Kázání

Ježíš jim řekl: “Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.”

Lk 20,8

Milí bratři a milé sestry! Ježíš dostal od svých nepřátel zásadní otázku: Kdo ti dal právo vykládat zákon a učit v chrámě. Kdo tě k tomu zmocnil? Ježíš přece nebyl zákoník ani učitel, ale tesař. Neměl potřebnou kvalifikaci. Přitom čteme, že mu lidé viseli na rtech. Ježíš je totiž učil docela jinak. Milosrdenství u něj mělo přednost před literou zákona. Člověk před sobotou. Místo nenávisti a trestu nabízel odpouštění. Nemocní a postižení nebyli odsouzeni k pohrdání a živoření, ale s jeho pomocí mohli začít nový život.

Ta otázka byla záludná. Když Ježíš přizná, že učí, čemu sám věří, pošlou ho v lepším případě do učení k nějakému zákoníkovi, který ho srovná, aby nemátl lidem hlavu. Když ale řekne, že ho poslal Bůh, bude to muset dokázat nějakým znamením z nebe.

To by však pro Ježíše neměl být problém. Tolik lidí přece uzdravil, po moři chodil, hladové nasytil. Ježíš však takové věci nikdy nečinil na objednávku. Jeho uzdravení a zázraky byly vždy projevem jeho lásky k bezbranným a zoufalým lidem. Nesloužily jako důkaz pro veřejnost. Byla to znamení milosti, pro ty, kteří mu uvěřili. Ježíš nikdy nedělal zázraky, aby přesvědčil ty, kteří ho odmítali. Nehledě na to, že uzdravení nemocných vůbec nemuselo být chápáno jako důkaz, že ho posílá Bůh. Naopak vzbuzovalo podezření, že Ježíš je spolčen s ďáblem. Vždyť nemoci podle tehdejších představ působil zlých duch. A jestliže někdo umí zlé duchy vyhnat, pak je s nimi asi zadobře.

Týden před velikonocemi čelí Ježíš protivníkům, kteří mu kladou otázku ne proto, aby se něco dozvěděli, ale proto, aby našli argument, jak ho umlčet. I my známe podobné otázky, kdy nás lidé chtějí pouze potrápit a chytit za slovo. Na takové útoky je nejlépe neodpovídat, a když jsou tazatelé neodbytní, opovědět otázkou. Tak to udělal i Pán Ježíš. Ptáte se mne, jakou mocí to činím? “I já vám položím otázku. Řekněte mi,odkud měl Jan pověření křtít. Z nebe či od lidí?”

Sebejistí vůdci národa se náhle octli v úzkých. Otázka, kterou si vymysleli na Ježíše, se nyní obrátila proti nim. Jan Křtitel byl v Izraeli nezpochybnitelná autorita. Kazatel pokání a mučedník pro víru. Jenže právě v tom byla potíž. Zákoníci a farizeové přijali Jana s rozpaky. Když se všichni lidé dávali křtít v Jordánu, šli s nimi. Jedno ponoření jim neuškodí, Ale Jan si jich všiml a řekl: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem. Nestačí se ponořit do Jordánu. Musíte nést ovoce pokání a nespoléhat se na to, že váš otec je Abraham, Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti i z tohoto kamení.“

Jan farizeům rozhodně nelichotil, a kdyby jeho kázání pokračovala, museli by proti němu zasáhnout. Ale král Herodes je předešel. Dal Jana zavřít do vězení a pak ho popravil. Problém s Janem tak byl vyřešen, aniž k němu museli zaujmout jasné stanovisko

Ježíš jim to nyní připomněl v tom nejcitlivějším bodě. Byl Jan posel Boží nebo samozvaný prorok? Když odpoví, že Jan přišel od Boha, Ježíš jim právem namítne: Proč jste mu tedy neuvěřili a nejednáte podle jeho slov? A když odpoví, že Jan kázal jen vlastní myšlenky a nikdo se tím nemusí řídit, lidé je ukamenují. Nenechají si vzít proroka, který jim dal naději. Pěkně si to ti hoši zavařili. Otázka, kterou chtěli Ježíše umlčet, se jim vrátila jako bumerang. A tak jim nezbylo než říci: Nevíme. A Ježíš jim řekl: Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím. V očích tehdejších posluchačů a čtenářů to bylo Ježíšovo vítězství. Když někdo neuměl odpovědět na otázku, nemohl být učitel národa.

Možná si řeknete, proč si máme dnes takovou diskusi připomínat. My přece dávno víme, jakou mocí to Ježíš činil. K biblické tradici však patří, že se neuchovávají pouze hotové výsledky, ale také cesta, která k nim vedla. Žáci se nikdy neučili jen hotové pravdy, ale také otázky svých protivníků a odpovědi svých učitelů.

. Díky tomu si pak dokážeme poradit s podobnými otázkami, kterým jsme vystaveni v dnešní době. Jedna z nejčastějších otázek, na kterou těžko hledáme odpovědět, zní, proč právě křesťanství má být tím pravým náboženstvím a Bible nejvyšší autoritou? Jak dokážeme, že právě Ježíš má pravdu? Není nakonec jedno, čemu člověk věří? Jsou přece i jiné víry a proroci a hlásí se k nim miliony lidí. V čem je Ježíš lepší? Potřebujeme dnes vůbec někoho takového, jako byl Ježíš?

Na tuto otázku však můžeme i my odpovědět. Většina z nás si váží takových lidí, jako byli Karel IV, Hus, Masaryk, Komenský, Anežka, Milada Horáková, Albert Schweitzer, matka Tereza, Jan Palach, František z Assisi, Nelson Mandela, Lech Walesa, Abraham Lincoln. Ti všichni hledali sílu u Ježíše a v modlitbě. Byli to pouze naivní snílci, kterým kněží cosi namluvili nebo lidé, kteří předběhli svou dobu? Byli to hlupáci nebo autority, kterým nesaháme ani po kotníky? Jestliže oni Ježíše potřebovali, my se bez něj obejdeme? Jakou mocí tito lidé změnili svět? Svou vlastní chytrostí nebo s  pomocí Boží?

Pokud budeme tvrdit, že to byla jejich lidská síla a moudrost, popřeme tím jejich vlastní svědectví a modlitby. Když však řekneme s pomocí Boží, měli bychom je následovat. Nejjednodušší je proto říci, co říká většina lidí: Nevíme. Ale tím se z té odpovědi nevykroutíme.

 

 

 

Jestliže Ježíš neodpověděl na otázku, jakou mocí učí milovat nepřátele a nastavit druhou tvář, chtěl tím říci, že si tu odpověď musí zvolit každý sám. Na svou vlastní odpovědnost se rozhodnout, co je Boží hlas a co pouhé lidské povídání. A právě toho se mnozí lidé bojí. Mít svůj vlastní názor, postoj, víru. Ručit za ni vlastním životem. Proto tak často říkáme: Nevím a přešlapujeme na místě. Ale i přešlapování je rozhodnutí. I opatrnost a nerozhodnost je víra. Nevím je přece také vyznání a rozhodnutí – obejít se bez Ježíše.

Debata mezi Ježíšem a jeho protivníky neskončila pouhou výměnou otázek. Ježíš přidal podobenství o vinici. Ten příběh všichni znali, ale Ježíš ho obměnil. Prorok Izaiáš kdysi vyprávěl o člověku, který se rozhodl založit vinici a věnoval tomu spoustu času a prostředků. Vysadil révu, postavil plot, vykopal lis, postavil sklep. A pak čekal. Z vinice se smělo sklízet až čtvrtý rok, aby kmínky zesílily a mohli rodit dlouhá léta. Ale vinice mu přinesla zklamání. Místo kvalitních hroznů vydala odporná pláňata. A majitel vinice se ptá? Bylo snad něco, co jsem zanedbal? Ošidil jsem tu vinici o něco? Jestliže nerodí a nepřináší úrodu, nechám ji zpustnout a zarůst plevelem. Nemá smysl se o ni dát starat

Pak přijde nečekané odhalení: Ta vinice je lid izraelský. Hospodin jim svěřil tu nejkrásnější zemi. Povolával jim soudce a proroky. Dal jim zákon, který chránil slabé proti silným. Vysvobozoval je z moci nepřátel. A přece se ti lidé nakonec chovali hůř než národy, kterým se Bůh poznat nedal. Lidská bezohlednost a nespravedlnost byla v Izraeli dokonce větší než u pohanských národů. Nač tedy všechna ta péče? K čemu svědectví proroků a každodenní výchova k milosrdenství? Co přineslo vysvobození z Egypta a dar země zaslíbené? Všechno se to ukázalo být marné.

Izraelci byli stejně pyšní, zlí a sobečtí jako lidé ostatních národů. Podobenství končí tím, že Hospodin nechá vinici svému osudu a ona brzy zaroste trním a bodláčím. A Hospodin to skutečně udělal. Nechal svůj lid napospas nepřátelům a Izraelci byli odvedeni do cizí země. Bylo to podobenství, které se naplnilo a to mu dávalo vysokou váhu a autoritu.

Ježíš však neříká, že se situace bude opakovat. Nevaruje posluchače, že Hospodin opět nechá svůj národ napospas nepřátelům, kteří je vyženou ze země. Problém je tentokrát jinde. Tentokrát vinice rodí dobré hrozny, a přece z nich majitel nic nemá. Jsou tu totiž nájemci, kteří mu odmítají platit dohodnutý podíl.

V Ježíšově době bylo obvyklé, že majitel dostával polovinu výnosu ve víně nebo penězích a ti, co na vinici pracovali, měli druhou polovinu výnosu. Bylo to spravedlivé. Jeden investoval do pozemku, sazenic a sudů, druhý dával svou práci, zkušenosti a námahu. Galilea tehdy patřila z velké části cizincům, a na vinicích pracovali místní lidé, kteří odváděli majitelům dohodnutý výnos. Jenže v tomto případě se nájemci vzbouřili a nedali majiteli ani denár. Služebníky, které k nim poslal, vyhodili a zbili. A když poslal svého milovaného syna, rozhodli se, že ho zabijí, jeho tělo pohodí a vinice se zmocní. Když tehdy majitel zemřel bez dědice, připadl podle tehdejšího práva majetek těm, co na něm hospodařili.

Změna podobenství je nečekaná a bije od očí. Vinice rodí dobrou úrodu, ale nájemci na ní sedí jako žába na prameni. Představme si to konkrétně: Ježíš svými slovy o Boží lásce a milosrdenství probudil v lidech naději a začali se dít veliké věci. Rybáři nechají sítě na břehu a jdou zvěstovat naději. Boháč Zacheus rozdá polovinu majetku. Slepí a hluší se vrací do života, cizoložná žena již více nehřeší, lidé si navzájem odpouští, plačící jsou potěšení, chudí se znovu radují ze života – a to všechno se děje díky Ježíšovu působení. Vinice vydává dobrou úrodu. Ale vůdci národa to dusí a brzdí. Raději vybírají desátky z máty a kopru, místo aby učili lásce k bližnímu. Dokonce se chystají, že se Ježíše zmocní a zabijí ho, aby měli vinici sami pro sebe. Vždycky přece lidé, kteří chtěli druhými manipulovat a ovládat je. A církve se k téhle zlodějině náramně hodí. Ale Bůh to nedopustí. I kdyby jeho vlastního syna zabili, on se své vinice se nevzdá. Přijde a předá ji jiným správcům.

To podobenství četli křesťané jako proroctví o tom, co se naplnilo o velikonocích. Ježíš byl zabit a pohřben za branami Jeruzaléma. Ale Bůh svůj lid nezavrhl. Svěřil ho však jiným vůdcům. Místo farizeů a zákoníků byla vinice předána 12 apoštolům. Křesťanská církev začala vydávat plody Ducha svatého mezi všemi národy.

A my jsme dnes malá částečka této Boží vinice, která vydává úrodu. Mnohé se nám v životě díky Bohu podařilo. Jenže to často slouží pouze nám. Sklízíme hrozny a užíváme si Božích darů, ale většinu vína vypijeme sami. Ježíš nám dnešním podobenstvím říká: Podívejte se, jak se máte dobře. Podívejte se, v čem vás víra podržela a nesla – ale vy si to necháváte sami pro sebe a ostatní lidé z toho mnoho nemají. Sedíte na víře jako žába na prameni. Je správné, když si radost z evangelia užíváte. Ale proč to víno pijete sami a nikdo další už z toho nic nemá.

Naše křesťanství je často příliš soukromé, osobní a utajené. Víra však není naše zásluha. Je to vinice, která nám byla pronajata. Půl výnosu nám a půl Bohu – to znamená našim bližním.

Ježíši Kriste, svěřil jsi nám mnoho dobrého. Naučil jsi nás odpouštět, doufat, nevzdávat se, věřit. Máme z toho velký užitek. Pomoz nám nalít toho dobrého vína i lidem kolem nás. Všem, kteří touží po radosti, žizní po spravedlnosti a nemají se o koho opřít. Amen.

 

Vstup: Lk 11,14-20 Čtení Iz 5,1-7 Poslání Jan 20 Písně: 1, 388, 381, 210, 5-7 JG, 13.4.2014