Příspěvky

Jeden prodloužený prázdninový víkend pěveckého sboru Cantate Domino prožitý v milém společenství zpěváků a jejich rodinných příslušníků a příznivců se stal již tradicí. Letos jsme se takto sešli už po jednadvacáté. První pěvecké soustředění se konalo v roce 1995 a od té doby jsme vynechali jen jedenkrát. První tři soustředění byla v Jimramově, pak jsme se sjeli třikrát v Lesonicích, jednou v Kroměříži a patnáctkrát v Poličce.

Hlavní náplní dne je samozřejmě zpěv. Po snídani a ranní pobožnosti zpíváme do oběda a pak zase od čtyř odpoledne do večeře, po níž následuje večerní pobožnost. Večery trávíme především povídáním, kde nechybí nějaká dobrota a sklenka vína. Snídaně a večeře si připravujeme sami, na obědy chodíme do některé z místních restaurací.

Sbormistři Libor Nykodým a Martin Grombiřík připraví písně, které bychom měli zpívat v příštím období, a ty potom nacvičujeme. I když na soustředění nejsme všichni, přece jenom větší část pěveckého sboru písně nacvičí tak říkajíc z první vody a na podzim pak učení jde mnohem rychleji.

Pobožnostmi letos posloužili Jana Čásková – ranní a Martin Grombiřík – večerní. Nácvik písní vedl Martin Grombiřík.

Ubytováni jsme na internátě místního učiliště v lesoparku na okraji Poličky. Takže do lesa to máme opravdu pár kroků, velké koupaliště přes silnici a půvabné město Poličku se svou nezaměnitelnou atmosférou a bohatou kulturní a zejména hudební historií asi čtvrthodinku pěší chůze. Polička je rodištěm Bohuslava Martinů a na místním hřbitově, kde je skladatel i se svou ženou Charlottou pohřben, najdeme i hrob básníka Miloslava Bureše, autora veršů ke kantátě Otvírání studánek.

Po těch patnácti letech se Polička stala synonymem pro soustředění pěveckého sboru, takže, když se zpěvákům řekne „Jedeš letos do Poličky?“, už všichni ví, o co se jedná, a každý se snaží si svůj prázdninový program zařídit tak, aby mohl jet, abychom mohli být spolu. Nejde jen o vlídné společenství, kde nás navíc spojuje víra a společný zájem – zpěv. Je to společenství, kde něco společně vytváříme (často v potu tváře, zejména sbormistrů), ale zároveň doufáme, že to není jen pro naše vlastní potěšení, a tedy jaksi samoúčelné, ale že zpěvem pak posloužíme, kde bude třeba – při bohoslužbách, v domově důchodců a podobně.

Nejsme uzavřený spolek, zveme všechny, kdo umí zpívat, aby se k nám přidali.

Marie Matoulková