Abyste se líbili Bohu
Konečně vás, bratří, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši, abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali a co už také činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu. Vždyť víte, které příkazy jsme vám dali od Pána Ježíše. Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti a každý z vás aby uměl žít se svou vlastní ženou svatě a s úctou, ne ve vášnivé chtivosti jako pohané, kteří neznají Boha. Ať nikdo nevybočuje z mezí a neklame svého bratra, protože Pán ztrestá takové jednání, jak jsme vám už dříve řekli a dosvědčili. Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení. Kdo tím pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, jenž vám dává svého svatého Ducha.
Konečně vás, bratří, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši, abyste vždy        více prospívali v tom, co jste od nás přijali a co už také činíte: žijte tak, abyste se        líbili Bohu. Vždyť víte, které příkazy jsme vám dali od Pána Ježíše. Neboť toto je vůle        Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti a každý z vás aby uměl žít se svou        vlastní ženou svatě a s úctou, ne ve vášnivé chtivosti jako pohané, kteří neznají Boha. Ať        nikdo nevybočuje z mezí a neklame svého bratra, protože Pán ztrestá takové jednání, jak        jsme vám už dříve řekli a dosvědčili. Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k        posvěcení. Kdo tím pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, jenž vám dává svého svatého        Ducha.
Milí bratři a milé sestry!
        Většina dopisů apoštola Pavla má dvě zřetelně oddělené části. V té první se apoštol pokouší        své adresáty potěšit a povzbudit. Připomíná jim Boží lásku, pomoc a odpuštění hříchů. Má        radost z toho, co se ve sboru děje dobrého. První polovinu dopisů apoštola Pavla je radost        číst. Je srdečná, přátelská a plná vzájemné vděčnosti.
        V druhé části již Pavel píše o tom, co od nás Bůh očekává. Není toho málo a ne všechno se        čte s lehkým srdcem. Obě části dopisu však spolu úzce souvisí a nedají se oddělit. První        část dopisu čtenářům mnoho dává, druhá jim připomíná, k čemu nás to zavazuje. Apoštol chce        tímto pořadím zdůraznit, jak nás Kristova láska a dar Ducha svatého mění a zasahuje do        našich každodenních životů. Na prvním místě je osvobozující síla evangelia a hned za ním z        toho vyplývající závazek. Boží milost nesmí vyjít naprázdno! Jejím ovocem má být lidská        vděčnost a věrnost.
        „Konečně vás, bratři, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši Kristu … žijte tak, abyste se        líbili Bohu.“ Všimněte si té formulace: „prosíme a napomínáme“. Křesťané jsou        svobodní lidé a každý z nás je odpovědný přímo Bohu. Nemáme nad sebou žádného pána, který        by nám nařizoval, co a jak smíme dělat. Ani apoštol ani církev nemůže nikomu rozkazovat        nebo vydávat nějaká nová přikázání. Křesťané jsou si rovni jako dospělí bratři a sestry v        jedné rodině. Ale současně nám záleží na tom, aby se nikdo Pánu Bohu neztratil a nebyl jen        planým posluchačem. Když křesťan od křesťana něco žádá nebo ho v něčem napomíná, pak ho o        to vždycky může jen prosit! Právě tím je však jeho napomínání silné a naléhavé. Nemusíš,        ale můžeš. Ne já, ale Bůh tě volá k dobrému.
        Apoštolovi se v našem textu podařilo výstižně a stručně formulovat hlavní zásadu        křesťanského života: Žijte tak, abyste se líbili Bohu.Ale nás možná napadne: To je        sice krásná rada, ale není zaměřena proti člověku? Není důležitější, aby byl se svým        životem spokojený především každý z nás? Vždyť Boží požadavky nás v mnohém svazují a        omezují.
        Ale takto konfrontačně to míněno není. Pán Bůh od nás nežádá nic, co by bylo proti našemu        zájmu. Právě naopak. Když se budeme líbit Bohu, poznáme, že je to pro nás nejlepší. Ani        jedno Boží přikázání nemá za cíl uspokojit nějaké „Boží potřeby“. Všechna mají za cíl, aby        se vedlo dobře nám lidem. Bůh chce, abychom všichni mohli být spokojení a šťastní. Proto je        dobré chtít se líbit Bohu. Když se budeme snažit vyhovět jen svým potřebám, nikdy nebudeme        spokojení. Když se však snažíme líbit Bohu, přináší nám to vědomí naplněného života.
        Apoštol doslova říká, že máme vézt posvěcený život. To je slovo, které se skoro        bojíme vyslovit. Náš život přece ani zdaleka není svatý a dokonalý. Ale o mravní bezvadnost        a perfektnost tu nejde. Posvěcení znamená, že je člověk spojen a svázán s Bohem a podílí se        na jeho svatosti.
        Ale jak takového posvěcení života a spojení s Bohem dosáhnout? Víme, že pohané se tehdy        posvěcovali účastí na různých náboženských obřadech. Židé se zase posvěcovali odlišným        způsobem života: nejedli nečisté pokrmy, nepracovali sedmý den, očišťovali se v rituální        lázni, slavili svátky a dodržovali posty.
        Křesťané však přijali jiný způsob posvěcování. Naše svatost, naše spojení s Bohem se má        projevit v každodenním životě. V našem textu se to zcela konkrétně týká našeho manželství,        každodenní poctivosti, otevřenosti k cizincům a pracovní morálky. To bylo v tehdejší        společnosti něco naprosto neslýchaného. Všední život tehdy s náboženstvím nijak nesouvisel.        Pohan si se svým tělem, ženou či s penězi mohl dělat, co chtěl. Pro Římany bylo důležité,        jak žije jejich duše. Stát se z pohana křesťanem však podle apoštola neznamená jen vyměnit        bohy na oltáři. Znamená to především jiný způsob života. Právě tím je křesťanství náročné a        zároveň krásné.
        Místo, aby si křesťan svou svatost a blaženost dobýval náboženskými obřady, má být podle        apoštola laskavý ke své ženě a dětem, poctivý ve svém podnikání a ochotný pomoci neznámým        lidem. To je jeho každodenní bohoslužba. Je to tak prosté, až to bolí. Zatímco pohan se        snaží přiblížit bohu tím, že přináší nákladné oběti, zatímco farizeus horlivě plní        předpisy, které často již nemají žádný praktický smysl, křesťan je posvěcován tím, že činí        dobře svým bližním. To ovšem nikdy nebylo populární. Myslím, že mnohý by ještě dnes raději        obětoval tři jalovice, jen aby se nemusel smířit se svou ženou. Jenže právě proto        křesťanství tak změnilo svět, když za hlavní sféru, kde se má projevit naše oddanost Bohu,        prohlásilo náš soukromý život a mezilidské vztahy.
        Byla to od apoštola velká odvaha, když za první oblast, kde má být vidět naše svatost        vybral právě tu nejsoukromější část našeho života: manželství a intimní vztahy. Kdo        z nás si pustí Pána Boha do ložnice? A přece až do této nejprivátnější sféry proniká slovo        evangelia a nabádá nás, abychom i zde druhého pokládali za důležitějšího než sebe. Ani v        sexuálním životě nejde o naše vlastní sebeuspokojení, ale o to projevit druhému lásku a        úctu. Nejde o naše právo ani tělesnou potřebu. Vztah muže a ženy má být vzájemným        obdarováváním, které se děje s citlivostí, něžností a úctou.
        Dobře si všimněme toho rozdílu. Zatímco židovští zákoníci řešili, pro jakou příčinu se smí        muž s ženou rozvést a kolik jí musí dávat na domácnost, zatímco pohan si od kněze do svého        manželství mluvit nenechal – apoštol píše, že muž odpovídá na lásku Boží tím, že miluje        svou ženu a žena svého muže ctí. Zatímco farizeus dbal pouze o to, aby neporušil zákon, ale        jinak měl v domácnosti tak říkajíc volnou ruku, apoštol nás nabádá, aby se celé naše        manželství líbilo Bohu.
        Křesťan se tedy nechlubí tím, že neporušil přikázání. Křesťan usiluje, aby celá jeho        domácnost byla posvěcena Boží láskou, trpělivostí a odpuštěním. Křesťanovi již nestačí        říci: Nikoho jsem nezabil, nikomu jsem nebyl nevěrný, nikoho jsem neokradl. Křesťan usiluje        o to, aby celý jeho život byl oslavou Boží. Aby každé jeho slovo a čin vycházel z        evangelia. Místo aby apoštol stanovil hranice, které nesmíme překročit, ukazuje nám cíl, k        němuž máme směřovat. Podobně postupoval i Ježíš v kázání na hoře. Už nestačí říci:        Nezabiješ! Naším cílem je nehněvat se. Už nestačí říci: Nesesmilníš! Naším cílem je milovat        se navzájem celý život a po nikom jiném netoužit.
        To jsou ovšem cíle z lidských sil nesplnitelné. Není divu, vždyť jsou to cíle Boží! Jde tu        o svatost života. Svatý však není ten, kdo nespáchal nic zlého. Svatý je ten, kdo chce být        lepší. Kdo věří v Ježíše Krista, už nemusí splnit žádné podmínky. Má však upřímnou snahu a        touhu žít tak, aby se jeho život líbil Bohu. Cílem křesťanského manželství není jen zůstat        za každou cenu věrný, ale žít se svou ženou svatě a s úctou. Ne ve vášnivé chtivosti, ale s        porozuměním a láskou. Nestačí jen nemít vedlejší vztah. Bůh se nás bude ptát, zda jsme        spolu žili v lásce! Kdo má krásné manželství, ať se nepovyšuje, ale děkuje Bohu. Není to        jeho zásluha, ale dar Duch svatého.
        Jsou však manželství, kde se stal společný život a intimní vztahy břemenem. Je to velký a        bolestný problém. Stává se to ve stejné míře věřícím i nevěřícím. Rozdíl má být pouze v        tom, že věřící se v této věci mohou a mají spolehnout na pomoc Ducha svatého. Jinými slovy,        jako křesťané to nemáme vzdávat. Kdo je svým partnerským vztahem zklamán, ať nerezignuje,        ale prosí Boha o pomoc, aby dokázal nahradit chybějící lásku úctou a ohleduplností. Duch        svatý i zde činí zázraky a láska se může znovu rozhořet. Ale jen tehdy, když to předem        nevzdáme a nehledáme si štěstí jinde. Manželství je ovšem vztah dvou lidí a když jedna        strana nemá dobrou vůli, ta druhá to většinou nezachrání. Pak nezbývá než se slušně        rozejít. Ale svůj díl viny na tom vždycky nesou obě strany.
        Druhá oblast svatosti se podle apoštola týká našeho vztahu k majetku. V textu se        doslova mluví o hrabivosti a vychytralosti. Kraličtí říkají, že se jedná o poctivost na        trhu a v obchodě. Opět je to velký zásah do soukromí. Je řada moralistů, kteří zlomyslně        ukazují na ty, kdo selhali v manželství, ale kdyby po nich někdo chtěl, aby dali na stůl        své obchodní účty, museli by se hodně červenat. Důvod je jednoduchý. Touha vydělat peníze        se z přirozené starosti o obživu snadno stává doslova náboženstvím, tedy modloslužbou.        Vydělávat peníze je jako droga, které mnozí berou stále větší a větší dávky a na nikoho        neberou ohled. Přitom je třeba mít na paměti, že bohatství a úspěch se často pokládalo a        pokládá za projev Božího požehnání. Stačilo nekrást, ale jinak bylo vše dovoleno. Dnes        dokonce stačí, když nám nikdo nic nedokáže.
        Podobně jako v předchozím případě, ani zde se křesťan nemůže spokojit s tím, že neporušil        žádný zákon. Křesťan má ušlechtilejší cíl! Neklamat a nepohrdat druhým člověkem. Neprodat        nekvalitní výrobek. Neošidit práci, kterou nabízím jako službu. Nepoužívat klamavou        reklamu. Nepodvádět daňový úřad. Nehojit si na druhých vlastní zklamání a nespokojenost.        Vím, že je to těžké. Jen málokdo z nás má v těchto věcech zcela čisté svědomí. Ale opět        nejde o to, co jsme splnili a dokázali. Jde o to, kam směřujeme a co se chceme snažit.
        Cílem křesťanského podnikatele a živnostníka není zničit konkurenci ani využít zákazníkovi        hlouposti. Cílem je vzájemná spokojenost. Nabídnout takovou službu, o kterou je zájem a        udělat ji za stejnou cenu lépe, než druzí. K takovým firmám se pak člověk rád vrací.        Spokojenost druhých je ta nejlepší reklama a doporučení.
        Apoštol uzavírá tyto myšlenky přísným slovem: Ať nikdo neklame svého bratra, protože Pán        ztrestá takové jednání, jak jsme již dříve řekli a dosvědčili. Není to až příliš tvrdé?        Není v tom rozpor? V první části dopisu nás apoštol ujistil Boží láskou a vysvobozením a        nyní nám hrozí Božím trestem a soudem? Ale rozumějme dobře. Boží vůle není nás potrestat,        ale zachránit. Ale současně platí: Co člověk zaseje, to sklidí. Tento Boží zákon nás varuje        před následky našich činů. Když na člověka dolehnou důsledky jeho hříchů a neposlušnosti,        je to trest, který jsme si sami připravili a Bůh ho na nás pouze dopouští. Nechává nás        sklidit, co jsme sami zaseli. Nic víc, nic míň. Jinak bychom si totiž nikdy nepřipustili a        neuznali, že hřích je opravdu zlý a ničí nám život. Buďme naopak rádi, že tyto následky        pociťujeme již nyní, abychom se z nich mohli ještě poučit a mnohé napravit.
 A        tak zakončeme apoštolovými slovy: Proto vás bratři a sestry prosíme a napomínáme, v Pánu        Ježíši Kristu, abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali, a co už také        činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu. Vždyť Boží vůle je vaše posvěcení.
        
        Pane Ježíši Kriste! Ty víš, že náš život je plný chyb a selhání. Nikdo z nás by si netroufl        říci, že vede svatý a bohulibý život. A přece se o to smíme a chceme snažit. Prosíme pomoz        nám, aby Tvá láska poznamenala naše manželství, naši výchovu, naši práci, náš volný čas i        naše příbuzenské vztahy. Dej, aby se Tvá trpělivost s námi projevila, když řídíme auto,        hovoříme se svými podřízenými nebo zákazníky. Nikdy jsme nebyli a nebudeme svatí a přece        smíme mít radost, že se nám to z pomocí Ducha svatého alespoň někdy podaří. Amen        
        Brno 17.2.2008, JG
 
 