Příspěvky

Modlitba v obecném smyslu je způsob, kterým se člověk pokouší navázat kontakt a připomenout svou existenci silám a mocnostem, které ho přesahují. Modlitba existuje ve většině náboženství. V kritických situacích se dovedou modlit i lidé tzv. nevěřící. Modlitba má mnoho podob, do kterých se promítá způsob života, myšlení a kultury, v které člověk žije. Existují modlitby osobní i společné. Soukromé i veřejné. Modlitby, které boha oslavují nebo jej o něco prosí. Modlitby hlasité i tiché. Naučené i vlastní.

Je mnoho lidí, kteří se považují za věřící a usilují žít podle křesťanských zásad, ale k církvi mají vztah velice chladný ne-li přímo odmítavý. To může mít řadu důvodů. Jedním z nich jsou špatné zkušenosti s lidmi, kteří sice pravidelně chodí do kostela, ale přitom žijí pokrytecky a falešně. Svou víru deklarují pouze slovy, ale jejich život je obojaký a vypočítavý. Než aby se člověk hlásil k takovým lidem, raději věří Pánu Bohu sám, podle svého svědomí.

Bůh, o němž svědčí bible, se dává člověku poznat prostřednictví řeči a slova. Informace mají v lidském životě i ve vesmíru rozhodující význam. Ale člověk potřebuje víc než slova. Chce vidět, jak se slovo plní a uskutečňuje. Touží něco prožít. Něčeho se dotknout. Aby lidé mohli Boží blízkost a pomoc prožít jako něco skutečného a reálného, vybral Bůh určité události, které nám mohou jeho lásku a věrnost názorně zpřítomnit a zviditelnit. Ve Starém zákoně to byla například oběť. Při spálení části úrody nebo masa na oltáři přijímali věřící lidé ujištění, že jim byly odpuštěny jejich hříchy a Bůh jim při obětní hostině znovu potvrdil smlouvu věrnosti. Podobný význam mělo slavení svátků, při nichž se Izraelci symbolickým opakováním minulých událostí (např. jedení beránka jako vzpomínka vyvedení z egyptského otroctví) stávali účastníky těchto dějů a připomínali si, že Boží čin pomoci, který se stal v minulosti, platí a má význam i pro ně osobně.

Desatero nepochybně patří k tomu nejcennějšímu, co předal Izrael světu a většina lidí se shodne na tom, že by mělo být závazné pro všechny. Mají většinou na mysli především jeho druhou část, která mluví o mezilidských vztazích. Desatero však začíná naším vztahem k Bohu . Boží jedinečností a svatostí. Druhou část Desatera, tj. přikázání jako nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš a nevydáš křivé svědectví však nelze oddělit a zachovávat bez jejich zakotvení a spojení s vírou v jediného Boha. Většina zákonodárných systému se o to přesto pokouší. Podobně je chápe i řada rodičů při výchově. Většina lidí má za to, že jsou to příkazy rozumné a pro lidské soužití potřebné. Bez vztahu k Bohu jim však schází ukotvení. Moderní člověk tak vlastně neví, proč by je měl dodržovat. Mnozí si proto Desatero upravili a přizpůsobili. A když se nikdo nedívá a nikdo nás nehlídá, mnozí už neberou na tyto zásady skoro žádný ohled.

Jednou z nejtěžších otázek, na kterou bývají křesťané tázáni, je otázka lidského utrpení a nespravedlnosti. Čím větší je náš technický i vědecký pokrok, čím modernější naše medicína, tím víc vyniká naše neschopnost zabránit zlu, které doléhá na konkrétního člověka. Když se někdo z našich blízkých nebo my sami stane obětí autonehody, onemocní rakovinou, když se nám narodí postižené dítě, když někoho zasáhne přírodní katastrofa nebo nesmyslný teroristický útok, ptáme se – proč to postihlo právě nás? Jaký je v tom řád a spravedlnost? Máme to chápat jako Boží trest a přemýšlet, čím jsme si to zavinili? Je to jen zkouška, která má prověřit naši statečnost a víru? Proč ale Bůh dopouští smrt malých, sotva narozených dětí? Kdo je odpovědný za to, že lavina spadne na nic netušící lidi ve vesnici? Kdo rozhoduje o tom, kdo se z potápějící lodi zachrání a kdo utopí? Jde to náhoda nebo Bůh? Jak to, že Bůh, který nás miluje, nezabrání válkám a nezbaví svět těch, kdo druhým působí jen utrpení? Kde byl Bůh, když bezbranní lidé umírali v koncentračních táborech? Podobných otázek bychom mohli klást mnoho, ale všechny míří podobným směrem. Jak můžeme věřit, že Bůh, který stvořil svět, je dobrý, když se kolem nás děje tolik zlého a nespravedlivého.

Každý člověk ví, že dělá v životě chyby a nese za ně následky. Lišíme se pouze v tom, co všechno povazujeme za chybu a do jaké míry jsme za ni ochotni převzít odpovědnost. Pro někoho je hranice dobra a zla dána pouze zákonem. Jiný ji určuje podle svého svědomí. Ale i svědomí má každý jiné. Co je pro někoho nepřípustné, jiný považuje za normální a žádné výčitky si nedělá. Mnoho lidí je přesvědčeno, že si se svým životem mohou dělat, co chtějí, pokud se to přímo netýká druhých lidí. Ale pokud nežijeme na pustém ostrově, prakticky všechno, co děláme i neděláme, se nějak dotýká našich bližních.

Mnohým připadá Boží odpuštění příliš snadné a laciné. Někteří „ křesťané“ dokonce hřeší s vědomím, že jim bude odpuštěno. Mnozí to oprávněně kritizují a ukazují na pokrytectví, ke kterému křesťanská víra svádí. Zneužít se však dá všechno. Kdo úmyslně hřeší s vědomím, že mu Bůh musí odpustit, ten se odpuštění nikdy nedočká a sám se jej zbavuje. Pána Boha nikdo nepodvede. Podvádí jen sám sebe. Podřezává si větev, která ho mohla udržet.

Křesťanská víra v průběhu staletí zasáhla do běhu tohoto světa a významně jej ovlivnila. Přinejmenším tzv. „západní civilizace“ je křesťanstvím a jeho tradicemi prostoupena víc než tušíme. Kdo chce porozumět evropské kultuře a umění, neobejde se bez znalosti křesťanských tradic. Existuje však řada oblasti, kde mezi vírou a světem panuje určité napětí, které může být pro obě strany buď přínosem nebo zdrojem konfliktů.

Je mnoho lidí, který žijí slušně a spořádaně, ale za křesťany se nepovažují nebo jsou jimi pouze formálně. Své životní zásady, které bývají blízké Desateru, však dodržují často daleko poctivěji než mnozí z těch, kteří sice chodí pravidelně do kostela, ale podle své víry nežijí. Kdo je potom lepší a Pánu Bohu milejší? Horlivý účastník bohoslužeb, který „hřeší“ na to, že mu bude všechno odpuštěno, nebo poctivý a zásadový člověk, který je však „neznaboh“, protože si nepomáhá ani modlitbou ani chozením do kostela?

I když dnes tato otázka lidi příliš netrápí, byly doby a kultury, pro které byla otázka posmrtného života tématem číslo jedna. Pozemský život byl chápán jako pouhá příprava na život věčný a všechno tomu bylo podřízeno. Klasickým případem takové kultury je starověký Egypt. Je pozoruhodné, že biblická víra se o posmrtný život téměř nezajímá. Ve Starém zákoně je veškerá pozornost zaměřena na tento pozemský život. Bůh svou pomoc neodkládá do věčnosti. Jedná a vysvobozuje svůj lid v reálném čase. Ve Starém zákoně se vše řeší v rámci tohoto světa a času. To, co Bůh slíbí Abrahamovi, začne se naplňovat již v jeho životě a bude pokračovat v životě jeho potomků. Pořád však zůstáváme v rámci reálného času a prostoru.