Kázání

David Abígajile odvětil: “Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, že mi tě dnes poslal vstříc. A požehnán buď tvůj důvtip a požehnána ty sama, žes mě dnes zadržela, abych se nedopustil krveprolití a nepomohl si vlastní rukou. Hospodin, Bůh Izraele mi zabránil způsobit ti něco zlého. Kdybys mi nebyla rychle vyšla vstříc, nezůstal by Nábalovi do jitřního úsvitu jediný muž.”


Milí bratři a milé sestry!
V dnešním biblickým příběhu čtu jednu špatnou a jednu dobrou zprávu. Nejprve tu špatnou. Člověk se dá velice snadno strhnout k hněvu a zlému činu. Stačilo málo a David by bez milosti vyvraždil celou usedlost, což by ho navždy diskvalifikovalo k tomu, aby se mohl z Božího pověření stát králem vyvoleného lidu. Ta dobrá zpráva zní: Pán Bůh nás chrání před špatnými a zlými činy. Posílá nám do cesty lidi, kteří nás mohou zadržet. Jde však o to, jestli si rozzuřený a zklamaný člověk dá říci. Pán Bůh totiž nepostaví Davidovi do cesty neprostupnou zeď, ale obyčejnou ženu. David ji vůbec nemusel poslouchat a brát vážně. I nám Bůh staví do cesty překážky, když chceme něco zlého udělat. Jde však o to, jestli je velkopansky překročíme a uděláme, co jsme chtěli, nebo se dáme třeba na poslední chvíli zastavit.
Ale vezměme to po pořádku. David se svými muži strávil léto na horách v blízkosti pastýřů a stád bohatého statkáře Nábala. David byl se svými muži na útěku před králem a měl o všechno nouzi, přesto se nikdy nestalo, že by nějakou ovci Nábalovi ukradli. Naopak. Davidovi muži se s Nábalovými pastýři sblížili natolik, že je de facto chránili před lupiči a dravou zvěří.
Na zimu se pastýři stáhli do svých usedlostí a Davidovi muži vyhledali jeskyně v horách. Jenže David a jeho muži měli hlad. Nábalovi pastýři chystali hody, zatímco Davidovu družinu čekal půst. David se v této situaci odvážil slušně požádat o laskavost. Poslal své muže na Nábalův statek s prosbou, zda by mu nedal pro jeho muže zlomek toho, čím sám oplýval. Vždyť si to svým způsobem odpracovali a zasloužili. Neuzavřeli sice žádnou smlouvu, ale bylo by to spravedlivé. My jsme vám poskytli nezištnou pomoc, nyní pomozte zase vy nám. Mezi slušnými lidmi a skauty se to tak dělá. Tys podržel mně, já podržím tobě. Ale Nabal nebyl skaut, ale normální sobecký člověk, který problémy druhých nezajímají. „Mám snad vzít svůj chléb, svou vodu a zvířata, která jsem porazil pro své střihače, a dát je mužům, o nichž ani nevím, odkud jsou?”
Bible nám tu ukazuje, že s nějakou velkou vděčností nemůžeme v životě počítat. Když někomu pomáháme, neměli bychom automaticky čekat, že se nám to ti lidé vrátí, až to budeme potřebovat. Ne, že by to nebylo spravedlivé. Ale my sami taky často zapomínáme, kdo všechno nám pomohl. Proto se nedivme, když na to zapomenou i druzí. Je lepší nebýt naivní, než se později rozčilovat. My lidé jsme nevděční a zapomětliví. Je lepší s tím počítat a být pak příjemně připraven, když se to nepotvrdí – než být hořce zklamán. Svět je plný nevděčných Nábalů. Pokud nemáme s někým podepsanou smlouvu, může se stát, že nás bez mrknutí oka odmítnou, až je budeme potřebovat. A někdy ani smlouva nepomůže. Buďme realisté, ale nebuďme z toho smutní. Zatím totiž mluvím pouze o lidech!
U Pána Boha je to jinak. Bůh si naše dobré činy a laskavost na rozdíl od našich příbuzných a sousedů pamatuje. Díky Pánu Bohu se nám všechno dobré, co v životě uděláme, nějakým způsobem vrátí.
Když nepomůže zazobaný Nábal, zastoupí ho jeho statečná žena Abigajil. Dobré činy tedy mají smysl, ale jejich odezva se většinou ukáže jinde, než bychom čekali. A to už je druhá dobrá zpráva, kterou smíme vyčíst z našeho příběhu.
David je přesvědčen, že právě Nábal je mu dlužen a když mu sdělí Nábalovu urážlivou odpověď, opáše se mečem a vydá se se svými muži na trestnou výpravu. Jako bychom v tu chvíli Davida nepoznávali. Když se mohl pomstít svému největšímu nepříteli – králi Saulovi, nechá ho v míru odejít. Dvakrát mohl David svého nepřítele Saula zabít. Ani jednou to neudělal. Saul byl touto Davidovou velkorysostí přemožen a uznale o Davidovi prohlásil: „Kdy se stane, že se někdo může zbavit svého nepřítele a nechá ho odejít v dobrém?“
Ale když jde o Nábala, jakoby se v Davidovi probudila přímo živočišná touha po pomstě. Nejen Nábal, ale všichni jeho muži mají být vyvražděni. A to jen kvůli tomu, že David nedostal pár chlebů a věnec klobásků. Jak je možné, že člověk, který nám v jedné chvíli může sloužit za vzor sebeovládání, se v jiné chvíli se zachová jako hospodský rváč! Jak je možné, že jindy slušný a přemýšlivý člověk se náhle rozpálí doběla a začne kolem sebe bít hlava nehlava?
Člověk je bohužel takový. Jsou chvíle kdy se kontrolujeme a hlídáme, ale pak naráz přijde chvíle, kdy jdou všechny zábrany stranou. Možná že vůči Saulovi se David hlídal a věděl, že tam je pod Božím dohledem. Ale zde jakoby Davidovi o nic nešlo. Pouze si vyřizuje své osobní účty. V této chvíli jakoby Pán Bůh zmizel z jeho obzoru.
To se nám stává poměrně často. Člověku, který se na veřejnosti chová moudře a spravedlivě, to v soukromí ujede a chová se jakoby do kostela nikdy nechodil. Je snadné to odsoudit, dokud si nepřiznáme, že se to stává i nám. Je třeba si na to dávat velký pozor a když už se to stane, nebýt hluchý k těm, které nám Pán Bůh posílá do cesty.
Abigail je žena, která by zasloužila medaili. Víte, jak těžké musí být žít s mužem, který se chová jako neurvalec a navíc je ožrala. Ale jednou si ho vzala a má s ním kříž. Kolik je takových nešťastných žen, kterým nezbývá než stále jen něco zachraňovat… A teď z ní ještě udělá rozzuřený David vdovu a žebračku. Ale Abigail to nevzdává a rozhodne se k odvážnému činu. Vyjde Davidovi vstříc, vezme na sebe vinu svého muže a poprosí ho o slitování. Bible líčí jejich setkání jako nečekané.
David se s taseným mečem řítí s kopce dolů a ze svahu proti němu , kryta lesem, pomalu sestupuje Abigajl s osly naloženými proviantem. David ji spatří v poslední chvíli a je tak překvapen, že se nezmůže na slovo. Naštěstí. Za to Abigajl má svou řeč připravenou a kdo chce vědět, co znamená mít dar Ducha svatého, ať si ji pozorně přečte.
Abigajil bere všechnu vinu na sebe. Ve skutečnosti za nic nemůže, protože v inkriminované chvíli na statku nebyla a nemohla zabránit, aby její muž Davidovy posly ponížil. Ale je to ona, kdo zachraňuje situaci a veze Davidovi celou svou spíž. Ale ani dvě stě chlebů, dva měchy vína, pět ovcí, deset džbánů praženého zrní, sto sušených hroznů a dvě stě pletenců sušených fíků by zřejmě nestačilo, aby se David zastavil na své trestné výpravě. Když chlap vidí rudě, sušené fíky ho neuklidní. To, co Davida zadrží je moudrost, s kterou Abigajil apeluje na Davidovu čest a dobré jméno: „Davide, zadrž svůj hněv! Hospodin mě posílá, abych ti zabránila dopustit se krveprolití. I když je člověk v nouzi, nesmí si pomáhat násilím.
Jak bys mohl být jednou králem Izraele a mít na svědomí zločin, k němuž se nyní chystáš. Jak bys mohl jednou soudit Izrael, kdyby ses sám dopustil takové nespravedlnosti. Copak může být lupič králem, kterého nám posílá Hospodin?
Abigail Davidovi ukazuje, že pomsta, ke které se chystá, není jeho soukromá věc, na kterou se snadno zapomene. V sázce je jeho celoživotní poslání a úkol. Díky této ženě David pochopí, že tato chvíle je stejně vážná, jako když mohl v jeskyni zabít Saule a zmocnit se trůnu vlastní rukou. Když šlo o Saula, řídil se David vzorně Boží slovem. Ale když šlo o Nábala, chtěl si to vyřídit po svém. Náš život však nemá různé části, ale tvoří jeden celek. Každé naše rozhodnutí, každé naše slovo je stejně důležité. Saul i Nábal znamenají pro Davida stejně vážné pokušení, aby přestal počítat s Bohem a jednal podle svého.
Každý z nás podobně jako David snadno podlehne dojmu, že v jeho každodenních konfliktech v zaměstnání a rodině o nic podstatného nejde. Sem tak nějaké hrubé slovo, malý podraz, drobná lež. Na tom přece tolik nezáleží. Důležité je naše celkové směřování. Třeba to, že jsme se v dobách totality věrně hlásili k církvi. Jenže celek se skládá z detailů. I ve zdánlivých maličkostech jde o celý náš život. V našem životě nejsou slavné i méně slavné chvíle. I v maličkostech jde o naši spásu a život věčný. Nejen v kostele, kde vyznáváme svou víru, ale i na ulici, ve škole, v zaměstnání, v obchodě, na úřadech, v partnerských vztazích a při výchově dětí svědčíme o tom, zda pro nás něco znamená Boží láska. Všude, kde nám někdo upírá naše práva a uráží naše sebevědomí – a nám se otevírá kudla v kapse – je v sázce naše budoucnost.
Jde z toho až mráz po zádech. Copak se člověk dokáže pořád hlídat. Vždyť je tak snadné propadnout hněvu a touze vyrovnat si s někým účty. Ale naštěstí je tu Abigail. Žena, která je ochotná vzít na sebe cizí viny a postavit se mezi nás a naše nepřátele. V bibli je řada postav, které mají kristovské rysy. Jákobův syn Juda je ochoten jít do vezení místo Benjamína, Abraham se modlí za Sodomu, Elíša odpouští nepřátelům a dá jim najíst. Toto je jeden z mála případů, kdy se předchůdcem Ježíše Krista stává žena.
Pro větší názornost si můžeme představit sami sebe, jak se řítíme jako David z kopce do propasti svých hříchů, na ničem nám už nezáleží a proti nám přichází Ježíš Kristus, vleče svůj kříž a říká: „Jdu na Golgotu, abych byl ukřižován za to, k čemu se právě chystáš..“ Jestli ani toto člověka nezastaví … co jiného by ho ještě mohlo zadržet?
Je mnoho způsobů, kterými se nás Bůh pokouší zadržet na cestě hříchu. Pánu Bohu není jedno, když si kazíme život. Záleží mu na nás víc než nám samotným. Jde však o to, aby člověk chtěl Božímu hlasu naslouchat a přiznal si, že Boží slovo nám často přinášejí lidé, od nichž bychom to nejméně nečekali. Skrze varování našich bližních nás Pán Bůh chrání od zlého. Ve dne v noci bdí nad našimi činy a cestami. Nenechává nás napospas našim pudům a vášním. Ale zastavit se, uznat svou chybu a unáhlenost – musíme z vlastní vůle a vlastního rozhodnutí. Nikdy neříkejme, že nás něco přemohlo, že jsme nemohli nic jiného dělat nebo že jsme byli přišlí slabí. Z Davidova příběhu je vidět, že každý z nás se může nejen rozčílit, ale s Boží pomocí také zastavit, i když jsou věci už hodně rozjeté.
Pane Bože děkujeme Ti, že nám posíláš do cesty lidi jako Abigail, kteří nás mohou zadržet, když se naší unáhleností schyluje ke zlému. Prosíme, dej abychom těmto hlasům a znamením naslouchali a brali je vážně. Děkujeme Ti, že Ti na naši budoucnosti tolik záleží. Dej, abychom se vzpamatovali a začali si svého života více vážit – vždyť ty chceš, abychom s tebou mohli žít věčně. Amen.