Kázání

Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. I nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

Milí bratři a milé sestry!
Rád bych se při příležitosti skautské neděle zamyslel nad vztahem rodičů a dětí. Jako základní východisko jsem vybral text, který přímo nemluví o vztahu dětí a rodičů, ale sleduje ten rozdíl na vlastním životě.
Apoštol srovnává období, kdy byl dítětem a kdy je dospělým. Právě tím je totiž vztah rodičů a dětí jedinečný a neopakovatelný. Každý z nás byl někdy dítětem a většina z nás byla či bude rodiči. U jiných vztahů tomu tak nebývá. Muž bude vždycky mužem a žena ženou. Dělník většinou zůstane dělníkem a podnikatel podnikatelem. Člověk pánem a pes zvířetem. Ve většině vztahů jsou role na dlouho dobu pevně dány a karty rozdány. Bohužel tomu tak někdy bývá i ve vztahu rodičů a dětí. Já poroučím a ty budeš poslouchat. Já tě živím a ty si nemáš, co vyskakovat. Já mám víc zkušeností a ty mě nemáš, co poučovat.
Vztah rodičů a děti se však stále mění a má v průběhu života mnoho podob. Nejprve vzhlíží syn k otci v bezmezném obdivu. Brzy s ním začne však soutěžit a poprvé ho přepere. Pak přijde čas, kdy si myslí, že tátu na nic nepotřebuje. Jednoho dne v něm však objeví kamaráda, s kterým se dá jít na pivo. Posléze o něj začne mít starost a nastane čas, kdy ho rozechvělou rukou bude muset oholit, vykoupat a nakrmit. A nakonec chodíme vděčně vzpomínat na hrob. Tohle všechno by měl mít člověk na mysli, když mluví se svým otcem a matkou nebo se svým vlastním dítětem. Je to vztah na celý život, který má mnoho podob a všechny jsou stejně důležité, stejně pravdivé, stejně obohacující i stresující.
Apoštol říká na svou dobu revoluční věc. Když napsal, že jako dítě myslel a jednal jako dítě, každý z nás mu to podepíše. Ale pak – místo aby řekl: „A jako dospělý už jsem chytrý a vím všechno“ – přizná: „I jako dospělý vidím svět pouze v zrcadle a hádance.“ Otevřeně připouští, že i jako vážený muž mnohému nerozumí a leccos nechápe.
Slyšeli jste někdy své rodiče a učitele mluvit s touto pokorou? Já doufám, že ano, ale věřte mi, že to pro nás „dospěláky“ není snadné. Když má rodič před dětmi nebo učitele před žáky přiznat svou chybu, má strach, že by přišel o svou autoritu. Jestliže jednou přiznám, že se mohu mýlit, jak potom mohu trvat na tom, že jindy vím, co je správné. Velitel přece nesmí dát najevo slabost.
Apoštol Pavel si to jistě také myslel, ale pak si představil, jak se na něj dívá Bůh – a rázem mu bylo jasno. Podobně jako rodič s nadhledem sleduje, jak se děti hádají, kdo z nich je silnější, musí Pánu Bohu připadat směšné naše dospělé a silácké řeči. To znamená, že tak jako jsem musel v dospívání překonat své dětské myšlení, tak budu muset jednou překonat i své současné dospělé názory, které se v Božím království ukážou podobně dětinské a naivní, jako když si děti hrají na dospělé.
Apoštol to již jednou poznal u Damašku, kde musel přehodnotit všechny své dosavadní soudy a rozhodnutí. Z uznávaného odborníka se stal v krátké chvilce prvňáčkem a všemu se učit od začátku. Ale ani jako křesťan ještě zdaleka neví všechno.
Křesťanská víra je úžasná v tom, že nám nikdy nenamlouvá, co bychom tak rádi slyšeli: Že už všechno víme a všemu rozumíme. Nevíme a nerozumíme. Kde je tedy naše dospělost? Kde je naše pýcha, že můžeme poučovat své děti, co je správné? Víra nám ji vzala a je to dobře. Před Bohem jsme my všichni od pěti do devadesáti let jen hloupé a nerozumné děti. To však není ostuda. To je trvalá Boží výzva, abychom se celý život učili opravovat své názory, uznávat své chyby, otevřít se novým věcem a ne sveřepě hájit, co jsme jednou prohlásili za správné.
Je tu však ještě jeden pohled, na který nesmíme zapomenout. Pán Ježíš řekl, že kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde. To je také bomba. Apoštol si myslel, jak byl jako dítě naivní a pak se toho jako muž zbavil. Ale možná si právě kus toho dětského pohledu na svět měl uchovat do své dospělosti! Kdyby zůstal víc dítětem, možná by dříve dokázal přijmout Boží milost a nezakládal by si na svých zásluhách a plnění skutků zákona. Kdyby nebyl jako mladý muž tak sebevědomý, nemusel by ho vzkříšený Ježíš před Damaškem strhnout z koně, aby se konečně zastavil a poznal svůj omyl.
Jinými slovy: každé životní období je něčím omezené a nedokonalé, ale současně i něčím krásné a nadějné. Dětství i dospělost. Mládí i stáří. Právě proto se jako rodiče a děti navzájem potřebujeme. Můžeme si toho navzájem tolik dát. Lásku, úctu, zkušenosti, bezpečí, nové nápady, radost i naději. Děti rodičům a rodiče dětem.