Kázání

Král Herodes uslyšel o Ježíšovi, neboť jeho jméno se stalo známým. Říkalo se: “Je to Jan Křtitel, který vstal z mrtvých, a proto v něm působí mocné síly.” Jiní říkali: “Je to Eliáš!” Další: “Je to jeden z proroků.” Když to Herodes uslyšel, řekl: “To vstal Jan, kterého jsem dal stít.”

Milí přátelé, máme před sebou biblický oddíl, který si ničím nezadá s dnešními filmovými trháky. Je v něm všechno, co má v dobrém příběhu být. Pomstychtivá žena, nerozhodný král, naivní děvče, spravedlivý hrdina, velkolepá hostina, erotický tanec, neúprosný kat a jako vyvrcholení šokující pohled na useknutou hlavu na jídelní míse. Toto drama patří k nejčastějším biblickým námětům, které se objevuje na obrazech, v písních či románech.
Než se však dáme unést silou příběhu, musíme si položit otázku – proč je vůbec v evangeliu? Je to jistě událost, která patří na první stránku novin – ale proč je zařazena do příběhu Ježíšova? Není to jen zbytečná vsuvka? Evangelia přece nejsou o Janu Křtiteli, ale o Ježíšovi.
Ale spojitost tu je a možná větší než tušíme. Na začátku našeho oddílu se totiž vypráví, že pověst o Ježíšových mocných činech se donesla až ke králi Herodovi. Byl to syn Heroda Velikého, zvaný Antipas, který zdědil čtvrtinu otcova království. Patřila mu Galilea, kde Ježíš vyrostl a působil.
Když začal Ježíš kázat a uzdravovat, mnozí si začali klást otázku: „Kdo to jen může být?“ V Nazaretě měli jasno: Je to pouhý tesař, syn Mariin a bratr Jakubův. Ale jiní viděli v Ježíšovi jednoho z proroků. To nebylo málo, protože poslední uznaný prorok působil před 400 lety. Jiní šli ještě dál a viděli v Ježíšovi Eliáše, který měl přijít znovu na svět těsně před koncem tohoto věku. A jiní šli ještě dál. Tvrdili, že Ježíš je zmrtvýchvstalý Jan Křtitel a proto v něm působí zázračné síly. Král Herodes dal těmto lidovým báchorkám za pravdu. Doslova řekl: „Ježíš – to je Jan, kterému jsem dal setnout hlavu.“ Když to řekli Ježíšovi, zeptal se svých učedlníků: „A za koho mne pokládáte vy?“ Tehdy se Petr odvážil říci to největší tajemství, které dosud nikdo nevyslovil: „Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého.“
Ale pak se to všechno jaksi zvrtlo. Mesiáš měl být vítěz. Přímý nástroj Boží vlády a moci. Všichni čekali, že Ježíš použije všechny síly k tomu, aby se ujal vlády a obnovil Davidovo království. Místo toho skončil potupně na kříži, odsouzen nejvyšší veleradou. Všechny naděje s ním spojované se ukázaly být marné. Zdálo se, že pravdu měli nazaretští. Ježíš je tesař, který si na Mesiáše pouze hrál a tak se rouhal Bohu.
Když učedníci přišli se zprávou, že ukřižovaný Ježíš vstal z mrtvých, všichni, kdo je slyšeli, si ťukali na čelo. Taková hloupost! Kdyby byl Ježíš něco víc než obyčejný truhlář, kdyby byl alespoň Boží prorok, nemohl by nikdy skončit na kříži! A kdyby byl Eliáš, tak by ho Bůh z kříže vyzdvihl v ohnivém voze rovnou do nebe.
Ale on na tom kříži zemřel! Bůh se tedy od něj odvrátil! Vstát z mrtvých? To je přece není možné! To se může stát pouze na samém na konci věků. A ten jak známo nenastal! Vždyť slunce dál vychází a zapadá, lidé se žení a vdávají a na poli klíčí nová úroda. Žádný konec světa nepřišel a proto nikdo nemůže vstát z mrtvých.
Ne, neměli to křesťané snadné, když se někomu přiznali, že věří v Ježíše, který byl ukřižován a vstal z mrtvých. Všechno ostatní by jim uvěřili. To, že Ježíš uzdravoval, sytil zástupy, chodil po vodě a utišil mořskou bouři – to vše by jim prošlo, protože se to vyprávělo o řadě jiných. Ale ještě nikdy se nestalo, aby Boží prorok skončil na kříži jako ten nejubožejší otrok a nikdy se také nestalo, aby někdo již v tomto čase vstal z mrtvých. Jak může někdo věřit takovým hloupostem?
Ale křesťané namítali: Něco podobného se přese stalo docela nedávno. Žil tu prorok, kterého jsme všichni uznávali a respektovali. Mnozí se od něho dali pokřtít v Jordánu a přece ten svatý muž špatně skončil. Všichni víme, že Jan Křtitel neprovedl nic zlého. Zemřel jen proto, že Herodes dal neuváženou přísahu, kterou pak musel splnit. A Pontský Pilát přece také nenašel důvod, proč by měl Ježíše popravit. Donutili ho k tomu velekněží, podobně jako Herodiada svého královského manžela. Být odsouzen k smrti ještě neznamená, že ten člověk nemohl mít pravdu.
Ale je to ještě jedna zvláštní okolnost. Když Jana Křtitele pohřbili, jeho poselství začal vzápětí šířit jiný muž. Mnozí tehdy s docela vážnou tváří říkali: To je Jan Křtitel, který znovu ožil. Král Herodes dokonce prohlásil: „To je Jan, který vstal z mrtvých.“ Není to zvláštní? Jan Křtitel skončil pod katovým mečem a přece uznáváte, že to byl Boží prorok. A ze strachu, že jste dali popravit spravedlivého člověka, jste si vymysleli, že vstal z mrtvých.
Když Ježíš zemřel na kříži, neznamená to, že ho Bůh odsoudil. A když vám svědčíme, že se s námi třetího dne setkal živý – proč nám to nevěříte? Kdysi jste byli ochotni věřit, že Janovi přirostla hlava k tělu. A nyní – když Ježíšovo vzkříšení mohou dosvědčit stovky lidí, odmítáte přijmout, že je to Ježíš, kdo mezi námi dál působí a uzdravuje.
Co k tomu dodat? I dnes – stejně jako tenkrát – jsou lidé ochotni věřit řadě věcí. Objevují minulé životy, vzývají různé duchovní síly, hledají východní moudrost, dávají si dělat horoskopy, vyvolávají mrtvé, pátrají ve svém podvědomí a já nevím, co ještě. Ale to, že Ježíš zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých, zdá se jim jako prázdná fráze. Lidé jsou ochotni věřit v osud, šťastná čísla, dávají si číst z ruky a navštěvují různé léčitele. Ale Ježíš, který se za nás obětoval a přemohl smrt jim připadá jako obnošená vesta.
A přitom se na této zemi nestalo nic většího a důležitějšího než Ježíšovo ukřižování a zmrtvýchvstání. Nestyďme se, že tomu věříme. Je to dobrá a ověřená zpráva. Má oporu v tisíce let trvajícím příběhu Boží lásky k člověku. Není to žádná chvilková iluze, ale Boží slib, který se naplnil. Není to zmatený úlet několika poblázněných učedníků, ale událost dosvědčená mnoha svědky. Není to falešná senzace, ale Boží čin, který je stejně skutečný jako zázrak stvoření vesmíru a života. Jinými slovy: nevěřme hloupostem, které někde čteme nebo slyšíme. Věřme Ježíši Kristu.

Nyní se věnujme příběhu samotnému. Král Herodes Jana Křtitele tiše obdivoval a patřil k jeho tajným sympatizantům. Dobře poznal, že Jan je muž spravedlivý. Problém nastal, když Jan zaútočil na jeho druhé manželství. Herodes si totiž vzal rozvedenou manželku svého nevlastního bratra Filipa. To však bylo proti Mojžíšovu zákonu, který nedovoloval, aby si rozvedenou ženu vzal bratr bývalého manžela. Zřejmě se tím mělo bránit tomu, aby si muži v jedné rodině mezi sebou manželky postupně vyměňovaly. Herodes předpokládal, že když si vzal ženu nevlastního bratra a navíc je král, snadno mu to projde. A také mu to prošlo. Nikdo ze zbožných farizeů a zákoníků ze strachu neřekl ani popel. Pouze prorok Jan. Mohl si to nechat pro sebe a mlčet. Ale Jan vycházel ze zásady, že Boží slovo platí pro každého stejně. V celém světě bylo tehdy obvyklé mít zvláštní zákony pro svobodné a pro otroky. Jiná práva měli muži a jiná ženy. Boží zákon však měří všem stejně. Králům i venkovanům.