Nabízíme vám stručné úvody do jednotlivých knih Starého záíkona, které připravil náš farář Jiří Gruber pro biblické hodiny v našem sboru v letech 2005 – 2007. Kdo by se chtěl podobných přednášek účastnit živě, je srdečně zván každý čtvrtek v 17 hodin do sborového sálu na Opletalově 6 v Brně.

SZ je výsledkem dlouhého procesu shromažďování, zpracovávání a konečné podoby různých příběhů, vyprávění a literárních textů, kterým je společný odkaz k Hospodinu, Bohu Izraele.
Až do určité doby byl biblický text chápán jako dílo Ducha svatého, tedy něco posvátného, nedotknutelného, inspirovaného.

Dělí se na dvě hlavní části: předvěk 1-11 a příběhy otců 12-50. Oba tyto oddíly Předvěk a příběhy otců vznikly samostatně a byly spojeny až dodatečně. Příběhy otců zaujímají v Gn nejvíce místa.
Základem izraelského vyznání víry bylo svědectví vysvobození z Egypta ( Exodus). Příběhy v Genesi chtějí říci, co všechno tomu předcházelo.

Základní charakteristika: V této knize se mění výchozí předpoklady – na místo otců, tedy jednotlivců je v centru Božího jednání lid. Ze 70 potomků Jakobových se stává Izrael – Ex 1,7. Poprvé se vyskytuje toto označení jako celku společenství, které je viděno z hlediska jeho pozdější podoby – posvátný svaz 12 kmenů. Vůči Egyptu vystupují jako hebrejové . tj cizinci žijící mimo zákon. Vlastním jménem však vyznávají , že za ně zápasí Bůh (Gn 32,29 – Jákobovo nové jméno). Zatímco praotcové znali Boha pod jménem El (Bůh všemocný Ex 6,3), což souvisí i se jménem Izra-el, v Egyptě se z něj stávají vyznavači jména JHVH. Mojžíš jim odhaluje význam tohoto jména „Jsem, který jsem“ a tím i povahu Boží. Je to Bůh všudypřítomný, vysvobozující a zachraňující.

Název z řečtiny – doslova kniha lévijská (mluví se o nich však jen v Lv 25,32). Dějištěm je stále hora Sinaj. Lv je součástí tzv. kněžského kodexu – Ex 25 až Nu 10. – Sinajská perikopa. Jedná převážně o obětní a obřadní řády, které jsou však propojeny s mezilidskými vztahy (etikou)!

Přední proroci
V židovské tradici následují po Tóře jako druhý díl kánonu: Přední proroci. Kromě našich klasických proroků (Iz, Jer atd.) tam patří i knihy Jozue až Královské“. Jako proroci jsou totiž chápáni: Jozue (Joz), Samuel (Sd, Rt, 1 a 2 S) a Jeremiáš (1-2 Kr).
Podle některých kniha Jozue patří ještě k Tóře. Ale předěl tu je. Pět knih Mojžíšových znamená povolání do služby, Jozue uvedení do odpočinutí.
Knihy Jozue, Soudců a Rút jsou ve srovnání s ostatními poměrně samostatné, do sebe uzavřené.
Ostatní přední proroci tvoří součást většího celku. Knihy 1-2 S se v řecké a latinské bibli nazývají čtyři Královské. Jozue až 2 Kr jsou teologicky blízké knize Dt – deuteronomistická škola nebo redakce je zjevná především v jazyce: viz úvodní řeč 1,1-9, 11,15.23 21,43-22,6 a 23. Zpracovaný materiál je však různorodý.

Hned na začátku je patrný rozdíl od knihy Joz. Není tu jednotící postava, ani mezi nimi není výrazná kontinuita. Není tu jednotné ztvárnění jako v Joz.

V hebrejské bibli patří do skupiny pěti knih, kterým se říká sváteční svitky. Tyto knihy s postupně čtou při určitých svátcích. Postupně během roku to jsou
Velikonoce (pesach) Píseň písní
Letnice (slavnost týdnů) Rút
Výročí zničení chrámu Pláč
Slavnost stánků Kazatel
Púrím Ester

Proč zrovna Samuelovy? Samuel měl v té době mimořádné postavení. Pomazal první dva krále. Byl prorok, kněz i soudce. Vedl boj a zvítězil nad nepřáteli. Stará tradice připisovala záznamy o vládě Davidově prorokům Samuelovi, Nátanovi a Gádovi. LXX vše spojuje knihy do jednoho celku (čtyři Královské).
Obě knihy Samuelovy pojednávají o Samuelovi a dvou králích (Saul a David).
Knihy královské o Šalomounovi a 19 severoizraelských králích a stejném počtu judských včetně královny. Celkem 40 králů. Pouze první jsou odděleni a pojednává se o nich v samostatných knihách: Saul a David.

Na rozdíl od knih Samuelových je zde málo větších celků a vyprávění. Jejich členění není na první pohled zřetelné. Rozdělení na dvě knihy až od 15. století, za předěl byla zvolena smrt krále Achaba. 2Kr 1,1 „po smrti Achabově“ je totiž obdobou k 2S 1,1: „po smrti Saulově“ i k Joz 1,1 „po smrti Mojžíšově“.