Kázání

Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu.

1 Petrova 1,18-21

Milí posluchači!

Když v roce 1986 došlo k požáru jaderné elektrárny v Černobylu a masivnímu úniku radioaktivity, hrozil bezprostředně ještě mnohem větší výbuch, kdyby se rozžhavené jádro reaktoru propadlo do prostoru, který byl plný radioaktivní vody. Bylo nezbytně nutné tuto vodu odčerpat, ale k tomu bylo třeba otevřít ventily, které se nacházely v zatopených prostorech. Otevřít je mohly pouze potápěči, ale bylo jasné, že všichni dostanou smrtelnou dávku. Na tuto práci se dobrovolně přihlásili tři muži. Byl to inženýr Alexej Ananenko, a dva vojáci z povolání: Boris Baranov a Valerij Bezpalov. Zachránili mnoho lidí před smrtí a utrpením, sami však brzy na to zemřeli. Celá Ukrajina si připomíná jejich oběť spolu s mnoha dalšími, kteří postupně umírali na ozáření 14. prosince, kdy se podařilo nad reaktorem uzavřít sarkofág a nebezpečí tak definitivně zažehnat.

Je zvláštní, když někdo ví, že žije díky tomu, že jiný zemřel. Nám, kteří žijeme sedmdesát let v míru, to přijde jako něco vzdáleného a nepochopitelného. Proč by někdo pokládal život za druhého? Ale copak nemá mnoho lidí transplantované orgány. Ti, kdo jim je darovali, sice nezemřeli dobrovolně jako ukrajinští potápěči, ale když člověk ví, že má ledvinu nebo srdce jiného člověka, k něčemu ho to zavazuje.

Když přicházeli po válce lidé z koncentračních táborů, věznic a když se vraceli domů vojáci, kteří měli za sebou desítky bojových akcí, ptali se sami sebe – proč zrovna já jsem přežil, když tolik mých kamarádů tam zůstalo a už nikdy se nevrátí. Mnozí si přitom uvědomili, že jestli má jejich další život nějaký smysl, pak právě v tom, aby ho žili nejen za sebe ale i za své kamarády. Díky tomu poválečná generace dokázala tolik věcí a lidé byli ochotni si leccos odříct – ale nejen proto, aby byla slavní a úspěšní, ale aby splatili pomyslný dluh za to, že přežili, zatímco jiní tu příležitost neměli.

Dřív bylo běžné, že měla rodina sedm i deset dětí. Ale dospělosti se dožili jen dva nebo tři. Ostatní zemřeli na různé nemoci. To znamená, že ti dva nebo tři museli vědět, že právě oni byli vybráni, aby v životě něco dokázali. V duchu si jistě kladli otázku: Proč zrovna já mohu žít, zatímco moji zemřelí sourozenci tu příležitost nedostali. Nejsou moje děti i jejich děti? Nejsem tady na světě i za ně? Dnes malé děti neumírají. Ale zase je mnoho lidí všelijak postižených a handicapovaných. Co bylo jednomu dáno navíc, někomu jinému bylo upřeno. Statisticky je každý desátý z nás zdravotně postižený. To znamená, že zdraví devíti z nás je vykoupeno nemocí toho desátého. Uvědomuje si to, když potkáváme na ulici vozíčkáře, slepce nebo mentálně postižené.

Nebo autonehody. Každý rok na našich silnicích zahyne víc jak šest set lidí a často to není jejich vina. Proč zemřeli právě oni a ne třeba my. Nebo když se někdo odpálí v metru nebo v letištní hale. Jak k tomu přijdou ti, kteří se ocitli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. To že dosud žijeme a můžeme si užívat krásy, která nás obklopuje, je nezasloužená milost, která nás zavazuje lépe hospodařit s časem a svými schopnostmi, zbytečně si nestěžovat a využít příležitostí, které nám život nabízí a obdarování, která nám byla svěřena.

Něco podobného si uvědomujeme, když myslíme na své rodiče. Jejich život, jejich práce, úsilí a láska a všechno to, co do nás investovali, nás zavazuje, abychom v tom statečně pokračovali. Nejsme tu jen sami za sebe, jsme tu i za ně a za všechny své předky. Kdybychom svůj život promarnili, kdybychom to vzdali a na všechno rezignovali, ztratila by jejich práce smysl a hodnotu.

To nás vede k myšlence, že není pravda, že každý z nás žije jen sám za sebe a pro sebe. Smysl a hodnota našeho života není jen v tom, čeho dosáhneme. Náš život byl zaplacen a umožněn úsilím, statečností a hrdinstvím mnoha jiných. Nejsme produktem náhody, jsme naopak ti, kteří byli vyvoleni k životu, zatímco jiní to štěstí ani právo neměli. Ale čím jsme si to zasloužili? Ničím! A co to pro nás znamená? Nepromarnit ani jeden den! Vždyť jsme tu nejen za sebe, ale i za všechny ty, kteří nám život umožnili a pak museli ustoupit, zatímco my jsme dostali šanci.

Když si toto přiznáme, dostane náš život docela jiný rozměr a cenu, než když myslíme, jen na to, kolik si toho užijeme, kolik si vyděláme a jak krásně se večer opijeme.

Když člověk myslí, jen sám na sebe, je vystaven velké nejistotě. Stojí ten můj často prázdný a ubohý život vůbec za to? Má smysl, abych se o něco snažil. Nic pořádného jsem ještě nedokázal, v ničem důležitém jsem nevynikl, nic zásadního jsem nezměnil. Proč tedy vlastně žiju? Proč bych se měl v něčem angažovat? Proč bych měl mít děti? A tak se mnoho lidí životem pouze plácá, vyhledává zážitky, o nic se nesnaží, nikoho nepotřebují, na nic se nevážou. Ale k čemu je takový život, když člověk neví, proč ho žije?

Vždyť právě proto se Kristus obětoval a zemřel na kříži, abychom věděli, proč žijeme. Tak jako potápěči v Černobylu zachránili svou obětí životy tisíců, Ježíš svou obětí daroval věčný život každému člověku. Jeho smrt způsobili zlí lidé. Ale Bůh dal té nespravedlivé smrti docela opačný význam. Přijal ji jako oběť za naše hříchy a potvrdil to tím, že Ježíše vzkřísil z mrtvých. A my díky tomu víme, že smíme se vší vážností počítat s tím, že náš život bude pokračovat i po smrti. Ve chvíli, kdy tomu uvěříme, dostane náš současný život úplně jinou cenu a rozměr než dosud.

Náš život byl vykoupen Kristovou obětí a to mu dává nevyčíslitelnou cenu. Už nemusíme bojovat, kdo z koho. Už nejsme závislí na tom, co si kdo urve. Už to nemusí být jen věčné plácání se ode zdi ke zdi. Díky Kristovu kříži a vzkříšení je před námi úplně nová perspektiva. Čeká nás věčný život s Bohem. Setkání s těmi, kteří zemřeli. Odpuštění toho, co jsme provedli a zničili. Uzdravení ze všech nemocí. Nová budoucnost, kterou si ani neumíme představit.

Kristův kříž a jeho prázdný hrob dává cenu a smysl našemu nynějšímu životu a snažení. Proto stojí tolik křížů na rozcestí a mnohde visí i nad kuchyňským stolem. Kristův kříž nám připomíná cenu našeho vlastního života. Dává nám jistotu, že Bůh s každým z nás počítá. Kristův kříž nás vybízí k vděčnosti a zavazuje nás stejně jako pomníčky padlých a hroby našich rodičů a spolužáků. Náš život nebyl zadarmo. Stál nezměrné úsilí mnoha generací. Náš život se zrodil s naděje a odvahy tisíců statečných lidí, kteří se kvůli nám dobrovolně i nedobrovolně obětovali. Ale co by to bylo všechno platné, i náš život přece skončí v hrobě… Ale díky tomu, že Bůh přijal Ježíšovu smrt jako oběť za naše hříchy a vzkřísil ho z mrtvých, svitla nám všem naděje. Byli jsme vykoupeni pro věčnost.

A když má člověk před sebou tuto perspektivu, snáší daleko lépe a trpělivě nesnáze života, různé nemoci, lidské schválnosti a svůj vlastní strach. A snad nám v tom pomohou i dnešní písně plné pokory a vděčné radosti. Kristus vstal z mrtvých. Haluluja.

 

Brno 3.4.2016,

Hudební nešpory v Červeném kostele,

Jiří Gruber