Kázání

Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

1 Kor 13, 8-13

 

Milé sestry a milí bratři!

Většina náboženství je založena na víře v pravdy, které se nedají rozumově ověřit, a člověk jim prostě věří. To není samo o sobě špatné ani nebezpečné. Většina našich nejdůležitějších rozhodnutí se děje na základě víry.

Když ráno vstáváme z postele, musíme věřit, že to má smysl. Když se ženíme, činíme tak v dobré víře, že se budeme mít rádi i za deset let. Když chceme mít děti, věříme, že se o ně dokážeme postarat. Když někomu odpustíme, věříme, že tím něco zachráníme. Když přiznáme nepříjemnou pravdu, věříme, že upřímnost nás osvobodí. Když plníme slib, který je pro nás v danou chvíli nevýhodný, věříme, že poctivost je lepší než mazanost a vychytralost. Když pomáháme slabým a postiženým, dáváme tím najevo, že život našich bližních je víc než náš majetek a pohodlí. Když se staráme o nemocné a umírající, věříme, že každý lidský život je jedinečný a proto hodný úcty.

Ale nic z toho se nedá dokázat. Je to naše svobodné rozhodnutí a tradice, v které jsme byli vychováni a proto se nedivme, že jsou kultury, které tyto hodnoty neznávají a nesdílejí. Věří totiž něčemu jinému.

Potíž však není v tom, že něčemu věříme, ani že se v tom lišíme. Problém nastává ve chvíli, kdy něčemu věříme tak rozhodně a sveřepě, že přes to tak říkajíc „nejede vlak“.

Pokud jsme něco zjistili rozumovou úvahou, jsme většinou ochotni další rozumovou úvahou svůj názor změnit. Ale když něčemu pouze věříme – to znamená, že rozum nám v té věci nepomohl a nepomůže – pak většina lidí odmítá takový názor revidovat – i když je to pro to řada rozumných důvodů.

A právě to bývá problém většiny náboženství a ideologií. Jejich vyznavači něčemu věří a nedopustí, aby to kdokoli zpochybnil. Dobře vědí, že svá tvrzení nemohou rozumem dokázat, ale právě proto odmítají o těchto věcech diskutovat. Mají obavu, že už kdyby změnu názoru pouze připustili, museli by začít pochybovat úplně o všem – a toho se bojí.

Všichni máme rádi alespoň nějaké jistoty a neradi se jich vzdáváme. A na tom, čemu věříme, lpíme snad ze všeho nejvíc. Ale když někdo o něčem odmítá diskutovat a přemýšlet, když někoho nezajímají fakta ani názory druhých, když se někdo tak říkajíc zasekne a není s ním řeč – je to pro ostatní těžké a vede to často k neřešitelným situacím. Tam kde se setkáme s fanatismem a neústupností, nezbývá nakonec než použít násilí nebo se obrnit nekonečnou trpělivostí. Ale když jde o životy našich bližních, nelze čekat, ale je třeba jednat rázně a rychle.

Příklady toho, co dokáže fanatismu, není třeba hledat jen ve středověku. Máme je dnes tak říkajíc v přímém přenosu. Mnohým se proto zdá, že každé náboženství je potencionálně nebezpečné, protože z principu odmítá jiný názor a nepřipouští změnu stanoviska.

O to pozoruhodnější a nečekané je, že v samotných základech křesťanské víry je ukryta pojistka, která podobnému fanatismu brání a rozpouští ho pomocí něčeho tak bezbranného a slabého jako je láska.

Apoštol přiznává, že když byl dítě, uvažoval a myslel jako dítě. Většina dětí si myslí, že táta s mámou mají vždycky pravdu. Teprve později zjistíme, že tomu tak být nemusí a není. Někdo se jako dítě bál tmy a vody. Později se však naučil plavat i chodit večer do lesa.

Když tedy apoštol napíše, že nyní už se cítí jako dospělý muž, bylo by logické, kdyby dodal, že nyní už ví, jak to na světě chodí. Jenže apoštol říká něco jiného! Přiznává, že i jako dospělý muž vidí smysl světa a cíl života jakoby v zrcadle. A zrcadlo byl tehdy pouze vyleštěný měděný plech – takže nic moc.

Přitom se apoštol právě obrátil a uvěřil v Ježíše Krista. Ale místo, aby nadšeně tvrdil, že teď už ví všechno a nepotřebuje od nikoho žádné rady, přiznává, že i jako přesvědčený křesťan mnoho věcí neví a v tomto životě dokonce nikdy znát nebude!

Proroctví, která tehdy i dnes lidé s takovou oblibou vyhledávali, jsou z jeho pohledu nepřesná a neúplná. Duchovní zážitky pomíjející. Sebeobětavější víra sama o sobě nic neznamená. Apoštol Pavel hluboce věří  evangeliu Ježíše Krista, ale přitom se nebojí přiznat, že pořád ještě mnoho věcí neví – a proto musí být opatrný ve svých soudech a činech.

Jenže lidé chtějí mít jasno. Chtějí si ukázat prstem na toho, kdo je přítel a kdo je zrádce. Kdo má pravdu a koho je třeba umlčet. Kdo má přednost a kdo se může jít zahrabat. Lidé nechtějí žít v nejistotě – a proto své pochybnosti raději skrývají a nepřiznávají. A čím víc toho neví, tím víc trvají na svém.

Když dnes řekne vědec, že něco neví, je to pro něj výzva, aby začal bádat. Ale když věřící člověk řekne, že mu jeho víra nedává odpověď na všechny otázky, je to veliká odvaha a poctivost. Přiznává tím, že se může mýlit a možná se ještě bude muset mnohým omluvit.

Ale co když se taková poctivost nevyplácí? Není taková upřímnost dokonce nebezpečná? Když si byť jen na chviličku připustíme, že se můžeme mýlit i ve věcech víry, může se nám náš obraz světa rozbít na kusy a nikdo už ho nedá dohromady.

A právě toho se odvážili reformátoři, které si v těchto dnech připomínáme. To, čemu jsme u nich naučili, že nám ke spáse stačí pouze Kristus, milost Boží a upřímná víra, vzniklo jako nejisté hledání, které zpochybňovalo mnohé, v čem tito lidé vyrostli a byli vychováni. Reformátoři si museli být vědomi, že zpochybňují základy, na kterých stál jejich svět i oni sami. A přesto tak učinili, protože se odvážili pravdu hledat, místo aby si ji předem definovali.

Jejich odkaz nemůže být v tom, že to, co nás naučili, je celá a hotová pravda. Naši reformátoři se v mnohém mýlili a naše církve musely mnohá jejich stanoviska později opustit a přehodnotit. Jenže právě v tom je biblická víra jedinečná. Nestojí na dogmatech a tradicích, ale na vzkříšeném Kristu, který nám stále znovu ukazuje cestu. Proto netvrdíme, že to, co tvrdili Hus, Luther a Kalvín je neměnná pravda. Nesdílíme jejich názor na židy a sebevrahy. Nemyslíme si, že jinověrci přijdou do pekla. Ale vážíme si jejich objevu, že církev a naše myšlení je třeba stále reformovat a měřit tím, co nám Bůh dává skrze Písmo svaté a kritický rozum poznat.

Obecně se může zdát, že ten, kdo pochybuje o svém poznání a víře, je v nevýhodě. Bude slabší, opatrnější, pomalejší a váhavější. Fanatik to má snadné. Křesťané a vědci však musí dlouho přemýšlet, než něco prohlásí nebo udělají. A někdy musí přiznat, že si neví rady nebo dlouho mlčet.

Ale má to jednu velkou přednost, která přináší tomuto světu naději. Když někdo ví, že mnohé neví, učí ho to mít k druhým lidem respekt a úctu. Když si dokážeme připustit, že se v některých věcech můžeme mýlit a pravdu mohou mít druzí, musíme je už dnes brát vážně a naslouchat tomu, co říkají. Nikoho nesmíme předem odsoudit. Každý nás může na něco důležitého upozornit. Nikdo nemá plnost Ducha svatého, ale jen jeho malou částečku.

Ale i když mnohé vidíme zatím pouze v zrcadle, jedno je i z toho matného zrcadla jasné. Bůh nám v Kristu odpustil. To znamená, že když se k sobě budeme už nyní chovat s úctou – nemůže udělat chybu. Pokora, která se může jevit jako velká slabost, se tak stává největší silou křesťanské víry a důvodem stálých změn k lepšímu. Zatímco fanatici umírají zadušeni ve svých lžích, křesťanská víra žije vesele dál a drží krok s objevy současného poznání.

Jen ten, kdo si může dovolit pochybovat, může se posunout dál. A s tím, kdo ví, že všechno neví, se dá velmi dobře žít pod jednou střechou. S tím, kdo si to nepřipouští, bývá potíž.

 

Brno 2.10. 2016

Hudební nešpory v Červeném kostele,

Jiří Gruber