Kázání

Ti, kteří byli pokřtěni, vytrvale
poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili
se Všichni, kteří uvěřili, byli spolu a měli všechno společné.
Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo
potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po
domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a
s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A
Pán denně přidával k jejich společenství ty, které
povolával ke spáse.

 

Žádné dveře nejsou dost pevně
zavřené … pro Krista. Žádný zámek, ani závora jej nemohou
zastavit. On je ten, který rozrazil bronzovou bránu a železnou
závoru podsvětí (srv. Ž 107,16), on je ten, který přichází i
zavřenými dveřmi. V obou případech vyvádí člověka z vězení
smrti, strachu, uzavřenosti. Přichází, aby člověka vysvobodil.
A nepřichází s prázdnou: dává dar pokoje. Dar pokoje silnější
než strach z okolí, než úzkost o vlastní život. Kristus totiž
osvobozuje od starého člověka ovládaného strachem, uzavřeného
do sebe, neschopného vyjít ze sebe a nabídnout druhým osvobození,
nový život. Jen Kristus může učinit tu proměnu, přivést na
svět nové stvoření vdechnutím oživujícího Ducha. Vdechnutím
se rodí nový člověk, který v síle darovaného Ducha vychází:
přijatý Duch jej totiž uschopňuje ke službě. Přijatý dar se
jakoby rozlévá a dává dál, a to skrze službu smíření (komu
odpustíte hříchy …). Obrazně řečeno: Proud živé vody (dar
životodárného Ducha) tekoucí z probodeného Kristova boku se
nejprve rozlévá na apoštoly, skrze ně pak na mnohé … Zkušenost
těch prvních učedníků má být i zkušeností dalších
křesťanů: každý může přijmout uzdravují Kristův pokoj, dar
Ducha ke službě – každý však přijme jinou podobu této služby,
a to podle Kristova obdarování.

Pokud by učedníci zůstali
uzavřeni ve svém malém společenství, nemohli by dávat dál ten
úžasný dar nového života. Skanzenové křesťanství, uzavřené
do svých malých velkých problémů, skanzenové křesťanství
hledící jen na vlastní pohodlí či prospěch, to není životné.
Stejně jako návštěvě třeba ne Veselém kopci potěší
staromilce, na chvíli zaujme zvědavce, ale nakonec všichni vrtí
hlavou: jak takhle mohli lidé žít…
Učedníci byli zavřeni
jen krátce. Mezi ty ustrašené – protože nedůvěřující –
učedníky přichází Vzkříšený a zdraví je: „Pokoj vám!”
„Pokoj” v biblickém významu není ani (politicky míněný)
mír, ani klid nedělního odpoledne, kdy si uděláme kávičku a
sedneme k televizi nebo ke knize. Biblický „pokoj” je
souhrnný název pro Boží obdarování, který úzce souvisí s
odpuštěním. Pán učedníky zdraví “pokoj”- nevyčítá
jim jejich útěk po zatčení, zapření , nedůvěru atd. Na toto
odpuštění navazuje poslání. Tedy setkání se Vzkříšeným
přináší odpuštění a to zase poslání nést Ducha totiž – to
odpuštění – do světa. Tak úzce to spolu souvisí. A učedníci
– nyní zvaní apoštolové, totiž poslaní – to také dělali.
Jejich zvěstování mělo ohlas, dokonce veliký ohlas. V Jeruzalémě
vzniklo společenství věřících v Ježíše jako Krista.
Jeho podobu nám vykresluje obrázek z Knihy Skutků. Říkám
obrázek,protože nejde o pouhý popis stylu života, který by měl
být pro všechny časy zakonzervován a v později stále
znovu opakován. Samozřejmě některé charakteristiky Lukášova
sumáře mají stálou platnost ve všech dobách a ve všech
společenstvích, která chtějí být částečkou církve Kristovy
My jsme se to všichni učili v konfirmační přípravě –
ano jde o apoštolské učení, o zvěst o ukřižovaném vzkříšeném
Kristu jak ji předávali ti, kdo byli očitými svědky. Dále je to
bratrské společenství a lámání chleba, což tehdy znamenalo
jednak eucharistii, tedy večeři Páně , ale také společenství
stolu, které nemajetným přišlo velmi vhod. Setrvávání
v modlitbách ten výčet charakteristik uzavírá. Poněkud
sporným se ukázalo prodávání majetku a jeho rozdělování,
vyvolané asi blízkým očekáváním druhého příchodu Kristova.
Vedlo to sice v přítomnosti k velké a krásné solidaritě, ovšem
dlouhodobě k nouzi, neboť pak nikdo neměl nic.
Nakonec
řekněme, že tato určitá “idyla začátku” neměla
dlouhého trvání. Obtíže a pronásledování přišly poměrně
brzy a historie ukazuje, že tyto dvě věci, doplněné ještě o
vnitrocírkevní spory patří k průvodním znakům života církve
napořád. Idylické chvíle souladu, všeobecné dobré vůle a
radosti byly i v prvotní církvi vzácné, pokud byly vůbec. O to
víc je překvapující skutečnost, že v církvi byly tolikeré
chvíle nesouladu, neideálního života, přímo zrady myšlenek
evangelia. Překonány. Zřejmá vitalita církve, prokázaná v
tolika stoletích jejich dějin,nám ale nemá být laciným
upokojením, kdy můžeme nad dnešními problémy mávnout rukou
s tím, že to přece zase jistě dobře dopadne, vždyť tomu
tak bylo po dva tisíce let…

právem ale můžeme v té
životaschopnosti církve – nám lidem navzdory – vidět projev
působení Ducha svatého. Uprostřed světa, který spoléhá tak či
onak na sebe a na své schopnosti, na správnost a účinnost
vlastních postupů – a to vše se projevuje i v církvi – lze
být církví, společenstvím oddaným Pánu, tedy očekávající
od něho dary podstatné a zcela jedinečné. V tom je veliká
radost i veliká úleva
V houšti starostí o život církve, o
blaho společnosti a v půtkách mezi světem a církví i mezi
křesťany navzájem je tohle třeba znovu a znovu objevovat jako
ústřední, základní a nezbytné.

Žádné dveře nejsou dost pevně
zavřené … pro Krista. Žádný zámek, ani závora jej nemohou
zastavit. On je ten, který rozrazil bronzovou bránu a železnou
závoru podsvětí, on je ten, který přichází i zavřenými
dveřmi. V obou případech vyvádí člověka z vězení smrti,
strachu, uzavřenosti. Přichází, aby člověka vysvobodil.

Kristus může přicházet zavřenými
dveřmi, ne však zavřeným srdcem: on stojí u dveří a tluče. Je
na nás, zda mu otevřeme ony dveře, kterými nechce projít bez
našeho souhlasu. A klíčem k otevření je touha: kdo žízní po
vodě Kristova slova, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo
nabere vody života. Klíčem je touha, která vyústí ve volání:
Přijď, Pane Ježíši.

 

Pane, ty sám otevírej naše srdce.
Ty sám naplň naši touhu. Zmocňuj nás vždy nově svým duchem,
abychom byli tvými svědky a dětmi nebeského Otce. Amen

 

OT