Kázání

“Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, aby převzal místo v této apoštolské službě.

Sk 1,24

Milí bratři a milé sestry! Nejprve si položme otázku, proč bylo třeba tak rychle doplnit počet apoštolů na Dvanáct. Vždyť existoval i větší okruh učedníků, kterých bylo sedmdesát, a před chvílí jsme četli, že první křesťanský sbor čítal 120 dospělých. Lidí bylo tedy dost. Proč bylo nutné tak honem najít dvanáctého?

Protože čísla v bibli nemají jen numerikou ale také teologickou hodnotu. Byl to Pán Ježíš, kdo chtěl mít kolem sebe kruh právě dvanácti učedníků, ačkoli ho následovalo mnohem více lidí. Dvanáctka znamenala jediné: 12 izraelských kmenů. Dvanáct učedníků představuje Izrael v malém. V tu dobu však už žádných 12 kmenů neexistovalo. Boží lid tvořily pouze tři kmeny: Juda, Levi a Benjamin. Potomci ostatních se ztratili a rozplynuli mezi národy.

A přece se věřilo, že se jednou vrátí. K víře v příchod Božího království patřila naděje, že se znovu objeví ztracení synové Izraele a sejdou se na hoře Sijón. Když Ježíš rozhodl, že jeho apoštolů bude právě Dvanáct, bylo to jasné svědectví, že se k této naději přiznal. Dvanáct apoštolů znamená, že se na těch deset ztracených kmenů nezapomnělo. I když se zdálo, že tito lidé se už nenávratně rozptýlili mezi národy, Ježíš pošle do světa Dvanáct apoštolů, aby je šli hledat. Potomci ztracených kmenů mezi pohany uvěří evangeliu a Boží lid bude znovu shromážděn ze všech dvanácti pokolení. Ti, kteří se ztratili, budou opět nalezeni. Povolání Izraele jako jednoho vyvoleného národa tak dojde svého síle – skrze 12 potomků Jákobových bude shromážděn a zachráněn celý svět.

Když dal Petr pokyn, aby byl doplněn kruh Dvanácti, správně pochopil Ježíšův záměr. Jedenáct apoštolů by znamenalo, že evangelium není pro všechny. Jidášovo selhání nesmí zmenšit a ukrojit z díla Boží spásy Kruh Dvanácti proto bylo třeba doplnit ještě před sesláním Ducha svatého, aby ani jeden díleček světa nezůstal bez svědectví o Ježíši Kristu. Právě o letnicích se přece sejdou v Jeruzalémě zástupci všech národů a poprvé zazní evangelium ve všech jazycích světa. Žádný apoštol proto nesmí chybět.

Co si z toho vzít pro dnešek? Dvanácti členné staršovstvo nebo synodní radu? Stavět kostely a jejich klenby na dvanácti sloupech? Zapalovat na vánočním stromečku dvanáct svíčiček? To jsou jistě pěkné symboly, ale jde o víc. Dvanáctka nám chce říci, že v církvi musí být připravené místo pro všechny. Nesmíme se rozpadnout na věkové nebo zájmové skupiny. Nesmíme zapomínat na malé děti, ale ani na nemocné nebo mentálně postižené. Nikoho nesmíme škrtnout ze seznamu členů, i když se tu už léta neukázal. Úkolem církve není se izolovat a semknout, ale naopak myslet na ty, kteří tu chybí nebo k nám nenašli cestu. Je třeba jim tu držet místo. Mnohé naše kostely dnes zejí prázdnotou a nás to právem trápí. Ale ty prázdné lavice nám současně připomínají, že tu nejsme sami pro sebe. Když se modlíme, přimlouváme se i za všechny, kteří v nich zatím nesedí. Tak jako každý apoštol zastupoval před Bohem dvanáctinu světa, zastupuje dnes každý věřící před Bohem zástup nevěřících. Má je na starost, nese za ně odpovědnost a je k nim vysílán s poselstvím naděje.

Ale byl tu ještě jeden důvod, proč bylo třeba něco udělat. Jidášovo selhání. Jak se mohl Ježíš zmýlit a vzít do kruhu Dvanácti takového člověka. Po vzkříšení už nešlo o to, že na Ježíše přivedl stráže. Otázka zněla, jak mohl Pán Ježíš tohoto člověka poslat kázat evangelium a vyvolit ho ke stejné službě jako ostatní apoštoly.

Copak může Pán Ježíš udělat chybu? Jak se mohl Pán Bůh takhle přepočítat a neodhadnout další vývoj. Jidáš byl pro církev vážný problém a bylo třeba ho řešit. Petr však našel odpověď v Písmu. Cituje úryvky dvou žalmů, kde se mluví o nepříteli a jeho zlobě. Tyto staré liturgické modlitby davidovských králů dostaly pro křesťany nový význam. Kdysi sloužily jako obrana a útočiště proti nebezpečí, kterým čelil Boží lid v osobě svého krále. Nyní potvrzovaly, že Ježíšova cesta odpovídala Boží vůli, jakkoli byla nečekaná a navenek neúspěšná. V žalmech našla církev vysvětlení, proč Ježíš trpěl a našla tu také vysvětlení, jak se mohlo stát, že ho jeden z nejbližších učedníků zradil a vydal nepřátelům. Nebyl to Ježíšův omyl ani špatný odhad, ale něco, s čím Pán Bůh počítal, co vědomě riskoval a čeho se nebál. A Petr tu našel i odpověď na otázku, co mají dělat: Jeho pověření ať převezme jiný.

Když si připustíme, jak vážný problém tím Petr vyřešil, znamená to pro nás povzbuzení a inspiraci. I v našem životě občas nastávají situace, s kterými jsme nepočítali. Ale apoštol Petr je příkladem, že v Bibli můžeme nalézt odpověď a řešení i tehdy, když si sami nevíme rady. Pro Pána Boha neexistuje něco jako čára přes rozpočet. Jidáš nebyl Boží omyl. I s takovými zvraty jako je lidská zrada, se na nebi počítá. Proto se ani my nenechme vyvézt z míry, když nastane situace, kterou jsme ani v nejmenším nepředpokládali. Dobré Boží plány a možnosti tím nejsou ohroženy ani zkráceny. Jestliže bylo možné s pomocí Písma vyřešit takový kolaps jako Jidášovo zmařené apoštolství, pak by nás nemělo zaskočit nic z toho, nač nám v první chvíli zůstává rozum stát.

Ale proč se Dvanáctým apoštolem nestal třeba Jakub, bratr Páně, a druhý svědek jeho vzkříšení. Nebo třeba Marie, Ježíšova matka? Nebo Marie z Magdaly, která stála pod křížem a objevila prázdný hrob. Důvod je prostý. Na to, aby to bylo žena, nebyla tehdejší společnost připravena. A Jakub, bratr Páně to být nemohl, protože v Ježíše uvěřil až po vzkříšení.

Dvanáctý apoštol musel být někdo z původního kruhu učedníků. Jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat. Apoštolem a svědkem Kristovým se může stát pouze člověk, který s Ježíšem prožil dobré i zlé. Ubohé začátky i slavné vítězství. A současně i ten, kdo poznal vlastní selhání – když všichni učedníci Ježíše opustili – a nové přijetí a odpuštění. Kdo uvěří v dobách, kdy víra mnoho nestojí, je jistě dobrý křesťan, ale my potřebujeme také svědectví těch, kteří pro víru něco zkusili a vydrželi. Těch, kdo poznali vlastní slabost a hřích a přesto byli z Boží milosti znovu přijati. Takových lidí není mnoho, a proto je dobré jim naslouchat. Víra je víc než alternativní způsob života. Víra je víc než zajímavé společenství a bohaté duchovní zážitky. Teprve ten, kdo pro víru něco zkusil a poznal i své limity, může vyznat: Pane, věřím, pomoz, mé nedověře. Být křesťanem je běh na dlouhou trať.

Když měla církev vyřešit nečekaný problém, zvolila následující postup. Nejprve si přiznala, že problém existuje. Jidáš selhal. Potom hledala odpověď a řešení v Písmu. Jako třetí přichází ke slovu lidský rozum a vzájemná porada. Církev si stanovila kriteria pro výběr apoštolů a vytipovala dva vhodné kandidáty.

V textu je naznačeno, koho asi preferovala většina. Josef je uveden jako první a počet jeho jmen naznačuje, jak významná to byla postava. Dnes bychom řekli, že měl titul před jménem i za jménem. Byl to dvojjazyčný žid a latinské příjmení Justus znamená Spravedlivý. Ten druhý byl pouze Matěj. Byl tam spíš do počtu, aby bylo z koho vybírat.

Ale dříve než církev vybrala jednoho z nich, ztišila se k modlitbám. Šlo o to, aby se neopakoval příběh s Jidášem. Být svědkem Kristovým je služba na celý život. Není to povolání, z kterého lze snadno utéct nebo si vzít dovolenou A kdo z nás vidí do člověka? “Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, aby převzal místo v této apoštolské službě. Modlitby v našem životě jsou důležité a mají doplňovat, nač přijdeme rozumem a ve vzájemném  rozhovoru. Dobře si všimněme: ani jedno, ani rozum ani modlitba nesmí přijít zkrátka. Apoštolé se nemodlí, aby jim Bůh označil losem jednoho ze sto dvaceti lidí. Nedělají ze sebe hloupé děti, které ničemu nerozumí. Pečlivě vybrali dva nejlepší a ptají se, na kterého z těch dvou jim Bůh ukáže.

Dávají tak Pánu Bohu vybrat jednu ze dvou dobrých možností. I my máme před sebou kolikrát dvě cesty a obě jsou v zásadě dobré, pouze jiné. Když se farář rozhoduje, zda má odejít na jiný sbor, nebo když sbor volí mezi dvěma kazateli, není to volba mezi dobrem a zlem. Když máme dvě nabídky na zaměstnání nebo se nám nabízejí dva domy ke koupi, je jasné, že můžeme zvolit pouze jednu možnost, i když ta druhá je skoro stejně dobrá. To jsou naše lidská dilemata. Ale ve skutečnosti bychom měli spíš poděkovat, že si vůbec máme z koho a čeho vybírat. Je to projev Boží štědrosti a velkorysosti že si můžeme svobodně zvolit, kde budeme bydlet, pracovat a koho bude mít za faráře.

Ale Dvanáct apoštolů si vybral sám Ježíš. Bylo tedy třeba, aby Bůh sám vybral toho, který nahradí Jidáše. Proto se přistoupilo k losování. Tento způsob hledání Boží vůle měl dobrou starozákonní tradici. Losem bylo určeno, jaký díl zaslíbené země jednotlivá rodina dostane. Losem se rozhodovalo, která skupina kněží bude mít v chrámu službu. Losem se někdy určoval viník a vhodná doba k válečnému tažení. Každé losování však znamená těžký zásah do Boží suverenity a svrchovanosti. Nikdo z nás přece nemůže Pána Boha donutit k odpovědi. Proto se většinou losovalo tak, aby Pán Bůh odpovědět nemusel.

Když se Jednota Bratská rozhodovala, zda a koho posvětit za biskupa, dala Pánu Bohu na vybranou dva kandidáty. Ale losy byli tři. To kdyby Pán Bůh nechtěl ani jednoho.

Proč se tedy dnes v církvi také nelosuje? Papež i synodní senior je volen v tajném hlasování. Vysvětlení podal už kdysi dávno Jan Zlatoústý. Když církev vybírala dvanáctého apoštola, musela losovat, protože ještě nebyl seslán Duch svatý. Ale až se tak stane, nebude již třeba losů. Duch svatý nám ukáže, koho vybrat. Od té doby již rozhodovaly v církvi ve sporných případech apoštolé a po nich jimi pověření biskupové a presbyteři. Zde se ovšem tradice církve rozdělila. V římské tradici je nositelem Ducha svatého biskup. On posílá faráře na sbory a rozhoduje o jejich svěcení. A biskupa jmenuje papež jako nástupce Kristův.

Evangelická tradice naproti tomu vychází ze zásady, že Duch svatý byl dán všem věřícím. Každému však jen jeden díl. Každý hlas a názor je proto cenný a důležitý. Žádný by neměl chybět. Ne jeden ale všichni společně jsme odpovědní za nalezení Boží vůli. Nejde však o to, kdo z nás vyhraje. Smyslem voleb v církvi je, aby každý z nás využil svých zkušeností, zapojil do nich svou víru, naději a lásku, naslouchal Božímu hlasu a dal svůj hlas tomu, kdo bude pro náš sbor nejvhodnější jako presbyter, nebo jako první a druhý farář. A když to všichni uděláme takto poctivě a pokorně, je velká naděje, že společně vybereme správně.

Nikdo z nás nemá všechny dary Ducha svatého. Je proto třeba respektovat, že jiní bratři a sestry to mohou a budou vidět jinak než já. Ale tak jako apoštolská církev přijala los, který určil Matěje, věřím, že i my přijmeme výsledek těchto voleb s respektem a pokorou, že to bude s Boží pomocí volba dobrá a nadějná.

Pane, ty znáš lidská srdce, ty víš, kdo je v danou chvíli potřebnější a vhodnější pro naplňování tvého díla v tomto sboru. Veď, prosíme srdce a rozum každého z nás, abychom společně dovedli vybrat toho, koho bys nám vybral ty sám. Amen.

Jeremiáš 16,14-16 Lk 6,12-16 a 9,1-6 Juda 17-25 P9sně: 417,426, 422, 421 JG 16.3.2014