Kázání

 

Tu
jim ho Pilát vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše
chopili. Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka,
hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé
strany jednoho a Ježíše uprostřed. Pilát dal napsat nápis a
připevnit jej na kříž. Stálo tam: Ježíš Nazaretský, král
židovský. Ten nápis četlo mnoho Židů, neboť místo, kde byl
ukřižován, bylo blízko města; byl napsán hebrejsky, latinsky a
řecky. Židovští velekněží řekli Pilátovi: “Neměls psát
‘židovský král´, nýbrž ‘vydával se za židovského krále´.”
Pilát odpověděl: “Co jsem napsal, napsal jsem.” Když
vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na
čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat.
Ten byl beze švů, od shora vcelku utkaný. Řekli mezi sebou:
“Netrhejme jej, ale losujme, čí bude.!” To proto, aby se
naplnilo Písmo: ‘Rozdělili si mé šaty a o oděv můj metali los.´
To tedy vojáci provedli.

Jan
19,16-24

Milí
bratři a milé sestry!

Poslední
chvíle Ježíšova života jsou popsány v evangeliích velmi
podrobně. Takřka hodinu po hodině. V řadě detailů se ovšem
liší. První tři evangelia (Mt, Mk, Lk) si však až na malé
odchylky neodporují a jejich vzájemným doplněním lze utvořit
poměrně souvislý popis Ježíšova ukřižování. Dal by se podle
něho dokonce napsat scénář filmu a mnozí se o to s větším
či menším úspěchem pokusili.

Janovo
evangelium se tomu však vzpírá. Je zde mnoho odchylek, s nimž
si tak snadno neporadíme. Nabízí se snadné vysvětlení. Janovo
evangelium vzniklo až jako poslední, zhruba koncem prvního
století. Je tedy možné, že si evangelista již některé věci
tak přesně nepamatoval. Na druhé straně zná evangelista Jan
tolik autentických podrobností, že je těžko pochopitelné, aby
jiné důležité detaily zapomněl.

Je
tu ovšem ještě jiná možnost. Jan možná neměl problém
z pamětí, ale pokusil se napsat nikoli historii Ježíšova
ukřižování, kterou již všichni znali, ale vyjádřit její
význam. Jan píše v době, kdy první tři evangelia jsou
v církvi již všeobecně známa. Nebylo tedy třeba
rozmnožovat, co již bylo napsáno a zaznamenáno. Mnohé však
dosud vysloveno nebylo. Například proč Ježíš zemřel? To se ze
sebe podrobnějšího popisu Ježíšovy smrti nedozvíme.

Jan
píše úmyslně trochu jiné evangelium. Nenabízí reportáž, ale
komentář. Jako jeden z posledních žijících svědků má
odvahu mnohé důležité věci vynechat a jiné stejně důležité
přidat. Jeho evangelium není historie ale teologie. Jan chce
vysvětlit, jaký to má všechno význam. A to je právě to, co
dnes potřebujeme. Ne scénář k filmu, ale klíč k pochopení
tehdejších událostí

Schválně
si proto dnes všimněme, co má Jan na rozdíl od ostatních
evangelistů jinak. Právě tam se ukazuje jeho rukopis, jeho víra a
obdarování Duchem svatým.

První
odchylku najdeme v samotném datu Ježíšovy smrti. Není ovšem
sporu o to, že se tak stalo v pátek. Podle prvních třech
evangelií to však bylo následující den po večerní hostině,
při níž celý Izrael jedl beránka a Ježíš ustanovil večeři
Páně. Ale Jan nechává Ježíše zemřít o den dřív. Podle Jana
je Ježíš odsouzen a ukřižován v době, kdy na chrámovém
nádvoří zabíjeli velikonoční beránky. Tento posun byl pro Jana
tak důležitý, že dokonce vynechal poslední večeři a nahradil
ji mytím nohou.

Takže
kdy vlastně Ježíš zemřel? Bylo to již 14. nebo až 15. března?
První tři evangelisté podle všeho zachycují historickou
realitu. Pro Jana má však datum tak zásadní význam, že nechává
Ježíše zemřít o den dřív. Načasování jeho smrti
do okamžiku, kdy byli v jeruzalémském chrámu zabíjení
velikonoční beránci – vysvětluje jeho smrt lépe než všechny
teologické komentáře. Už to není osobní tragedie ani prohra –
ale oběť, kterou Bůh sám ustanovil na záchranu svého lidu.

Historik musí prominout, ale význam události je pro Jana
důležitější než časová realita. Myslím, že bychom tomu
mohli rozumět. To na čem stojí naše víra přece není datum, ale
skutečnost, že Bůh přijal Ježíšovu smrt jako výkupné za
naše hříchy. Velikonoční beránek je ve Starém zákoně
synonymem záchrany a vysvobození. V domech, jejichž dveře
byly v Egyptě pomazány beránkovou krví, byl zachován život.
Když Jan Křtitel poprvé spatřil Ježíše řekl: Hle – beránek
Boží, který snímá hřích světa. A nyní se toto slovo
naplnilo.

Pro nás to znamená, že už nemusíme do nekonečná hloubat, proč
Ježíš zemřel a jak může jeho smrt přinést někomu odpuštění
hříchů. Logicky to nemá vysvětlení. A přece to dává dobrý
smysl. Velikonoční beránek také z nikoho přímo nesejme
vinu. Ale když Bůh řekne, kdo mi věří a chce být vysvobozen
z otroctví, ať označí svůj dům krví, je to jasná a
srozumitelná výzva. Podobný význam má pro nás i Ježíšova
smrt. Kdo věří v Boží lásku a milost, přijímá Ježíšovu
oběť jako znamení a pečeť, kterou nám Bůh potvrzuje své
odpuštění.

Proto
dnes půjdeme k večeři Páně, abychom označili své životy
krví velikonočního beránka, kterého Bůh poslal na svět, aby
nás zachránil a vysvobodil ze zajetí hříchu a smrti.

Další
tentokrát již méně nápadná odlišnost Janova evangelia se týká
nesení kříže. Podle prvních tří evangelistů ho Ježíš
neunesl a tak našli jakéhosi Šimon z Kyrény, který ho nesl
za něj. Šimon je nepochybně historická postava, protože církev
zachovala i jména jeho dvou synů, kteří se pak stali členy
církve.

Podle
Jana si však Ježíš nese kříž sám. Evangelista tím chce
zdůraznit, že během zatčení, celého soudního procesu i
vlastního křižování a umírání zůstává Ježíš pánem
situace. Není bezvýznamnou figurkou, kterou si mezi přehazují
Židé a Římané. Není to ubožák, který už ani neví, co se
ním děje. Ježíš je zatčen, souzen, potupen, ale přitom celou
dobu ví, co dělá. Kříž přijímá s plným vědomím a
svobodně. Ani v této chvíli není poražen a události se mu
nevymkly z rukou. Kdo si sám nese kříž, jde na smrt
z vlastní vůle. Jeho to jeho rozhodnutí a vůle. To je pro
Jana důležitější, než vzpomínka na Šimona, který se octil
v nesprávnou chvíli na nesprávném místě a musel pár metrů
nést kříž, který mu nepatřil.

Pro
nás to znamená, abychom se i v těch nejtěžších chvílích
snažili uchovat si vnitřní svobodu, nenechali se tupě a odevzdaně
vláčet událostmi a ve všem co nás potká, hledali výzvu
k následování a odvaze. Je zlé, když někoho vedou na kříž.
Ale Ježíš nese kříž se vztyčenou hlavou. Nepláče a nepadá
únavou, protože ví, jaký to má smysl. I kříž se dá nést
statečně a odhodlaně. Podobně i my smíme přijmout trápení,
která nás potkala. Často je to podobná nespravedlnost, která
postihla Ježíše. Ale i v ní smí člověk najít smysl, úkol
a poslání, které mu pomohou přijmout, co si nikdy nepřál a
nechtěl. Bolest je zlá, ale víra ji dovede dát jiný smysl a tak
ji odzbrojit

Další
odlišnost se týká nápisu na kříži. Ostatní evangelisté ho
zmiňují také, pouze Jan zdůrazňuje, že byl ve třech jazycích:
hebrejsky, řecky a latinsky. Ty tři jazyky znamenají, že Ježíšova
smrt má význam pro celý svět. Všichni se mají dozvědět, co se
tu stalo. Neděje se tu žádná osobní ani národní tragedie. Je
to událost, která změní celý svět. Ježíšovu smrt je oznámena
ve třech jazycích podobně jako císařské výnosy. Nikdo nemůže
říci, že by nerozuměl a neslyšel. Každý se to dozví.

Pouze
u Jana je zmíněna žádost velekněží, aby byl nápis změněn:
„Nepiš: Židovský král. Napiš, že se za něho pouze vydával.”
Pilát však není hloupý. Vědomě chtěl židovský národ urazit
a ponížit. Tou tabulkou se jim veřejně vysmíval: „Podívejte
se, jak jste na tom. Tak jako tento muž skončí celý váš národ,
jestliže se nepodřídíte římské moci.” Pilát se tím trefil
do černého. Mnoho lidí tehdy ten nápis četlo a pochopilo, co
znamená. Proto ten protest. Proto ten hněv a žádost o tiskovou
opravu. Nešlo jim o teologii, ale o politiku.

A
přece v tom evangelista nachází pozoruhodné znamení.
Zatímco se politické strany perou a jedna druhou uráží, vychází
najevo pravda. Vždyť Ježíš tím králem a Mesiášem skutečně
je. Ne proto, že udělal nějaký zázrak, jak všichni čekali, ale
tím, že vydal svůj život za druhé. Pilát si myslí, jak pěkný
bonmot se mu podařil, a přitom píše do celého světa větu,
která se navždy stane vyznáním všech pokřtěných: Ježíš je
Kristus. Ježíš je Král a Pán.

Pilát
velekněžím odpověděl: „Co je psáno, to je dáno.” Již se
na tom, nedá nic změnit. A evangelista v tom vidí další
znamení. Ježíšovu smrt už nikdo nevymaže a nepopře. O jeho
slovech je možno diskutovat, nad jeho výzvami lze přemýšlet a
váhat, o jeho vzkříšení lze pochybovat. Ale jeho smrt je
nezpochybnitelná. Ježíš zemřel. Bůh to chtěl a dopustil. A my
se s tím musíme podobně jako jeho učedníci vyrovnat.

Je
těžké to pochopit. Takového člověka, jako byl ježíš, si měl
Bůh vzít rovnou do nebe podobně jako Enocha a Eliáše. Ale on ho
nechá potupně zemřít. A nad ním je napsáno: Toto je král těch,
kteří věří Bohu. Bylo to míněno jako urážka. Ale pro nás se
to stalo důvodem naděje a důkazem Boží milosti. Kdyby Kristus
nezemřel, byli bychom dál zajatci svého hříchu a nemohli bychom
se radovat ze svého spasení již dnes. Kdyby se Kristus nestal
naším velikonočním Beránkem, Bůh by nám sice odpouštěl naše
hříchy, ale my bychom si tím nikdy nemohli být jisti. Takto je to
zpečetěno krví a nikdo to nemůže zrušit ani popřít.

Nakonec
si všimněme losování o Ježíšův oděv. V ostatních
evangeliích je také doloženo, ale bez dalších podrobností. U
Jana se dovídáme, že ty oděvy byly dokonce dva. První je
roztržen na čtyři díly. Spodní je však ponechán v kuse a
připadne losem jednomu z vojáků. Jan zmiňuje tento detail,
protože v něm nachází další symbolický význam.

Musíme
si uvědomit jak důležitou roli hrál tehdy symbolika oděvu. Oděv
byl součástí osoby, která v něm chodila. První šat
rozdělený na čtyři díly nám připomíná čtyři světové
strany – do nichž se roznese zvěst evangelia.. Ježíšova tunika
rozpáraná na čtyři díly znamená, že Ježíš je dán celému
světu. Každý z těch čtyř legionářů, až bude rozkazem
císaře poslán do jiné provincie, ho sebou ponese až na samé
hranice tehdejšího impéria.

Není
to paradox. Žádný z tehdejších historiků a kronikářů
Ježíšovu smrt bezprostředně nezaznamenal. Nikdo si ničeho
zajímavého nevšiml. A přitom se právě o této smrti bude mluvit
a psát znovu a znovu. Malíři ji nesčetněkrát namalují,
muzikanti mnohokrát zhudební, sochaři ji opakovaně vytesají do
kamene a takřka na každém našem hrobě se objeví malý kříž.
Každý z nás na té smrti získal svůj malý díl. Každý
z nás si na sebe při své smrti vezme kus Ježíšova šatu,
aby jím přikryl svou nahotu.

Ale
byl tu ještě spodní šat a ten zůstal nerozdělen. Pro Jana je to
odkaz na vnitřní jednotu církve a jejich učedníků, která nesmí
být narušena. Církev se má rozdat celému světu, ale uvnitř
musí zůstat jednotná. Evangelia mohou být klidně čtyři: Jedno
židům, druhé pohanům, třetí lidem prostým a čtvrté
přemýšlivým. Ale Ježíš musí zůstat nerozdělen. Pro všechny
stejný. Církví může být více. Římská, evangelická,
pravoslavná i letniční. To není žádná tragedie. Ale jde o to,
aby si každá z nich zachovala celé evangelium. Aby
se evangelium netrhalo na kousky, které se nám líbí.
Ježíšovu zvěst je třeba přijmout celou, nerozdělenou a ne si z
ní vyzobávat, co nás zajímá. Pouze jako celek má evangelium
smysl a přináší spásu každému, kdo mu věří.

Pane
Ježíši Kriste, věříme, že tvá smrt, jakkoli nespravedlivá,
nebyla zbytečná. Přinesla nám jistotu Božího odpuštění.
Očistila nás od hříchu a dala nám naději věčného života.
Amen.

 

Brno
22.4.2011, Velký pátek, JG