Kázání

Na tvé slovo spustím sítě. (Lukáš 5, 1-11)

Milí bratři a milé sestry!
Máme před sebou obrázek všedního dne. Rybáři přijeli ke břehu a vypírají sítě. Ostatní lidé se tlačí, aby slyšeli člověka, který přišel odkudsi z Nazareta. Někoho to zajímá. Jiní však mají svou práci.

Ten, jenž trůní v nebesích, se směje.
Žalm 2,4

Když jsem pracoval v továrně, zaskočil mě kdysi kamarád otázkou: “Jak k tobě Pán Bůh vlastně mluví? Jedna farářská dcerka mi vyprávěla, jak se v dětství neodvažovala vstoupit do kanceláře, když její otec psal kázání. Myslela, že tam otec mluví s Bohem. Jak to vlastně je? Slyšíme Boha skutečně, nebo o něm jen přemýšlíme?

Když to Ježíš uslyšel, podivil se, obrátil se k zástupu, který ho následoval a řekl: „pravím vám, tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli.“
Lukáš 7,1-10

Herodes svolal všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: “V judském Betlémě; neboť tak je psáno proroka: ,A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele. ” Mt 2,3-6

Když Achab uviděl Eliáše, řekl mu: „Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izrael!“ On mu odpověděl: „Izrael neuvádím do zkázy já, ale ty tím, že opouštíš Hospodinova přikázání a chodíš za baaly. 1K 18,17-18

Chana se takto modlila: “Mé srdce jásotem oslavuje Hospodina, můj roh se zvedá dík Hospodinu. Má ústa se otevřela proti nepřátelům, raduji se ze tvé spásy. Nikdo není svatý mimo Hospodina, není nikoho krom tebe, nikdo není skálou jako náš Bůh. Zlomen je luk bohatýrů, ale ti, kdo klesali, jsou opásáni statečností. Sytí se dávají najmout za chléb, ale hladoví přestali lačnět. Neplodná již posedmé rodí, kdežto syny obdařená chřadne. Hospodin střeží nohy svých věrných, ale svévolníci zajdou ve tmách; svou silou se nikdo neprosadí.
1S 2,1-9

Tehdy přišly ke králi dvě ženy nevěstky a postavily se před něj. Jedna z těch žen řekla: “Prosím, můj pane, já a tato žena bydlíme v jednom domě a já jsem u ní v domě porodila. Třetího dne po mém porodu také tato žena porodila. Byly jsme spolu a v tom domě s námi nebyl nikdo cizí, v domě nebyl nikdo kromě nás dvou. Syn této ženy však v noci zemřel, neboť ho zalehla. Proto v noci vstala, a zatímco tvá otrokyně spala, vzala mého syna od mého boku, položila si ho do klína a svého mrtvého syna položila do klína mně. Ráno jsem vstala, abych svého syna nakojila, ale on byl mrtev. Když jsem si ho však zrána pozorně prohlédla, zjistila jsem, že to není můj syn, kterého jsem porodila.” Druhá žena však prohlásila: “Nikoli. Můj syn je ten živý a ten mrtvý je tvůj.” Ale první trvala na svém: “Ne. Tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.” A tak se před králem hádaly. Král řekl: “Tato tvrdí: »Ten živý je můj syn, a ten mrtvý je tvůj.« A tato tvrdí: »Ne, tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.«” Král proto poručil: “Podejte mi meč.” Přinesli tedy před krále meč. A král nařídil: “Rozetněte to živé dítě ve dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé.” Tu řekla králi žena, jejíž syn byl ten živý a jíž se srdce svíralo soucitem nad jejím synem: “Prosím, můj pane, dejte to živé novorozeně jí, jen je neusmrcujte!” Ale druhá řekla: “Ať není ani moje ani tvoje. Rozetněte je!” Tu král rozhodl: “Dejte to živé novorozeně té, která řekla: »Neusmrcujte je«; to je jeho matka.” Když se celý Izrael dozvěděl o rozsudku, který král vynesl, jala je bázeň před králem. Viděli, že je nadán Boží moudrostí k vykonávání soudu.1 Královská 3:16 – 28