Kázání

Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: “Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.” Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: “Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.” Maria řekla andělovi: “Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?” Anděl jí odpověděl: “Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť ,u Boha není nic nemožného`.” Maria řekla: “Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.” Anděl pak od ní odešel. Lk 1,26-38

Milí bratři a milé sestry

V Lukášově evangeliu máme hned na začátku dva velmi podobné příběhy. Čteme tu nejprve o příslibu narození Jana Křtitele (Lk 1,5-24) a potom Ježíše Krista (Lk 1,26-38). Ty příběhy jsou si tak podobné, že si člověk o to víc uvědomí, čím se liší. A to bylo zřejmě i Lukášovým záměrem. Je to podobné, jako když máme v nějakém časopise dva skoro stejné obrázky a máme spočítat detaily, v kterých se různí. Zmíním jen některé: Jan bude veliký před Pánem, Ježíš je nazván Synem Nejvyššího. Jan připraví lid na příchod Mesiáše, Ježíš mu bude jako Mesiáš vládnout. Janovo působení bude dočasné, Ježíšovu kralování nebude konce. Jan bude Duchem svatým naplněn, Ježíš však bude Duchem svatým stvořen. Jan je nazván prorokem, Ježíš přímo Synem Božím. Každému je jasné, kdo z tohoto srovnání vychází lépe.

Možná nás napadne: je vůbec nutné Ježíše s někým srovnávat? Nutné to jistě není a bylo by to dokonce zbytečné, pokud bychom v tom my lidé neměli takový zmatek. Ale málo platné, člověk si velikost a slávu Ježíše Krista uvědomí teprve ve srovnání s tím, co mu nabízí a mohou dát jiní.

Pro nás už nemá Jan Křtitel takový význam. Ale ve své době byl Jan „velká hvězda“. Byl to po 400 letech Božího mlčení první prorok, o kterém většina lidí věřila, že ho poslal Bůh. Jeho křest postupně přijaly celé zástupy a jeho zvěst o blízkostí Božího soudu byla všeobecně přijata. Jeho statečný postoj a vzdor proti nenáviděnému králi Herodovi i jeho mučednická smrt mu ještě přidávala na slávě a obdivu. S Křtitelovými žáky se setkáme ještě po létech v Efezu, tedy stovky kilometrů od Palestiny. Učení Jana Křtitele se zpočátku šířilo nezávisle na křesťanství. Jestliže chtěl evangelista ukázat Ježíšovu velikost, jedinečnost a slávu, pak to mohl nejlépe udělat právě srovnáním s nejuznávanějším mužem té doby – Janem Křtitelem.

Je ovšem důležité, že tímto srovnáním není Jan Křtitel odmítnut nebo postaven proti Ježíšovi. Naopak, to co až dosud všichni pokládali za nejvyšší projev Boží moci a blízkosti, je zde přijato, vysoko ohodnoceno, ale přitom se to stává součástí něčeho ještě důležitějšího, slavnějšího a trvalejšího.

Možná bychom si takové srovnání na počátku adventu měli udělat i my. I my máme různé události, zážitky, osobnosti, ideály, které pro nás znamenají velmi mnoho. Mnozí z nás obdivují přírodu a chodí naslouchat jejímu hlasu.

Jiní mají doma kdejakou technickou vymoženost. Mnozí se vidí ve svých dětech. Další se plně realizují ve své práci nebo ve studiu. Jsou chvíle, kdy nám tyto věci – ať už je to rodina, příroda, práce, škola či různé koníčky – Pána Ježíše Krista a církev nahrazují. Máme pocit, že nám přináší plné uspokojení a naplnění. Ale je to podobné jako s Janem Křtitelem. Byl sice veliký před Pánem, ale nebyl to Pán. Příroda, rodina, práce, kultura, studium – to vše je veliký dar od Boha a buďme za to všechno Pánu Bohu vděční. Ale Ježíš je víc! Ježíš je to nejcennější, co od Boha máme. Když půjde do tuhého, nebude to rodina, ani příroda, ani práce ani naše záliby – ale modlitba a důvěra k Ježíši Kristu, který nás jako jediný může zachránit a vysvobodit z našeho strachu a úzkosti.

II. Máme tu však ještě jiné srovnání: Zachariáš a Marie. Zde je kontrast ještě větší. Zachariáš je kněz a jeho manželka Alžběta z rodu Áronova. Oba jsou spravedliví a pokročilého věku. což bylo tehdy znamením Boží přízně. Anděl přichází k Zachariášovi v jeruzalémském chrámu. Kde jinde by měl Bůh ohlásit příchod Spasitele než právě zde – na místě nejsvatějším? Mnozí tehdy očekávali narození Mesiáše z kněžského rodu. Kdo jiný by se k tomu hodil víc než právě Alžběta a Zachariáš, kteří oba byli z rodu velekněze Árona.

Nazaretská Marie je proti němu úplné nic. Neznáme její rodiče ani její rod. Nazaret je zcela bezvýznamné galilejské městečko, které Starý zákon vůbec nezná. Marie je mladá dívka. Žádné zásluhy před Bohem ještě nemá. Neslyšíme o ní, že je spravedlivá nebo zbožná. Je pouze zasnoubená a zřejmě chudá. A už jenom to, že je žena, bylo v tehdejší době zcela nesouměřitelné se situací, kdy anděl přichází za mužem a hlavou rodiny. A přece to bude právě tato zcela bezvýznamná Marie, kterou si Bůh vybral jako tu nejdůležitější ze všech lidí. Právě s ní a skrze ní uskuteční naši záchranu a vykoupení. Nejde však o Marii jako takovou. Jde o to, jaké lidi si Bůh vybírá. Právě ti nejobyčejnější mezi námi, mohou být pro Pána Boha nejdůležitější. Nikdo z nás si proto nemůže říkat: „Já jsem zbytečný. Já tu být nemusím. Mě nikdo nezná.“

Jestli si tehdy někdo v Izraeli mohl připadat zbytečný, pak to byla právě nazaretská dívka jménem Marie. Ještě se ani pořádně nevdala. Nic v jejím životě neukazovalo k něčemu mimořádnému. A přece právě s ní učiní Bůh podivuhodné věci. Chtělo by se říci: „Nesmíme se podceňovat.“ Ale to by nebyl správný závěr. My totiž jsme bezvýznamní a není na nás nic, co by nás opravňovalo k nějakým falešným nadějím nebo zásluhám. Nesmíme však podceňovat Pána Boha. On i s člověkem, který je chatrný a slabý, dovede učinit něco krásného a slavného. Právě Marie je jedinečným příkladem, jak mnoho může Bůh učinit skrze člověka, od kterého by to nikdo nečekal. Proto je třeba, abychom Pánu Bohu pozorně naslouchali. S každým z nás má Bůh velké plány. Každý z nás se může stát požehnáním a pomocí pro své okolí. Jestliže se nazaretská Marie mohla stát matkou Božího Syna, pak se i my můžeme stát Božími služebníky, skrze které Bůh v tomto světě něco změní k lepšímu. Je třeba vzít vážně Boží hlasu a stejně pozorně se dívat kolem sebe a dřív nebo později najdeme místo, kde nás Bůh potřebuje.

III. Nakonec ještě poslední – třetí srovnání. Zachariáš i Marie andělu Gabrielovi odpovídají, ale každý jinak. Kněz Zaracháš je zaskočen a nevěří. Celý život se za narození dítěte s ženou modlili, ale když slyší, že jejich modlitba je vyslyšena, nedokáže tomu uvěřit. Chce důkaz. A na znamení své nevěry však oněmí. Když člověk něčemu nevěří, nemůže o tom svědčit. A nemůže z toho mít ani radost.

Marie je zaskočena a vyděšena podobně jako Zachariáš. I ji musí anděl uklidňovat slovy: „Neboj se.“ Ale Mariina odpověď je jiná. Nechce důkazy. Ptá se však, jakým způsobem Bůh své slovo naplní. Dosud žije bez muže. Na své manželství se teprve připravuje. Marie se tedy ptá, co má dělat, aby se Boží zaslíbení mohlo naplnit. Má jít za Josefem, aby se s ní rychle oženil a vzal si ji do svého domu? Andělova odpověď však zní: Marie, nedělej si starosti. K tomu, co chce Bůh učinit, nepotřebuje žádnou lidskou pomoc. Jen tvé ano. Místo tvého snoubence tě zastíní moc Nejvyššího.

Jinými slovy: naše starost, jak Pán Bůh to či ono zařídí, změní nebo udělá, je zbytečná. U Boha není nic nemožné. To neznamená, že Pán Bůh může všechno, co nás napadne. Ale když Pán Bůh sám něco chce, pak mu v tom nezabrání žádná překážka. Ani Alžbětino stáří, ani Mariino panenství.

Přiznejme si, jak často propadáme úzkosti, co všechno není možné. Často si vůbec neumíme představit, jak by se to či ono mohlo změnit. Za mnohé věci si proto už ani netroufáme modlit. Ale to, co nám Bůh slíbil a čemu jsme uvěřili z evangelia, to se jednou splní, i kdybychom si to vůbec nedovedli představit.

Právě Marie, která si žádné znamení nežádala, je z Boží milosti dostává, aby se mohla radovat a na svůj úkol dobře připravit. Jako první se dovídá, že její příbuzná Alžběta je již v šestém měsíci. Jan Křtitel se ještě nenarodil, ale Boží působení je už vidět. Alžbětino břicho je toho důkazem.

I naší víře dává Bůh taková znamení. Proto je důležité, aby ti, kteří poznali, že jim Bůh v životě pomohl, nemlčeli a vydali o tom svědectví. Možná budeme takovým lidem v první chvíli závidět. Možná si řekneme, proč zrovna oni a já nic. Ale Boží pomoc nikdy není důvod k závisti. Boží pomoc našim bližním může být jedině důvodem k radosti a ještě větší naději. Bůh přece nikoho nepomíjí. Každý je mu vzácný. Když slyšíme děkovat za Boží pomoc, tím větší máme důvod věřit, že i nad námi se slituje Pán. Možná to nebude dnes, možná to nebude ani zítra, ale Bůh je věrný. To, co slíbil před mnoha lety Davidovi a celému Izraeli, to se nyní začíná uskutečňovat v zapadlém Nazaretě.

Marie se smí radovat s Alžbětina mateřství. My se však smíme radovat z něčeho ještě většího. Z Ježíšova narození a vzkříšení. Před námi je dílo Ducha svatého, kterým je církev. A to je poslední dnešní srovnání. Tehdy se ty dvě ženy radovaly ze svého nečekaného ale zatím skrytého mateřství. My se však smíme radovat z toho, co se již stalo a nikdo nezvrátí. Z Boha, který se stal člověkem. Z člověka, který za nás zemřel a slavně vstal z mrtvých. Z Božího Syna, který sedí na pravicí Boží a přimlouvá se za nás. Marie se radovala a přitom vlastně ještě nic neviděla a nepoznala. Nám se však dostalo znamení, která se s těmi jejich nedají ani srovnat. Věřme proto spolu s Marií, že u Boha není nic nemožné a radujme se z toho navzdory všem starostem a bolestem, které na nás doléhají. Bůh je věrný a nenechá nás bez pomoci.

Brno, První adventní neděle. 27.11. 2005, Jiří Gruber