Kázání

 Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu.Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl.Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží.Nad ním stojí Hospodin a praví: “Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu.Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země.Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.”Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: “Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!”Bál se a řekl: “Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.”Za časného jitra vzal Jákob kámen, který měl v hlavách, a postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem. Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží). Původně se to město jmenovalo Lúz.Jákob se tu zavázal slibem: “Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívánía navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem.Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky.”

Gn 28, 10-22

Milé sestry a milí bratři!

Jistě znáte úsloví „ ráno moudřejší večera“. Člověk jde spát s úzkostí a strachem a ráno se probudí s čistou hlavou a plný odhodlání. Večer uléhá s neřešitelným problémem, a ráno je mu jasné, co má udělat. Jak je to možné? Dnes víme, že i ve spánku mozek pracuje, přehrává si všechno, co viděl, slyšel a zažil a vybírá z toho, co je důležité. Kdybychom nespali, nepamatovali bychom si vůbec nic. Kdybychom nespali, nenapadlo by nás, co máme udělat, kde máme hledat a co je třeba změnit.

V dávných dobách lidé předpokládali, že s námi ve spánku mluví Bůh. Když si někdo nevěděl rady, šel do chrámu, lehl si na připravené lůžko a čekal, co se mu bude zdát. Sny však bývají často záhadná a nesrozumitelné. Někdo třeba viděl ve snu tučné a pak zase hubené krávy, jiný se viděl, jak nese faraonovi víno, jiný pro změnu housky, někomu se zdálo, že vidí velikou sochu, která se začala kácet – a teď babo raď, co to znamená.

Když Jákob ten večer uléhal a neměl na nějaké prorocké sny ani pomyšlení. Utíkal před svým rozzuřeným bratrem a bál se o život. Podvedl svého otce a ztratil domov. Byl v neznámé krajině, kde nikoho neznal a na Boha raději ani nemyslel. Vždyť bral jeho jméno nadarmo. Jákob byl až dosud mazaný podvodník, který se hřál pod maminčinou přízní, ale nyní mu sklaplo a přišel úplně o všechno. Když ten večer ulehl v otevřené krajině, dal si kámen za hlavu, aby byl aspoň z jedné strany chráněn. Usínal únavou po celodenním pochodu a jediné, co si mohl přát, bylo aspoň na tu krátkou noční chvíli na vše zapomenout, ztratit se ze světa a na chvíli nebýt.

Ale právě té noci a na tom místě se mu zjevil Bůh. Nebylo to v chrámu, ani při modlitbě, nebylo to v plánu a ničím takovým Jákob nepočítal. Bylo to naprosté překvapení a čára přes rozpočet. Nic z toho, co se tu noc Jákobovi zdálo, by sám od sebe nevymyslel. Kdyby se mu zjevil trestající bůh, tomu bychom rozuměli. Kdyby z nebe zazněl hlas: Už nikdy se sem nevracej, potvrdilo by se, co si Jákob myslel. Kdyby se ráno probudil s myšlenkou, že už nikdy neuvidí maminku, byla by to dokonce pravda.

Ale Jákob se probudil s vírou, že se jednou vrátí domů. Usínal se strachem, ale vstával s odvahou. To už nebylo jen ráno moudřejší večera. Toto od Pána Boha, protože to bylo něco docela nového a lidsky nepředstavitelného. Vždyť večer uléhal s pocitem viny a ráno se probudil s jistotou, že mu bylo odpuštěno. Taková změna nepřijde ani v tom nejhlubším snu. Není z člověka, ale z Boží lásky a pomoci.

Mnoho lidí už mělo podobný zážitek, když Bůh nečekaně zasáhl a promluvil do jejich života. Neboť Bůh, kterému věříme, je Bůh plný překvapení a nečekaných změn k dobrému. A proto si nikdy nemusíme zoufat. I kdybychom si tak jako Jákob všechno pokazili a neměli na svou ochranu než kámen u cesty, smíme doufat, že ve chvíli, kdy to budeme nejméně čekat, přijde změna, kdy se k nám Bůh přizná a pomůže.

Lidé tehdy odečítali svou budoucnost s různých znamení, jako byl let ptáků, směr větru nebo postavení planet. Ale to, co Jákob vidí ve snu, není žádná mystika ani hádanka, ale něco docela srozumitelného. Vidí žebřík, který spojuje nebe a zemi.

Kolik takových žebříků se už lidé pokoušeli postavit. Jeden z nich byl tenkrát v nedalekém Babyloně, kde se prý dalo po schodech vystoupit až do nebe. Ale pouze pro nejvyššího kněze a krále, tedy pro ty, kdo předtím vyšplhali na společenském žebříku nejvýš.

Ale žebřík, který vidí Jákob je i pro docela obyčejné lidi. A nepostavil ho člověk, ale Bůh sám. Jákob se z toho nemůže vzpamatovat. Jak to, že Bůh sestoupil zrovna ke mně a to, co jsem se pokoušel uchvátit podvodem, mi nabízí darem. Proč si vybral právě mě – druhorozeného? Proč mi odpustil a slibuje svou přízeň? Jak k tomu přijdu, že si ten žebřík mezi zemí a nebem mohu nést ve svém srdci, kamkoli mě život zavane? Jak to, že na mě Pánu Bohu záleží?

Ano, Pánu Bohu na nás záleží, i když si to ničím nezasloužíme. Kdybyste si z celé konfirmační přípravy zapamatovali jen tuto jedinou věc, stačilo by to k tomu, abyste se už v životě nikdy neztratili. Člověk má vědět, že mezi nebem a zemí je žebřík, který nám spustil Bůh. Ten žebřík znamená, že se lze dovolat Boží pomoci. Nejsme ponecháni svému osudu, nejsme v zajetí svých hloupostí a strachů. Máme otevřené dveře k Bohu a nikdo nám je nemůže zavřít.

Ale nestačí jen Boží slib a závazek – stejně důležitá je i lidská odpověď. To, že věříme, je Boží iniciativa, ale i naše reakce je důležitá a potřebná. Jákob se sám od sebe a dobrovolně zavázal slibem, že na místě, kde se potkal s Bohem, vybuduje svatyni a bude odvádět desátky. A zase je to naopak, než bylo v té době – a vlastně až dodnes – zvykem. Většina lidí, si myslí, že nejprve musí Bohu něco slíbit, pak to splnit a teprve potom mají nárok na zaslouženou odměnu. Všichni mocní se k nám tak chovají. Když něco chceš, nejprve zaplať. Co všechno už lidé Bohu naslibovali a obětovali, protože za to něco chtěli a očekávali. Ale často byli zklamáni, protože se nestalo, co chtěli a očekávali.

Ale zde je to – jako ostatně v celé bibli – přesně naopak. Nejprve dává Bůh a teprve potom člověk. Jákob bude platit desátky ne proto, že musí, ale proto že chce. Není přitlačen ke zdi, ale dává z radosti. I vy dnes složíte Bohu slib, že mu zůstanete věrní a budete žít podle jeho vůle. Ale ne proto, abyste za to něco získali. Vy jste to totiž z velké části už dostali. Narodili jste se, jste zdraví a šikovní, byli jste pokřtěni, máte spolehlivé a věřící rodiče, máte svobodu, jak naplnit svůj život. To je vzácný a nezasloužený dar. Jiní se vůbec nenarodili. Jiní neměli a nemají vaše možnosti. Jiní ani nevědí, komu mohou věřit. Jiní se bojí o život. Jiní nemohou chodit do školy ani studovat. Vy dostáváte ty nejlepší podmínky a navíc můžete očekávat Boží pomoc a podporu, až vám dojdou síly a odhodlání. Díky této víře budete jedineční a vzácní. Ne každý ví o žebříku, který nás spojuje s Bohem. Ne každý ví, že se může díky Bohu změnit. Ne každý ví, že život je dar a příležitost k dobrému.

Když se Jákob ráno probudil, aby se znovu vydal na cestu, šlo se mu o mnoho lépe. Měl před sebou ještě desítky kilometrů, ale bible naznačuje, že se mu šlo lehkým krokem. Objektivně se nic nezměnilo, ale v jeho srdci a hlavě nastala velká změna. A ta bývá nejdůležitější. Málokdy se nám podaří změnit vnější podmínky k životu. Ale vždycky můžeme změnit svůj přístup k tomu, co prožíváme. Na kilometry zůstala Jákobova cesta stejně dlouhá, ale je rozdíl, když po ní jdete s hlavou sklopenou nebo vztyčenou. Otráveně nebo s odhodláním. Naštvaní nebo vděční. Je to víra v Boha, která nám nejvíc pomáhá, když potřebujeme změnit svůj postoj a přístup k tomu, co na nás dolehlo.

Každý člověk potřebuje vědět, proč žije a kam směřuje. A Jákob už to ví: Aby se vrátil. Zatím to nejde, protože je psanec a vyděděnec, ale Bůh mu slíbil, že s ním bude v té daleké cizině a nikdy ho neopustí. S touhle vírou už se dá něco vydržet a obstát i tam, kde se jiní hroutí. A také něco změnit k lepšímu.

Bože, díky že nám dáváš víc, než se nám kdy zdálo. Díky, že nám odpouštíš naše sobectví a chytráctví. Díky, že ti na nás záleží a pomáháš nám měnit svět k lepšímu. Amen.

 

Brno 28.6.2015 konfirmace