Kázání

Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. Kaz 1,8-10

Milí bratři a milé sestry!

Poslední den v roce je čas, kdy se chtě nechtě ohlížíme zpátky. Zkoušíme se zamyslet nad tím, co jsme v tomto roce dokázali, co se nám podařilo i nepodařilo. Uvědomujeme si, že jsme zase o rok starší a příležitostí nám ubývá. Kdo je náchylný k pesimismu, ten se asi na dnešní noc moc netěší.

Ani dnešní biblický text nám zřejmě na optimismu nepřidá. Na první poslech říká, že je všechno marné. Nemá smysl se o něco snažit nebo něco vymýšlet. Všechno tady už bylo. Všechno se jen opakuje. Nic nového se nemůže stát – všechno už někdo někdy vymyslel, udělal či řekl

Musíme si však uvědomit, že starověký člověk myslel a uvažoval jinak než my. Všechny nové věci považoval za podezřelé, špatné a nebezpečné. Tehdejší člověk si na rozdíl od nás naopak liboval v tom, že se věci stále opakují. Znamenalo to pro něj jednu z mála životních jistot. Koloběh života a přírody byl pro něj pevnou půdou pod nohama, bez něhož si svůj život nedovedl představit. Když ráno vyšlo slunce, vyšel i on za svou prací a když večer slunce zapadlo, ulehl i on k zaslouženému odpočinku. A tak to bylo každý den znovu. Podobně si nedovedl představit, že by v zimě nepršelo a v létě nehřálo slunce. Jinak by totiž nemohl zasít a sklidit úrodu. V Egyptě dokonce podle pravidelných záplav na Nilu vytvořili první kalendář a zjistili tak, kolik má rok dní.

Ze všeho, co z této pravidelnosti a řádu vybočovalo, šel na člověka strach a hrůza. I nám to ještě v jisté míře zůstalo. Malé děti i staří lidé mají rádi zaběhaný rytmus dne. Pravidelné vstávání, jídlo i spánek. Každé vybočení z pravidelného řádu přináší mnoha z nás nervózu a žaludeční křeče. Děti milují, když se jim čtou stále stejné pohádky a my starší se rádi díváme na staré filmy, u kterých víme, jak dopadnou, kdy a jak často se zasmějeme a čím nás dojmou. Člověk má rád známé věci, oblíbená jídla i staré přátele. Čím jsme starší, tím víc tíhneme ke stejnému a tím méně máme rádi změny a novoty.

Když chtěl SZ vyjádřit opovržení nad cizími bohy, které začal Izrael v kenaanské zemi uctívat, činí tak slovy: „Začali obětovali modlám a ne Bohu, těm novým božstvům, které jejich otcové ani neznali.“ Být nový musela být v tehdejší době skoro urážka. Nové věci a změny nikdo nechtěl, protože se mělo za to, že svět je již hotový, vyzkoušený a zaběhaný a všechno nové ho pouze narušuje. Nové bylo považováno zbytečné, nebezpečné a odsouzeníhodné.

S jednu jedinou výjimkou. Nově věci slušely bohům. Všechno, co člověk obětoval bohům, muselo být nepoužité a neposkvrněné. Když Izrael stěhoval truhlu smlouvu, musela se dát na nově vyrobený vůz a zapřahalo se nové spřežení, které ještě nikdy nebylo v tahu. Když se stavěl chrám, muselo být použito nové trámoví. I na člověku mohla výjimečně ulpět tato svatost novosti. Když někdo postavil nový dům, byl na rok zproštěn vojenské povinnosti, aby ho mohl zabydlet. K novým věcem bylo přistupováno s bázní a třesením jako k něčemu posvátnému a kdo nemusel, s ničím novým si raději nezačínal.

Ale život se ani v Izraeli nezastavil a k určitým závažným změnám přece jen docházelo. Jednou z nich bylo zřízení království a především náhle zbohatnutí mnohých Izraelců za vlády krále Šalomouna. Z někdejších kočovníků, pastevců a chudých zemědělců se v průběhu několika generací stali měšťané, obchodníci, úředníci, vojáci, písaři atd. Jejich svět se změnil a přemíra nových věcí, vztahů a možností v nich nutně vyvolávala pocit, že prožívají něco mimořádného a jedinečného. Nové poměry za vlády krále Šalomouna opájeli mnohé pocitem, že se dotýkají něčeho božského, úžasného a nikdy nevídaného. Podobný pocit měli lidé znovu o několik staletí později, v době tzv. helénizmu. Po velkolepém tažení Alexandra velikého se svět poprvé spojil do jedné kultury, jednoho jazyka a otevřely se před ním netušené možnosti a zážitky. Právě v té době byla zřejmě sepsána kniha Kazatel. Její autor chce na příkladu krále Šalomouna, o němž bylo známo, že měl takřka neomezenou moc a bohatství, ukázat, jak ošidné je myslet si, že právě my jsme něčím výjimeční. Právě moudrý Šalomoun musel vědět, že přes všechny změny, které za jeho vlády nastaly, se vlastně nic nového nestalo. Něco se možná trochu nafouklo a zvětšilo, ale podstata věcí a vztahů zůstala stejná.

Kniha Kazatel proto říká: Opojení novými věcmi je pouhá iluze. Ve skutečnosti se všechno jen opakuje. Jednou je na vrcholu Egypt, jindy Asýrie, chvíli Izrael, pak třeba Babylonie, po ní Alexander Veliký – ale ať ten či onen, nic se tím zásadně nezmění. Řeky stále tečou do moře, slunce vychází a zapadá, lidé se rodí a umírají, vítr vane jednou ze severu a podruhé z jihu. Všechno už tu dávno bylo a zase bude. Stále se někdo za něčím pachtí, ale ten, co přijde po něm, to zase zboří.

A stejně bychom to museli říci i dnes. Máme sice počítače, máme nové léky, létáme do kosmu, díváme se na televizi, ale i dnes se dál vedou nesmyslné války, lidé zbytečně umírají hladem a prožívají svou samotou, strach a úzkost ve stejné míře jako dřív. Stačí si přečíst nějaký antický nebo biblický příběh, a zjistíme, že se lidé chovají pořád stejně, jen se postupně obklopují jinými věcmi, ale i ty se často neliší víc než jedna jarní móda od druhé.

Ale mějme odvahu to domyslet. Jestliže není pod sluncem nic nového a všechno se jen cyklicky vrací, má pak život vůbec smysl?. Proč se vůbec o něco snažíme? Nač stále něco vymýšlíme, když tady už všechno bylo a jen se to dokola opakuje. Člověk opojený změnami a novými možnostmi je zaskočen a rozčarován, když mu někdo řekne, že vymýšlí již vymyšlené a dělá to samé, co dělaly generace před ním. Ale je tomu skutečně tak. Kniha Kazatel má v zásadě pravdu. Nic nového pod sluncem páni politici, podnikatelé, vědci, faráři, filosofové, spisovatelé či novináři. Globalizace, leasing, postmoderna, relativizace hodnot, sexuální svoboda, informační revoluce, genová terapie, jednotná Evropa, ptačí chřipka atd. – to všechno tady přece již v nějaké míře bylo. Dějiny lidského myšlení a snažení jsou jen variace na stále stejná témata a cíle.

Ale pro Kazatele to není důvod k pesimismu. Není-li pod sluncem nic nového, neznamená to, že bychom se měli na všechno rezignovat. To, že se naše příběhy stále opakují, není žádná ostuda ani chyba. Tak to má být! Nebuďme pyšní a nechtějme být za každou cenu originální. To člověku nepřísluší. Nové věci přísluší pouze bohům a člověk má být vděčným za to, že může v tomto světě vůbec žít a poznat jeho krásu. Vždyť tento svět byl stvořen jako dobrý a příjemný a není důvod si myslet, že ho nějak zásadně změníme a vylepšíme. Stromy také nic nového nevymýšlí, ale již tím, že rostou a dávají plody, naplňují smysl své existence. Člověk si o sobě nesmí myslet víc, než se sluší. Naším úkolem není tvořit nové, ale vděčně přijmout své místo a zapojit se do příběhu světa, který začal dávno před námi a bude pokračovat i po nás. Jsou lidé, kteří se stále ženou kupředu, s ničím nejsou spokojení a přitom jim radost a krása života utíká doslova utíká mezi prsty. Kazatel naopak nalézá potěšení a radost života v těch nejobyčejnějších a samozřejmých věcech, když říká: Bůh všechno učinil krásně a v pravý čas a lidem dal do srdce touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. (Kaz 3,11-13) A aby to čtenáři utkvělo v paměti, zopakuje to Kazatel ještě jednou: Hle, co jsem shledal: Je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho podíl. Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat jich, brát svůj podíl a radovat se při svém pachtění, je dar Boží. Takový člověk příliš nemyslí na starosti svého života, protože Bůh oblažuje jeho srdce radostí. (Kaz 5,17-19).

Ale opravdu se všechno jen opakuje, podobně jako když řeky tečou do moře a nikdy ho nenaplní? Ano, je to tak. Od člověka nečekejme nic nového. Člověk má za úkol, aby obstál ve stejných úkolech, v jakých tu lidé stáli odedávna. Aby byl poctivý v práci, věrný své ženě, dobře vychoval své děti, postaral se o své rodiče, poslouchal Boží zákony, neničil přírodu, nehazardoval se svým zdravím, uměl vyjít se svými bližními, nezáviděl, nikomu neubližoval a nebyl pyšný. Na tom není a nebude nic nového. A přitom je to pořád slavné a krásné, když člověk v tomto úkolu obstojí a splní ho alespoň částečně. Nehledejme výjimečnost, ale snažme se obstát se ctí v těch nejobyčejnějších věcech. Právě to, od každého z nás Bůh očekává.

Nové věci však čekejme od Boha. Dokonce bychom měli říci, všechno, co Pán Bůh činí, je nové. Bůh, o kterém svědčí bible, je totiž jedinečný právě v tom, že činí stále něco nového a nečekaného. Bohové pohanských národů se opakovali. Na podzim umírali a na jaře vstávali z mrtvých. Každý rok znovu. Bylo třeba je sytit stále novými zápalnými obětmi, aby dali požehnání. Vše bylo závislé na rituálu, kterým kněží bohy po staletí usmiřovali, aby člověku neškodili a nechali ho žít.

Za to Bůh Izraele byl někdy doslova jak kulový blesk, který udeřil, kde by to nikdo nečekal. Když chtěl farao vyhubit izraelské otroky, zasáhl proti Egyptu a vyrval svůj lid z jeho chřtánu. Když Izrael putoval pouští, dával jim chléb, který neznali a vodu ze skály. Vyhnal před nimi národy mocné a slavné, aby se mohli usídlit v nové zemi, kterou jim slíbil. Uzavřel s nimi smlouvu věrnosti a vysvobozoval je z moci nepřítel. A když tuto smlouvu porušili a pošlapali, místo aby je opustil a navždy na ně zanevřel, učinil něco, co nebylo slýcháno ani pamatováno. Učinil na poušti cestu a ti, kteří měli být navždy vyhnáni a zatraceni, se mohli z Babylóna vrátit a znovu začít. To byly nové věci, nad kterými zůstával rozum stát. Proto také v žalmech tolikrát čteme: Zazpívám Hospodinu novou píseň! Nešlo přitom o novu melodii nebo nový básnický obraz, ale o nový důvod k radosti, nové vysvobození, nový důvod k vděčnosti a chválám.

Jinými slovy, když nám Bůh odpouští a vysvobozuje nás, není to žádný koloběh viny a smíření. Když Bůh odpouští a pomáhá, nikdy to není a nebylo samo sebou. Je to vždycky něco nového, nečekaného a nezaslouženého. Na Boží milost a odpuštění si nikdy nesmíme zvyknout. Možná jsme si zvykli na to, že ráno vychází slunce a že každý den něco pokazíme a někomu ublížíme. Ale to, že nám Bůh každý večer odpustí a ráno nabídne pomoc a novou příležitost, to je a zůstane zázrak, který nám nikdy nesmí zevšednět.

Člověk se tak jako příroda stále opakuje a není na tom nic špatného. Pouze Bůh činí nové a chceme-li ty nové věci poznat a prožít, hledejme je u Boha, to znamená v Ježíši Kristu. Z jeho oběti a vzkříšení pochází všechno nové v našem životě. Všechna naděje v bezmoci, síla v slabosti, radost v trápení i útěcha v ponížení.

31.12. 2005, Brno, Jiří Gruber