Kázání

Samuelova 28,1-2

Milí bratři a milé sestry! Většina z nás si pamatuje, že izraelský král Saul byl zlý, nespolehlivý a Pánu Bohu nevěrný. David byl naopak statečný, zbožný a spravedlivý. David byl dokonce takový charakter, že svému nepříteli dvakrát daroval život, ačkoli se jej mohl snadno zbavit jedním máchnutím meče.
Ale bible není černobílá jako národní pohádky nebo televizní seriály. Odhaluje před námi lidskou slabost, bezradnost, únavu a zklamání u lidí, o nichž to snad ani nechceme vědět.
Nedávno jsem tu z kazatelny připomínal příběh, kdy se David rozzuří natolik, že chce vyvraždit celou usedlost jen proto, že nedostal, nač si sám činil nárok. V poslední chvíli ho zastaví a zachrání statečná Abigajil. Dnešní příběh je k Davidovi ještě nemilosrdnější. Náš „hrdina“ v něm zabijí, lže, krade a z celou svou družinou se řítí do velikého neštěstí a zkázy. O takových věcech se přece nemluví. O žádném národním velikánovi se nedočteme, že by byl tak hříšný a chybující jako budoucí král David. Představte si, že by se něco podobného psalo v našich dějinách o Karlu IV nebo Tomáši Masarykovi. A jestliže svatí v legendách někdy hřešili, pak vždycky jen před svým obrácením. Pak už sekali jen dobrotu.
Jenže život nemá dvě poloviny. Zjednodušeně řečeno nejprve tu divokou, kdy mladý člověk podléhá svým pudům a vášním a pak se postupně zklidní, projde obrácením a nic zlého už ho ani nenapadne. Davidovy příběhy ukazují, že lidský život je daleko složitější. Nejčastěji je to neustálá směs víry a pochybností. Křivka vrcholů a pádů, které se periodicky opakují. Náš život je velmi často takový guláš, v kterém najdete jednou statečnost, jindy zbabělost, občas poslušnost, někdy svévoli a nikdo z nás neví, co zrovna vypluje napovrch. A přece není lidský život jen ostuda a trapas. Ale není to ani žádná velká sláva. Příběh o Davidově selhání však svědčí o podivuhodné Boží ochraně a pomoci i ve chvílích, kdy Bohu nevěříme a děláme si, co chceme.
Dnešní biblické čtení začíná ve chvíli, kdy se David po mnoha marných pokusech vzdává. Už nemá sílu stále se před Saulem skrývat a utíkat. Jeho čekání na Boží vysvobození je vysilující a bezvýsledné. David už prostě nemůže. Má u sebe své dvě ženy a jejich děti, staré rodiče. Nemá už se kam obrátit a tak se nakonec uchýlí k nepřátelům. Vstoupí do služeb gátského krále Akíše. Je to konec jeho nadějí i slávy. David miláček lidu se dal k Filištincům. To je jako kdyby do té doby pronásledovaný chartista vstoupil do strany a napsal sebekritku do Rudého práva. Můžeme se nad tím pohoršovat, a nechápavě kroutit hlavou, ale kdo se nikdy v životě nedostal na dno, nepochopí. V životě však někdy přicházejí chvíle, kdy člověk už nemá sílu a vzdá i to, zač celý život bojoval a čemu vždycky věřil. Nemocný po desítkách vyšetření a chemoterapií přestane brát léky. Podnikatel propustí zaměstnance a vyhlásí bankrot. Nešťastný manžel si najde útěchu mimo svou rodinu. Neúspěšný student odmítne jít na další zkoušku. Člověk propuštěný z práce zůstane doma a zvykne si žít na podpoře. Alkoholik odejde z léčení. Farář přestane chodit na návštěvy a dělá ve sboru jen to, co musí. Učitel odejde ze školy a najde si práce někde na úřadě.
Lze to odsuzovat a kritizovat, můžeme takovým lidem dokonce i radit aby to nevzdávali a někdy to i pomůže a oni to ještě jednou zkusí – ale nepopřeme tím fakt, že občas každý z nás udělá krok zpátky a nemá už sílu být statečný a odvážný. Každý z nás to zažil a pokud ne, jednou ho to čeká. Vzdal to i takový formát jako byl David. Nemysleme si, že jsme lepší. Nikdo z nás není ze železa. Mladí lidé třeba často kritizují předcházející generaci a právem. Ale dokud sami podobným problémům nikdy nestali tváří tvář, měli by být ve svých soudech daleko opatrnější a pokornější.
Tím nechci naše chyby a selhání nijak omlouvat. Hřích zůstane hříchem, ale naučme se chybují lidi nesoudit. Všimněme si, že bible sice píše o Davidovi pravdu, ale nezatracuje ho. Neposmívá se mu. Nedělá z Davida zloděje ani vraha. Neříká, že takový člověk už nikdy nemůže být králem Izraele.
Biblický svědek ani chybujícího Davida nezbavuje lidské důstojnosti. Není jako bulvár, který se pase na každém lidském neštěstí. Není jako rádoby zbožní lidé, kteří se se zjevnou chutí pohoršují nad chybami druhých. Přitom je každému jasné, že si tu David koleduje o neštěstí a nic dobrého z té věci nevzjde. A přece je bible natolik pokorná a cudná, až bych řekl gentlemanská, že po celou dobu Davidovy kolaborace nedovolí, aby se někdo nad Jišájova syna povyšoval. Čtenářům se spíš zatají dech a tiše prosí, aby Bůh Davida z tohoto průšvihu brzy vyvedl. Když lidé kolem nás hřeší, je snadné si na nich zgustnout a dokázat si, jak jsme lepší. Ale chybující člověk potřebuje něco jiného než odsouzení. Svými hříchy je natolik vytrestán, že mu nepomůže pohrdání, ale naopak naše úcta, pochopení a pomoc. Své děti přece milujeme, i když zlobí. Lékař také nevykládá zraněnému motorkáři, že neměl jezdit tak rychle, ale zastaví mu krvácení a dá mu léky na bolest.
Aby David našel útočiště mezi svými nepřáteli, nezbývá mu, než za své bezpečí zaplatit vysokou cenu. Musí přesvědčit svého ochránce – gátského krále Akíše, že se navždy rozešel s Izraelem a stal se věrným spojencem Filištínců. Přitom stále v koutku srdce chová naději, že jednoho dne naplní své poslání a vrátí se do Izraele jako král. Proto se uchýlí k nebezpečné lsti. Posílá Akíšovi kořist ze svých výprav a tvrdí, že to vše pobral v Izraeli. Ve skutečnosti válčí proti starým nepřátelům Izraele jakými byli Amálekovci a jim podobní. Nikdo se to však nesmí dozvědět. V kořisti, kterou posílá David proto chybí to nejcennější: váleční zajatci. David všechny umlčí a zabije. Nesmíme se na to dívat optikou dnešní úcty k životu. Tehdy nebyli váleční zajatci pod ochranou mezinárodního práva a vůči svým nepřátelům se chovali všichni stejně krutě. Nebezpečné je, že David dlouhodobě cosi předstírá a jednoho dne to může prasknout. Stačí jeden svědek, jeden skrytý pozorovatel a Davidova lest vyjde najevo. A Akíš mu to sečte.
David tedy nemá klid, který si sliboval. Saul ho sice již nepronásleduje, ale stejné nebezpečí mu nyní hrozí od Filištínců. Až se přijde na Davidův podvod a lež, rázem všechno ztratí. Tak tomu bývá, když začneme jednat o své ujmě a neptáme se Boha. V celém tomto příběhu je totiž příznačné, že se David ani jednou neptá Boha, co má dělat. Jindy se ptal, i když byla situace daleko přehlednější. Volal k sobě kněze a pomocí posvátných losů hledal Boží vůli. Nyní se však radí pouze sám se sebou. Asi dobře ví, že toto jednání by mu Bůh neschválil. Celou dobu si zadělává na velký průšvih.

Postupně se tak David dostává do situace, která nemá řešení. Podobně jako když někdo vjede opačně do jednosměrky a nemůžeš z ní už ani vycouvat. Jen jet stále dopředu vstříc policajtům… Zatím David úspěšně přežívá. Ale jak dlouho? Ten klid je jen dočasný. A trvalé řešení nikde. Jednoho dne se vše prozradí a to bude Davidův konec. Postupně se dostal tak daleko, že už není cesty zpátky. Všechno, co nyní udělá, bude špatné. David je v zajetí chyby, kterou na začátku udělal. Může se jen modlit, aby se na jeho zradu přišlo co nejpozději. Podobně jako ten, kdo využívá důvěry a půjčuje si peníze z pokladny svého zaměstnavatele, nebo ten, kdo klame svého životního partnera, nebo ten, kdo opíše diplomku z internetu. Na všechno se dřív nebo později přijde.
Ale Pán Bůh nás dovede zachránit i z těch největších průšvihů. I situace, které z lidského pohledu nemají řešení, mohou díky Bohu skončit relativně dobře. Zázraky se dějí. Nejdřív to ovšem vypadá, že prozrazení je jen otázkou dní a hodin. Je vyhlášena válka mezi Filištínci a Izraelem. David je povolán se svými muži do vojska jako osobní strážce krále Akíše. Dostane se do situace, kdy už nemá kam uhnout. Když půjde proti Izraeli, již nikdy nemůže být králem Božího lidu. Když Filištínce zradí, nezůstane on ani nikdo z jeho mužů a žen naživu. Na otázku, co udělá, odpovídá David Akíšovi zoufalou výmluvou: „Však uvidíš, co udělám.“ Ve skutečnosti je v koncích.
V tom přijde vysvobození, odkud bychom ho čekali nejméně. Filištínští generálové řeknou: My Davida mezi sebou nechceme. My mu nevěříme.“ Akíš Davidovi bezmezně věří. Nazývá ho Božím člověkem, ale jen proto, že netuší, že ho David celou dobu podvádí. Akíš Davida hájí, ale marně. Jišájův syn je vyloučen z boje a předčasně poslán domů. David se na oko zlobí, ale ve skutečnosti mu spadl ze srdce kámen podstatně větší než ten, kterým kdysi omráčil Goliáše.
Boží vysvobození často přichází způsobem, kterým bychom nejméně čekali. Asi jako když někdo chtěl vstoupit kvůli kariéře svých dětí do strany a soudruzi mu řekli: Tebe nechceme, ty chodíš do kostela. Nebo když chce mladý kluk patřit do party, která krade a kamarádi mu řeknou: Ty jsi maminčin mazánek, ty bys nás prozradil. Nebo když někomu nevyjde velký obchod, který byl na hranici zákona.
Díky Bohu, že náš chrání i v situacích, kdy jsme ho zapřeli. Díky Bohu, že nás vysvobozuje z bludiště, v němž jsme se vlastní vinou ztratili. David ještě zdaleka nemá vyhráno. Ještě ho to bude bolet a bude muset být hodně statečný a poslušný, ale v té tmě, která ho ze všech stran zavalila, opět zahlédl Boží světlo.

Pane děkujeme Ti, že nás chráníš a vysvobozuješ, i když se ti naše cesty nelíbí a my se ti vzdalujeme. Děkujeme Ti, že nás notorické hříšníky nesoudíš, ale máš s námi soucit a nevzdáváš to s námi, ani když my sami už jsme v koncích a nevíme si rady. Amen.
J. Gruber