Kázání

Kazatel 9,7
Když se řekne kniha Kazatel, vybaví se čtenáři bible slovo marnost – toto slovo tu přece nacházíme tak často! Máme tedy v paměti více méně zafixováno, že se jedná o pesimistický text. V novém ekumenickém překladu čteme slovo „pomíjitelnost“ nebo „šalebnost“, což není o nic lepší. Je však poselství knihy Kazatel opravdu tak neútěšné? Jak se s tím rýmují slova, která jsem četla jako základ kázání? Co vlastně znamená slovo marnost?

Především chci říct, že kniha Kazatel je spíše skeptická než pesimistická a skepse nemusí být v rozporu s vírou, naopak může být legitimním rozměrem víry. V Izraeli zkušenost pouště jako absence jistot doprovázená směřováním k Zemi jistot má obecnější význam než připouštíme my, kteří si myslíme, že jsme této Země už dosáhli.Život, který tu máme a smíme žít, je nádherný právě proto, že je krátký. Každý život je krátký. Život je prostor člověkových nadějí. Proto Izrael visí na životě víc než kterýkoli jiný národ. Proto žádná sebevražda, žádný dobrovolný odchod. Proto:radovat se se ženou, kterou sis zamiloval a popíjet víno s radostí. Ve skvostném daru života od Hospodina je též ukryt duchovní smysl života.

Nicméně proznívajícím motivem je vskutku ona marnost, pomíjivost, prašnost, větrnost – to vyjadřuje hebrejský termín hebel – míjivost, zdání. Ne náhodou je Hebel -Abel jméno muže, zavražděného z náboženských motivů vlastním bratrem(gen 4,8). Člověk, jeho dílo, jeho plány, tužby, naděje – to vše je nicotné. Nicotné, nikoli marné. Ani pomíjivý život nemusí být marný. Pomíjivost znamená taky, že nic, co se jeví jako supermocné, božské, nedotknutelné -jako třeba vlády a vládci- není tak supermocné a nedotknutelné. Nic není tabu. V našem světě není nic absolutní. Kdybychom si to někdy i mysleli, je nám pověděno – také tohle je pára a stín.

Je jen jedno Absolutno, které je pravé a proto nepodléhá zmaru – je to Bůh, který je nade vším a za vším, absolutně jiný – Bůh je na nebi a ty na zemi, vyjadřuje to Kazatel pomocí tehdejšího trojvrstevného obrazu světa. Ano, Bůh učinil všechno krásně a v pravý čas…jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. Především proto, že člověk nezná ani svůj čas. Vůči svému času jsme my všichni zcela bezmocní. Kazatel přirovnává člověka k rybám, které se chytají do zlé sítě a k ptákům, kteří jsou lapáni do osidel. Jako na ně, tak i na lidské syny bývá políčeno ve zlý čas, který je náhle přepadá. Člověk je hozen do svého času, nevybral si ho. To může vést ke střízlivosti, k uměřenosti, která zná svou míru v tom, co nelze změnit. Zdá se vám to málo? Ono rozpoznat to není až tak jednoduché a přitom pro život zcela nezbytné. Znáte přece tu starou modlitbu:Dej mi sílu změnit, co změnit lze, dej mi moudrost přijmout, co změnit nelze a daruj mi moudrost, abych rozpoznal jedno od druhého.

Je-li si člověk vědom svých mezí, počítá-li s tím, že smrti nelze uniknout, pak se přesto může radovat:

Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí…užívej života. Všechno, co máš vykonat, konej pole svých sil…pokračuje 9.kapitola knihy Kazatel. Je třeba s chutí a třeba i s jistou námahou konat, o čem si člověk myslí, že to má nějaký dobrý smysl, i když je to maličkost a je to nicotné.

Právě proto, že života je nakrátce, je potřebí napřít síly. Řekl básník, že miluje květy, poněvadž uvadají. Kdyby růže stále kvetly, zevšedněly by nám. Ano, právě proto je lidské dílo tak úžasné, že jetu pro tu chvíli. Lodička, vydlabaná z kůry a náhle kamsi doztracena odplavená proudem, je vskutku krásná a půvabná. Egyptské pyramidy jsou impozantní, ale jsou to hrobky.

Doporučuje-li Kazatel přece něco, pak je to moudrost, svázaná s bázní Hospodinovou. Apoštol Pavel v 1.listu do Korintu také říká, že Hospodin nachytá moudré na jejich vychytralost a doporučuje nám, abychom se spíše stali pro svět blázny, ale v Božích očích byli moudrými.

Pokusíme se dostat dál tím, že přijmeme radu i ujištění, které zazněly na začátku našeho uvažování: jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh už dávno našel zalíbení ve tvém díle. Bůh nalezl zalíbení v lidském konání. To je přece evangelium, dobrá zpráva. Vzpomeňme si, že se vlastně v bibli často opakuje. Někdy zní například tak, že Hospodin přijal Abelovu oběť nebo že Noe našel uprostřed zkaženého světa u Hospodina milost, takže kvůli němu byla obnovena země. Nebo o Abrahamovi čteme, že uvěřil Bohu a bylo mu to počteno za spravedlnost a Hospodin nesmírně rozmnožil jeho potomky.

Tuto přízeň, tuto dobrou vůli Hospodinovu vůči tomu, kdo ho ctí a následuje jeho přikázání, měli věřící v Izraeli za to největší, co může člověka v životě potkat. Když přišla věrná Rut moábská s Noemi do Izraele – což jistě bylo v očích jejich současníků bláznovstvím – říká jí Boaz:sem dobře zpraven o všem,co jsi po smrti svého muže učinila pro svou tchýni, že jsi opustila otce i matku a odešla jsi do země,kterou jsi dříve neznala. Nechť ti Hospodin odplatí tvůj skutek, Ať tě bohatě odmění Hospodin, pod jehož křídla jsi se přišla ukrýt.

Když se Rut stala Boazovou ženou, porodila mu Obéda, otce Jišaje, který byl otcem krále Davida, z jehož rodu se narodil Ježíš, který je Kristus. Boží jednání je pro nás lidi nevyzpytatelné, ale víra může mnoho pochopit, hledí-li na Boží skutky.

Můžeme se ale dnes vůbec ztotožnit s takovými postavami bible? My máme především před očima, že přečiny a zločiny zůstávají nepotrestány, že lidem,kteří si v nové svobodě dělají, co chtějí a nemají sebemenší zábrany, se vede dobře. A naopak známe lidi, kteří se snaží žít spravedlivě, v bázni Boží a přesto mají osud, jakoby byli viníky- mají velké starosti o živobytí, jsou velmi nemocní, trápí se nad problémy blízkých. Když to sečteme a potrhneme – proč přece jen nesouhlasit s Kazatelem, že všechno je marnost, pomíjivost, pára a prach?

Všechno pomíjí – není tedy možné sázet na úspěch, ale taky není nutné dát se rozmáznout neúspěchem. Moudrost člověku svítí, ale někdy se její lampička rozbije a ty si rozbiješ ústa… pravda. Ale pozor: žití navzdory kalamitě je dále možné, zvláště máš-li někoho druhého nebo dokonce třetího – rodinu, přátele a samozřejmě Krista – Ježíš při stole pronesl mnoho slov,která jsou dodnes pro věřící životem. Nedbal na to, že to někteří považovali za bláznovství, sedět u stolu s takovými lidmi. Jedl s nimi chléb a pil víno a nedbal na posměch. Měl na mysli ty, s nimiž měl společenství a přinášel jim evangelium o tom, že odedávna má Bůh zalíbení ve svém díle, že pro lidi připravil budoucnost, ze které se mohou radovat už dnes.

Je bláhové a nemoudré trápit se a závidět bohatým a vlivným – i ti nejúspěšnější mají stejné vyhlídky jako ti neúspěšní. Nic si na svět nepřinesli, nic si neodnesou.

Jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí a ostatní přenech Bohu. Tak se můžeme bez obav scházet kolem stolu v rodině a s přáteli a prožívat spolu klidné chvíle. A přitom si připomínat, že nejlepší je hledat Boží království.

Jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s klidnou myslí, neboť Bůh už dávno našel zalíbení ve tvém díle, neboť Bůh tak miloval svět, že poslal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Olga Tydlitátová