit na byt. Stavba začala 5.června 1894, zkolaudována byla 19.dubna 1895 a k prvním bohoslužbám se zde sbor sešel 23. května 1895. Chrám byl nazván Betlémský, aby „ toto jméno připomínalo místo, kde se narodil Pán Ježíš. Zároveň má upomínati na Betlémskou kapli v Praze, v níž se kázáním Husovým reformátorská činnost církve české počala.” Nad vchodem byl umístěn nápis „My kážeme Krista”  – byl to první nápis ve vnitřním městě, který nebyl provázen německým překladem.

Výnosem vrchní církevní rady ze dne 29.1.1906 byla kazatelská stanice v Brně prohlášena samostatným sborem a prvním farářem sboru zvolen cestující kazatel Václav Pokorný.

Práce ve sboru se rozrůstala s přibývajícím počtem členů – kromě nedělních bohoslužeb se učilo náboženství na základních a středních školách, kazatel docházel do nemocnic i sociálních ústavů. První světová válka posílila  sociální prvek v práci sboru péčí o válkou postižené členy i zraněné vojáky, kteří se v Brně léčili. Evangelíci se také připravovali na své sjednocení církevní – 18. června 1918 přijalo staršovstvo sboru rezoluci o „sjednocení českomoravských domorodých církví evangelických v církev jedinou, ryze národní, čistě českou”. Stalo se to na generálním sněmu českých evangelíků v Praze ve dnech 17. a 18. prosince 1918.

Po první světové válce došlo v našich zemích k silnému přestupovému hnutí, v jehož důsledku vzrostl počet členů brněnského sboru – během dvacátých let se stal největším sborem církve s 4757 členy. K Betlémskému kostelu byl přistaven malý sál a sbor si pronajímal místnosti pro konání biblických hodin i pro bohoslužby v mimobrněnských obcích. Potřeba nových prostor byla stále naléhavější, a tak byl v roce 1924 otevřen Blahoslavův dům v dnešní Lidické ulici a  převážná část sborové práce byla přenesena do jeho místností. Během let vznikaly další bohoslužebné místnosti, z nichž se postupně stávaly nynější samostatné sbory v Židenicích a Husovicích. Práce se konala i v Blansku, Tišnově, Slůvkách, Ivančicích a Rychmanově. Rozšiřující se práce si vyžádala zřízení vikářského místa, kde se vystřídalo několik mladých kazatelů.

Roku 1929  se kazatelem sboru stal farář Viktor Hájek, který zde působil až do roku 1952 a s ním pracovala ve sboru řada vikářů. Do života sboru zasáhla druhá světová válka. Při bombardování byla poškozena fara a zničen sál za kostelem na Pellicově ulici, v jehož troskách zemřela manželka tehdejšího kostelníka sestra Zbytovská. Po skončení války byly brněnskému sboru přiděleny budovy z bývalého majetku německého evangelického sboru, jehož byli v minulém století čeští evangelíci členy. Šlo o tzv. Červený kostel a farní budovu na nynější Opletalově ulici. První české bohoslužby byly v kostele J.A.Komenského, jak byl červený kostel  nazván, konány 20.května 1945. Pravidelné bohoslužby se tu však mohly konat až od září 1946 po provedení nejnutnějších oprav a úprav.

Po válce došlo k rozdělení sboru. Nebyla to nová věc, návrh na rozdělení sboru byl podán už v roce 1936. Původně se jednalo o rozdělení sboru na tři – s centry kolem Betlémského kostela, chrámu J.A.Komenského a Blahoslavova domu. Povoleny byly však jen sbory dva – jak je známe dodnes jako sbory Brno I a Brno II.

Brněnský sbor vyrostl z nepatrných začátků. Rozvíjel se v nepříznivých podmínkách. Život českých evangelíků v Brně byl nesen pevnou vírou v sílu a moc biblické zvěsti. Tento základ byl charakteristický pro všechny, kteří v Brně pracovali – to je přes různost názorů na jednotlivosti spojovalo.

Ze spisku Františka Švandy „Kapitoly z dějin českobratrské církve evangelické v Brně” (Od tolerance k dnešku) vybrala Olga Tydlitátová

Historie takřka současná

Po druhé světové válce se původní evangelický sbor v Brně rozdělil na dva – prvnímu sboru byla určena za sídlo bývalá německá škola na Opletalově ulici a ke kostelu na Pellicově přibyl ještě Chrám J. A. Komenského (dříve Christuskirche). Současně vznikl druhý sbor se sídlem na ulici Lidické v  Blahoslavově domě.

Po válce bylo nutno původní i nově získané budovy opravit, což bylo možné jen díky velké obětavosti členů sboru.

Prvním farářem sboru Brno I byl zvolen vnuk zakladatele sboru v Brně, PhDr. Jan Pokorný. Spolu s ním ve sboru pracovala vikářka Irena Kalusová, provdaná Popelářová, kterou v roce 1968 vystřídala vikářka Daniela Brodská. Po ní ve sboru působili ještě další vikáři: emeritní senior Emil Stehlík, Milan Klapetek a Olga Tydlitátová, která ve sboru nyní působí jako druhá farářka.

Po čtyřiceti letech práce odešla koncem roku 1991 farář Jan Pokorný do důchodu. Spolu s ním se vzdal místa kurátora sboru MUDr. Svatopluk Doležel, byl jím od roku 1968. Novým kurátorem se stal Ing. Milan Ryšavý, po něm RNDr. Blahoslav Šimek a nyní je kurátorem Mgr. Václav Matoulek.

 V létě 1992 nastoupil do sboru farář Pavel Kalus, kterého v roce 1998 vystřídal farář Jiří Gruber.

 Ve sboru se po celou dobu konala práce se všemi věkovými skupinami. Ani doba normalizace ji nezastavila, jádro sboru zůstalo zachováno. Po roce 1989 dostal sbor zpět zabavenou budovu bývalé německé evangelické školy. Byl tu vybudován nový byt pro faráře a část budovy byla pronajata Evangelické akademii. Po 17leté pauze, dané narušenou statikou, začal sbor opět používat Červený kostel, jehož budova si vyžádala nemalé opravy nejen vnitřního prostoru, ale také věže, střechy a vnějšího pláště. Centrum sboru se tak přesunulo do středu města. Kostel na Pellicově je ovšem stále využíván naším sborem i nově vzniklým sborem Církve bratrské.

 Vznikly i nové aktivity. U zrodu pěveckého sboru Cantate Domino Mgr. Lydie Pospíšilová, nyní sbor vede Ing. Libor Nykodým. Dříve narození se scházejí v tzv. kavárničce. Své kluby mají i předškolní děti a jejich matky. Velkému zájmu veřejnosti se těší Kurzy Alfa, kde je možné seznámit se s obsahem křesťanské víry. Pro zájemce o křest či vstup do sboru jsou určeny Kurzy Beta.

I když podle kartotéky počet členů sboru stále pomalu klesá, počet aktivní členů mírně roste. Ve sboru působí i pastorační pracovnice Marie Melicharová, která koordinuje činnost křesťanské služby.

 Olga Tydlitátová