Kázání

Synové Noeho, kteří vyšli z archy, byli Šém, Chám a Jefet; Chám je otec Kenaanův. Tito tři jsou synové Noeho; podle nich se rozdělila celá země. I začal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici. Napil se pak vína, opil se a odkryl uprostřed svého stanu. Chám, otec Kenaanův, spatřil svého otce obnaženého a pověděl to venku oběma svým bratřím. Ale Šém a Jefet vzali plášť, vložili si jej na ramena a jdouce pozpátku přikryli nahotu svého otce. Tvář měli odvrácenou, takže nahotu svého otce nespatřili.

Gn 9,18-23

Milé sestry a milí bratři!

Kdo z vás byl někdy v Sixtinské kapli a s hlavou zvrácenou dozadu si prohlížel úchvatné Michelangelovo dílo o stvoření světa a člověka, všiml si možná jedné překvapivé věci. Cyklus začíná nad oltářem stvořením světa a člověka, pak přijde první hřích, vyhnání z ráje, potopa, Noeho záchrana a první oběť. Celý cyklus uzavírá Noe, který vysazuje vinici, opije se a leží před svými syny nahý. To není moc reprezentativní konec všeho Boží snažení! Velkolepý zázrak Božího tvoření tu vrcholí lidskou opilostí a hanbou.

Ale když papež Julius a Michelangelo vybrali tento námět jako téma posledního obrazu, s kterým návštěvník z kaple odchází, jistě k tomu měli dobrý důvod. Ani v bibli není ten příběh docela okrajový, i když se v Nedělní škole většinou nevykládá. Je to však jeden z posledních příběhů, který se týká celého lidstva. Noe je druhý Adam. Už nežije v ráji, ale na této zemi. Nechodí nahý ale oblečený. Potopa skončila a začíná každodenní život. Noe zaseje obilí, vysadí vinici, opije se vínem a vlastní syn se mu vysměje. Začíná normální život, jak ho všichni známe. Omámeni nádherou a slávou Božího stvoření, vracíme do všedního dne.

V našem dnešním příběhu jde o tři věci: Kolik můžeme vypít vína, jak se chovat k rodičům a co znamená lidská nahota.

Nejprve si všimněme vína. Když jí člověk chléb nebo maso, může se leda přejíst a být tlustý. Ale s vínem to bývá dramatičtější. Víno je nápoj radosti a štěstí. Vínem si připíjíme ve slavnostních chvílích. Má jemnou chuť a působí povzbudivě na lidské tělo i duši. Mohl bych vám tu až do konce kázání citovat, kde všude bible víno chválí a vinaři by si těmi verši mohli vyzdobit svůj sklípek podobně jako modlitebnu.

Ale Bible před vínem také varuje a za jistých okolností ho dokonce zakazuje. Pro víno je typické, že dobré nebo zlé ho činí teprve lidé tím, jak moc ho užívají. V Izraeli nesměl pít víno král, který rozhodoval o osudu země nebo životě člověka. Víno nesměl pít ani kněz, který přistupoval k oběti nebo prorok, který zvěstoval Slovo boží. Mnoho vína nás zbavuje rozumu a opilý člověk by mohl učinit špatné rozhodnutí nebo vzít Boží jméno nadarmo.

V přiměřeném množství působí víno jako lék. Ve velkém z nás činí hlupáky a ubožáky. Ale tak je tomu, přátelé, s většinou věcí našem v životě. Víno, sexualita, nůž, technika, věda, atomová energie, genetika, reklama, propaganda – to vše v rozumné míře slouží dobrému, ale když se přežene, napomáhá zlému. Člověk se přece může opít nejen vínem, ale i, penězi, mocí, smutkem, prací, láskou, vírou nebo nadšením. Nemáme mezi sebou jen pijany vína, ale také workholiky, zoufalce, suverény, diktátory, gamblery a fanatiky všeho druhu.

Opilý Noe je příkladem člověka, který něco přehnal. Přitom to byl spolu s Jobem a Danielem jeden ze tří spravedlivých. Ale Bible nám na něj prozradí tuto nejapnost, místo aby o ní důstojně pomlčela. Bible nikoho nešetří. Nejen Noeho, ale ani Abrahama, Mojžíše, Jákoba nebo Davida.

Ale ne proto, aby se jako Blesk popásla na jejich chybách, ale aby si každý z nás uvědomil, že má za sebou nebo před sebou podobné selhání jako oni. Nikdo z nás se nesmí dělat lepší než je.

I nám se přece stává, že se napijeme dobrého vína a neumíme přestat. Přijdeme k penězům a změní nás to k nepoznání. Získáme moc, a není s námi rozumná řeč. Zamilujeme se a nevidíme napravo ani nalevo. Máme úspěch a myslíme si, že všemu rozumíme. Uvěříme v Boha a začneme se povyšovat nad druhé.

Většina věci není předem dobrá nebo zlá. Záleží však na tom, jak moc se jimi dáme ovlivnit a k čemu je užíváme. U všeho musíme znát míru. Jeden pohár týdně nám přinese radost a utvrzuje přátelství. Ale tentýž pohár, který se stále jen dolévá, nám zničí rodinu, játra a způsobí mnoho zlého. Noeho chyba nebyla v tom, že se napil vína, ale že ho pil moc a sám. Místo, aby k první sklizni sezval celou rodinu, poděkoval za ten dar Bohu a všichni si navzájem připili na zdraví, Noe pije kdesi v ústraní a nezastaví se, dokud není namol. Nebyl nikoho, kdo by mu řekl: přestaň. Nebyli nikoho, kdo ho včas odvedl domů a uložil do postele. Když člověk něčemu propadne, většinou nepozná, že už má dost, Od toho jsou tu však manželé a manželky, přátelé, synové a dcery, kteří nám musí včas zastavit.

Ale když se stane, že někdo z nás překročí míru a udělá si ostudu, pořád ještě může špatně rozehraný příběh dobře skončit. A to je druhé téma našeho příběhu: úcta k rodičům. Je to jedno z Desatera  přikázání, které máme stále sklon chápat především ve smyslu poslušnosti a kázně dětí a dospívajících. Ale Desatero volá především dospělé syny dcery, aby se s úctou chovali  k rodičům, kteří jsou staří, všelijak popletení, nechápaví a zmatení. Opilý a nahý Noe je jistě extrém a sám si svou ostudu zavinil. Ale do podobné situace se přece dostávají i lidé, kterým staří, nemoc či zoufalství zatemní rozum a přestanou si uvědomovat, co dělají. Mnozí z nás pečují o příbuzné, s kterými musí jednat jako s malými dětmi a jsou z jejich chování často bezradní a nešťastní. Kolikrát nám přitom ujedou nervy a začneme na své táty a mámy křičet, rozčilovat se a vyčítat jim všechno možné. A nejde jen o rodiče. Noe nám připomíná všechny, kteří si pokazili život. Bezdomovce, zlodějíčky, dlužníky, alkoholiky či feťáky. Je na ně často smutný pohled a nikdo neví, jak jim pomoci.

Bible uvádí dvě možné reakce na podobnou situaci. Nejmladší syn Cham spatří otce nahého a opilého. Ale nenapadne ho nic lepšího, než běžet za svými staršími bratry, aby je přivedl a ukázal jim, jak je otec trapný a nemožný. Podobě jako když se dnes novináři a fotografové snaží odhalit soukromí známých osobností a ukázat nám jejich zadek, ňadra, milenku, vilu, přepsat jejich soukromé hovory a zničit jim dosavadní život. Když někdo udělá chybu, je snadno zranitelný. Když někdo přebere, ztratí nad sebou kontrolu a dělá hlouposti. Když někomu ujedou nervy, často řekne nebo udělá, čeho později lituje. Ale jsou lidé, kteří ho přitom nafilmují a dají to na internet.

Je mnoho těch, kteří dovedou využít slabosti svého bližního a zničit ho. Právě o to se snaží Chám. Synové někdy touží ponížit své otce a dokázat si, že jsou lepší. Kolik synů je pyšných na to, že odhalili chyby svých otců a dali jim to tak říkajíc „vyžrat“.

Ale Šerm a Jafet nejsou jako jejich mladší bratr. Je dojemné, když Bible popisuje složitou proceduru, při níž se dva Noeho synové přiblíží ke svému otci chůzí pozpátku. Nic nespatří a přitom svého otce zabalí do pláště a skryjí tak jeho nahotu a ponížení. To je tak krásný a důstojný čin lásky, až člověku hrknou slzy do očí. To je úcta k rodičům!

Vymyslet to tak, aby je jejich stáří a nemoci neponižovaly. Chránit jejich důstojnost do poslední chvíle. Nenechat se strhnout k pohrdání a povýšenosti. A to se týká nejen vlastních rodičů, ale všech, na které je smutný pohled nebo něco zlého provedli.

Šem a Jafet to zvládli bravurně a citlivě vyřešili situaci, kterou nezavinili a nezpůsobili. Zaslouží naši pochvalu a uznání. I když věděli, co se stalo, vrátili svému opilému otci lidskou důstojnost. Ani Pán Ježíš by to neudělal lépe!

Proto má smysl si ten trapný příběh stále vyprávět. I my přece o druhých leccos víme nebo se ještě dozvíme. Ale poctivý křesťan dovede mlčet jako hrob. Neodhaluje s chutí lidskou špínu a hanbu, ale s láskou ji přikrývá. Nezesměšní bližního, i když ho svrbí jazyk. Neponižuje hříšníka, i když by to bylo tak snadné. Neraduje se, oč je lepší, ale taktně nabídne pomoc a na nic se neptá. Kéž bychom se i my dovedli zachovat jako Šem a Jafet a měli takové syny a dcery jako Noe.

Třetí téma, kterým se zabývá náš příběh je nahota. Být nahý je pro člověka přirozené, příjemné a důvěrné. Proto také Bible píše, že Adam s Evou byli v ráji nazí a nestyděli se. V tomto smyslu se nahota chápala v pohanských kultech. Sumerští kněží předstupovali před boha nazí, tak jak je pánbůh stvořil. Když byli lidé nazí, cítili se lidem i bohům blíž. Oděv a boty byly chápany jako něco, co nás od božské síly země odděluje a izoluje.

V Izraeli tomu však bylo právě naopak. Původní nahota nám nesluší, protože už nejsme a v ráji a poznali jsme svůj hřích. V Izraeli byl oděv chápán jako Boží dar, který přikrývá naši vinu. Izraelský kněz musel být za všech okolností oblečený. Když vystupoval k oltáři, musel mít na sobě spodky.V Izraeli se nahota stala symbolem lidského hříchu, který Hospodin milostivě přikrývá suknicí, kterou udělal Adamovi a Evě. Zvlášť nepřípustná byla nahota mezi příbuznými. Syn nesměl odrýt nahotu svého otce, stejně jako dcera matky, protože by je tím ponížili a urazili.

Když se někdo na veřejnosti svlékl do naha, dával tím podle Bible najevo, že neuznává svůj hřích a za nic se nestydí. V tom bylo i nebezpečí opojného nápoje. Člověk se díky němu cítil silný, i když byl ve skutečnosti slabý. Opilec se cítí nevinný, ačkoli se má zač stydět. Nahota nás svádí, abychom přestali rozlišovat mezi dobrem a zlem. Kdo je nahý, jakoby odhodil všechny zábrany. Má pocit, že se znovu narodil a může si dělat, co chce. Nic ho nesvazuje. Může dát průchod svým vlastním touhám a potřebám.

Proto chodili Izraelci vždycky oblečení. V době helenismu odmítali chodit do veřejných lázní a účastnit se sportovního klání, při němž soutěžili nazí. Oblekem dávali najevo, že vědí o svém hříchu a ubohosti před Bohem. Šaty pro ně byly výrazem pokory a přijetím Božího odpuštění. Dokonce nosili na oděvu třásně, které jim připomínaly Boží přikázání.

Nahota sama není zlá ani hříšná. Klidně dnes můžeme jít do sauny nebo se nazí koupat se svými dětmi. Ale ať nazí nebo oblečení – nesmíme se chovat vyzývavě a jako mistři světa. Vždycky a všude se musíme hlídat, abychom něčeho nepřebrali a nezkazili život sobě a druhým. A přitom vděční všem, kteří s námi měli soucit a přikryli naše chyby podobně jako Šem a Jafet přikryly pláštěm svého otce. Nic přitom neviděli, noc mu nevyčítali, ale dovedli si svého otce vážit, i když

Pane, vyznáváme, že i my často neznáme míru a je na nás smutný pohled. Děkujeme, že nás nesoudíš, ale dáváš nám nové příležitosti, jak se ze svých chyb poučit a zbytečně je neopakovat. Amen.

 

Vstup Jk 5,19-20 Čtení Ga 6,1-10 Poslání 1Pt 4,7-10 Písně 190, 422, 541, 671 23.11.2014 Brno JG