Kázání

Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. Když uslyšeli její sousedé a příbuzní, že jí Pán prokázal tak veliké milosrdenství, radovali se spolu s ní. Osmého dne se sešli k obřízce dítěte a chtěli mu dát jméno po otci Zachariáš. Jeho matka na to řekla: “Nikoli, bude se jmenovat Jan.” Řekli jí: “Nikdo z tvého příbuzenstva se tak nejmenuje!” Obrátili se na otce, jaké mu chce dát jméno. On požádal o tabulku a napsal na ni: Jeho jméno je Jan. A všichni se tomu divili. Ihned se uvolnila jeho ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. Tu padla bázeň na všechny sousedy a všude po judských horách se mluvilo o těch událostech. Všichni, kteří to uslyšeli, uchovávali to v mysli a říkali: “Čím toto dítě bude?” Jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a takto prorocky promluvil: “Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid a vzbudil nám mocného spasitele z rodu Davida, svého služebníka, jak mluvil ústy svatých proroků od pradávna.

Milí bratři a milé sestry,
vyprávěním o Zachariášovi a Alžbětě dostává adventní evangelium lidský rozměr. Někdy se nám mohou zdát biblická slova příliš vznešená a vzdálená našemu každodennímu životu. Zde jsou však docela obyčejní lidé, kteří v rámci příchodu Božího syna na svět prožijí své osobní rodinné štěstí. Zachariáš s Alžbětou jsou příkladem, že narození Božího syna se stalo kvůli nám a pro nás.
Zachariáš byl kněz, ale v chrámu sloužil jen několik dnů v roce. Jinak se živil všední patrně zemědělskou prací. Jeho manželka Alžběta se starala o domácnost. Máme před sebou obyčejný lidský příběh. A jak už to bývá i jedno velké trápení. Zachraiáš s Alžbětou nemohli mít děti a byli už staří. Bůh jim sice nakonec dítě dal, ale doslova na poslední chvíli.
Možná nás v duchu napadlo: Proč je Pán Bůh tak dlouho trápil? Oba dva přece žili poctivě podle Hospodinových příkazů a ustanovení. Proč zrovna takoví hodní a spravedliví lidé musí prožívat takové starosti? Když dnes někdo nemá děti, je to smutné, ale dá se s tím žít. Někteří dokonce děti ani nechtějí. Ale když Alžběta po pěti měsících nejistoty děkuje Bohu, že ji zbavil hanby mezi lidmi, ví o čem mluví. Nemít děti se tehdy považovalo za Boží trest! Jak to jde ale dohromady? Když je někdo spravedlivý a žije podle Boží vůle, mělo by mu podle obecného očekávání všechno vycházet. Měl by být úspěšný, šťastný a spokojený. Měl by ze svého odříkání něco mít a ne se mnoho let trápit a čelit lidským pomluvám.
U Pána Boha však tyto kupecké počty neplatí. Když člověk žije podle Božích přikázání, neznamená to, že se mu bude ve všem dařit a nebude mít žádné starosti. Pána Boha přece neposloucháme proto, abychom měli nějaké zvláštní výhody, ale proto, že je to ten nejlepší způsob života, který známe. Je to životní směr, pro který jsme se svobodně rozhodli. Víra v Boha nám dává sílu, radost a naději. Víra však neznamená, že budeme mít život snazší a všechna trápení se nám vyhnou. Cynicky řečeno, kdyby Zachariáš s Alžbětou Pána Boha neposlouchali, stejně by dítě neměli a nijak by si nepomohli.
Kdo věří Bohu, nemá život snazší ani jednoduší. Je vystaven stejným rizikům, jako ostatní lidé. Ale když přijdou zlé a těžkých chvílí, ví, kde hledat sílu a odhodlání. A ještě něco navíc. Kdo věří Bohu, může se každý den dočkat něčeho nového a nečekaného. Náš Bůh je totiž Bohem překvapení!
Jednoho dne se Zachariáš od Boha dozví, že navzdory svému stáří a marnému čekání bude mít syna. Je to tak nečekané, že tomu ani nemůže uvěřit. Tolik si to přál, tolik se za to modlil, ale když se to stane, je toho na něj příliš a není schopen tomu uvěřit. Někdy je člověk čekáním už tak unaven, že si raději zvykne, že některé věci prostě nebudou. Je snazší se smířit s prohrou, než se každý den znovu těšit a večer si pak připsat další nulu. Není divu, že Zachariáše nechává Boží slovo v klidu. Už není žádný mladík, aby věřil každému nadějnému slibu. A Alžběta tomu také nemůže uvěřit. Pět měsíců pro jistotu nikomu neřekne ani slovo.
A přece se to Bohem zaslíbené dítě nakonec narodí. Pán Bůh nám totiž pomáhá i tehdy, když tomu už nedokážeme ani věřit. Možná by bylo pedagogicky cennější, kdyby si Zachariáš s Alžbětou to dítě, jak se říká, vymodlili. Což o to, ti dva jistě Boha za narození dítěte mnoho let prosili den co den. Ale nebylo to takto přímočaré. Po tolika letech Zachariáš s Alžbětou v narození svého syna fakticky nedoufali. A přece se jim narodil! Tak jedná Bůh. Pomáhá nám, i když nám už modlitby nejdou přes rty a naše víra je skeptická a rozumná. Bůh nám dává víc než to, s čím počítáme. Naše modlitby nám mohou často připadat jako nesplněné, marné a zbytečné. A přece Bůh ještě může mnohé učinit. Právě to je advent. Bůh, který činí víc, než dovedeme věřit a doufat.
Podívejte se na Zachariáše a Alžbětu. Dva hodní ale smutní stařečci. A jaká radost zavládla v jejich domě! Často už jsme se vším smíření a odevzdaní. A přece není všem dnům konec. I to, čemu jsme už nevěřili, se ještě může stát! To je první povzbuzení našeho dnešního příběhu. Pro Pána Boha nikdy není pozdě. A tím pádem ani pro nás!
Sotva Alžběta zjistí, že je samodruhá, spěchá za svou příbuznou Marií do Nazareta, aby se s ní podělila o svou radost. Zachariáše však nechá doma. Co taky na návštěvě s mlčícím chlapem … Celou dobu, kdy dítě roste v Alžbětině těle, nemůže jeho otec promluvit ani slovo. Z Božího rozhodnutí je němý. Je to možná těžší trest, než kdyby ho po tu dobu zavřeli do vězení. Kněz, který se nemůže hlasitě modlit a žehnat, je jako studna, která ztratila vodu. Když člověk nemůže naplnit svůj život, využít svých obdarování a dělat svou práci, bývá mu hrozně. Připadá si jako zvon, na který nikdo nezvoní. Jako mlýn, který se netočí. Jako hodiny, které nejdou. Jako žena, která nemůže mít děti. Ano, Zachariáš těch devět dlouhých měsíců prožívá něco podobného jako Alžběta, která mnoho let marně toužila stát se matkou. Možná teprve oněmělý Zachariáš pochopil, jak to pro ni muselo být těžké. Třeba je těch devět měsíců znovu sblížilo a lépe porozuměli jeden druhému. Lidi nejvíc spřátelí, když prožijí a překonají podobné trápení.
Boží výchova je člověku k dobrému, ale často je bolestná. Přesto je užitečné, když se občas musíme – třeba i proti své vůli – zastavit, přerušit práci a na chvíli zmlknout. Když člověk pořád dělá a říká to samé, snadno se mu ztrácí obsah a smysl. Přesvědčení vystřídá rutina. Když člověk nemůže nic dělat a nezbývá mu než mlčet, je to hrozný pocit. Takový čas nám připadá ztracený a promarněný. Stále bychom chtěli něco měnit, řešit a napravovat. Ale za těch devět měsíců, kdy rostlo dítě v Alžbětině těle a Zachariáš musel mlčet, uzrálo v něm mnoho nového. Nejen matky mají svá těhotenství. Každý z nás si občas musí některé věci znovu utřídit a seřadit. Víra, naděje, odpuštění a láska k nim patří na prvním místě. Než člověk pochopí, co je správné a moudré, často si prožije období, kdy není schopen říct a udělat vůbec nic. Nebojme se těchto období, která nám připadají planá a jalová. Když Zachariáš oněměl, Pán Bůh ho nechával odpočinout a znovu se nadechnout. Za těch devět dlouhých měsíců se z kněze, který už nebyl schopen Bohu věřit a musel zmlknout, stává svědek a apoštol naplněný Duchem svatým. To je druhé povzbuzení našeho příběhu. Žádný čas nemusí být ztracený, i když jsme v něm zdánlivě neudělali vůbec nic.
Zachariášova chvíle přišla, když se ho otázali, jak se narozené dítě bude jmenovat. Všichni čekali, že to bude druhý Zachariáš. Který otec by nechtěl, aby syn nesl jeho jméno a pokračoval v jeho povolání? Ale Zachariáš si posunky vyžádá tabulku a napíše na ni stejné jméno, jaké již vyslovila Alžběta: Bude se jmenovat JAN. Vypadá to jako zdánlivý detail. Dítě se dnes může jmenovat všelijak. Ale v biblickém chápání je jméno něco jako nasměrování, poslání a úkol. Jméno Zachariáš znamená „Hospodin pamatoval“. Dobře přiléhá k příběhu starého kněze. Hospodin nezapomíná. Hospodin je věrný.
Ale jeho syn ponese nové jméno – Jochanan. V hebrejštině to znamená: Bůh se smiloval. To už není jen Boží pamatování, ale nový Boží čin. Bůh se nad námi slitoval a odpustil nám naše hříchy.
Na začátku jsme slyšeli, že Zachariáš s Alžbětou byli lidé zbožní a poctiví. Nikdo jim nemohl nic vytknout. Kdyby jejich syn nesl jméno Zachariáš – Bůh pamatuje, mohli bychom z toho usoudit, že se jim jejich víra a zbožnost přece jen vyplatila. Bůh si na ně nakonec vzpomněl. Odměnil je za jejich poslušnost. Tak to jejich okolí také vnímalo. Očekávalo, že Zachariáš napíše na tabulku: Můj syn se bude jmenovat: Bůh pamatuje. A až opět promluví, vezme pěkně Alžbětu kolem ramen a řekne: „Vidíš, maminko. Dobře, že jsme Pána Boha poslouchali. Nakonec se nám to vyplatilo.“
Lidsky by to bylo pochopitelné, ale teologicky je to špatně a Zachariáš s Alžbětou to vědí. Dítě, které připraví cestu Božímu synu, se bude jmenovat, jako se předtím ještě nikdo nejmenoval: Bůh se slitoval. To jméno bude klíčem ke všemu, co se vzápětí stane v Betlémě. Je jako předznamenání na začátku notové osnovy. Všechno, co bude nyní následovat, všechno, co se stane od Betléma po Golgotu a vlastně až dodnes, je třeba číst a vnímat v tónině Božího slitování.
Z toho, že Pána Boha posloucháme, nám neplyne žádný nárok. Jestliže dodržujeme Boží přikázání a něco se nám nedaří, neznamená to, že nám Pán Bůh něco dluží. Jestliže nás Bůh neuzdravil, není to Boží trest ani Boží opomenutí. Jestliže někdo nemá děti, neznamená to, že na něj Bůh zapomněl. To vše je přirozená součást života.
Jestliže se máme v adventu a o vánocích z čeho radovat, je to jen a jen Boží milost. O to větší smí být naše radost a vděčnost. Příchod Ježíše Krista, odpuštění hříchů, přemožení smrti, život věčný – to vše se vůbec nemuselo stát. To nebyla žádná Boží povinnost ani naše právo. To, že nám Bůh daroval život a stvořil vesmír, v kterém můžeme žít i to, že nám Desateru ukázal způsob, jak spolu máme žít a vystříhat se zlého – to vše by nám muselo stačit a nebyl by důvod očekávat ani slovo navíc.
Vánoce vůbec nejsou samozřejmé. Máme sice koncem prosince ze zákona nárok na tři dny volna. Ale to je tak všechno. To, že při nich smíme oslavit Boží narození, prožít odpuštění hříchů a objevit naději, která má jméno Ježíš – je výhradně milost Boží. Užívejme si této milosti vrchovatě. Je to zázrak, který se stal. Možná se neuzdravíme ze svých nemocí, možná nemáme štěstí v rodině, možná se nám nedaří v práci, možná máme starosti se svými dětmi, možná dokonce žádné děti nemáme a jsme na světě sami – to všechno bolí a kolikrát člověku vhání slzy do očí. Ale Ježíš Kristus, náš Spasitel a Zachránce se narodil. Vůbec se to nemuselo stát. Ale stalo. A to je třetí potěšení našeho příběhu. Ježíš Kristus je Boží odpovědí na naše úzkosti a obavy. Bůh se na námi slitoval. Naše víra se má o co opřít. Odpověď na naše modlitby již přišla. Má jméno Ježíš.
Pane, děkujeme Ti, že každý rok smíme znovu prožít tvůj příchod na svět a uvědomit si, co všechno se tím v našem životě změnilo k dobrému a nad čím už se nemusíme trápit. Amen.
Jiří Gruber