Televizní kázání – Hřích proti Duchu svatému
Pravím vám, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.
Mt 12,31-32
Pravím vám, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.
Mt 12,31-32
Milí bratři a milé sestry!
Kdosi řekl, že to jsou nejtvrdší Ježíšova slova. Ten, který všem lidem odpouštěl a pomáhal – zničehonic říká, že existuje hřích, který nelze odpustit za žádných okolností. A zrovna takový divný hřích! Proti Duchu svatému. Přitom ani pořádně nevíme, kdy a kde Duch svatý působí. Jak tedy poznáme, že proti němu hřešíme! Je to záhada, z které jde strach. Co když se rouháme Duchu svatému a ani o tom netušíme? Proč nás Ježíš nechal v takové nejistotě. Nejdřív nám slibuje odpuštění všech hříchů a nakonec se člověk dozví, že existuje jakýsi záhadný hřích, který odpustit nelze A nikdo z nás neví, zda se ho někdy nedopustil.
To není zrovna povzbuzující slovo v den svatodušních svátků. Ale věřme evangeliu. Je to dobrá zpráva pro celý svět. I v dnešním textu najdeme povzbuzení a radost, i když to na první poslech nevypadá. Ta dobrá zpráva je totiž hned na začátku. Ale my jsme ji přeslechli, protože nám vrtá hlavou především závěrečné varování.
A vezměme to tedy pěkně po pořádku. Každý hřích proti lidem i rouhání proti Bohu bude lidem odpuštěno. To je přece nádherné a osvobozující slovo! Kolik zlých věcí si sebou vlečeme ze své minulosti. Kolik chyb a selhání nás pronásleduje a tíží. Kolik věcí jsme ještě nikdy nikomu neřekli, protože se bojíme, že by nás všichni odsoudili. Ale Bůh nám ústy Ježíše Krista říká: „Já ti odpouštím. Já tě nesoudím. Já ti dávám novou možnost. Smíš začít s čistým štítem.“
Až si člověk říká, že je to příliš laciné. Někdo něco provede a Pán Bůh mu to jednoduše odpustí. Kdybychom tak vychovávali své děti, brzy by nám zvlčely. Děti jsme přece museli nejprve potrestat a teprve pak jim odpustit. Není Boží milost příliš levná a nevede nakonec ke zbožnému pokrytectví? Co když si člověk už předem řekne: Pán Bůh mi to odpustí a hřeší vesele dál? Ale aby nebyla mýlka. Boží odpuštění neznamená, že na člověka nedolehnou důsledky jeho zlých činů. Kdo kradl, musí to druhým nahradit. Kdo lhal, tomu nebudou věřit. Kdo někomu ublížil, tomu sotva někdo pomůže. Kdo podvedl svou milou, ztratí její lásku. Když člověk hřeší, škodí nejen druhým ale i sám sobě.
Boží odpuštění nás však vysvobozuje ze začarovaného kruhu, do něhož nás hřích přivedl. Kdo jednou selhal, už si většinou nevěří a snadno selže znovu a znovu. Kdo jednou zalhal, většinou lže pořád dál, protože si myslí, že mu už nic jiného nezbývá. Boží milost nám však dává možnost znovu začít. Ve chvíli, kdy před sebou nevidíme žádné rozumné řešení a sami nad sebou lámeme hůl – je to Bůh, kdo nám dává naději. Když litujeme svých chyb, Bůh říká: „Já věřím, žes to nechtěl udělat. Já ti dávám novou šanci. Jdi a nehřeš více. Už nikdy si neříkej, jak jsi špatný, slabý a nemožný. Ničím už se nenech deprimovat a srážet na kolena. V mých očích ses znovu narodil a můžeš začít znovu.“
Toto Boží slovo nabízí každému člověku sílu, aby se vyhrabal z bahna svých úzkostí, přestal se stále obviňovat a začal nový život. Mnoho lidí tak díky Ježíši Kristu začalo nový život a jsou za to vděční. Co jsme v životě pokazili a promarnili, už se nevrátí. Boží odpuštění nám dává odvahu znovu začít. I kdyby nás všichni odsoudili, Bůh to s námi nikdy neskončí. To je pomoc víry a milosti Boží, kterou nám přinesl Ježíš Kristus a první dobrá zpráva dnešního evangelia.
Druhé povzbuzení našeho textu říká, že nám bude odpuštěno, i kdybychom zhřešili proti samotnému Synu člověka. Co si pod tím máme představit? Jde o odmítnutí Ježíše Krista, v jehož životě nás Bůh navštívil na této zemi. V historickém kontextu evangelia jde o odmítnutí, kterého se Ježíšovi dostalo od vlastního národa, který jej odsoudil a poslal na kříž. Byla to do nebe volající nespravedlnost. Bůh poslal na svět svého Syna, aby naplnil své dávné sliby a nabídl lidem pomoc. Ale když se to konečně stalo, většina Božího lidu se k němu otočila zády. Ježíšovi uvěřilo pouze pár rybářů, řemeslníků a žen. Sbíhali se k němu chudí a nemocní. Ale představitelé Izraele Ježíše odsoudili a vydali římské moci k ukřižování.
Může být snad nějaký větší hřích než odsoudit Božího syna na kříž? Právem bychom čekali, že Bůh navždy odvrátí svou tvář a zanevře na tento svět. Ale stalo se, nad čím zůstává lidský rozum stát. Bůh svět nezavrhl a těm, kteří se Ježíšovi rouhali a posmívali, když visel na kříži, odpustil.
Máme o tom doklad, v knize Skutků apoštolských, z kterých jsme dnes četli od stolu Páně. Když apoštol Petr kázal o letnicích v Jeruzalémě, řekl shromážděným zástupům: Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; Bůh ho však vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli možnost pokání a odpuštění hříchů. My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.” (Sk 5,30-32)
Těžko si představit větší projev Boží milosti, než tuto druhou šanci, kterou dostal Izrael. A mnozí ji skutečně využili. Zatímco Ježíše – Syna Božího odmítli, svědectví apoštolů je proměnilo. Heslovitě řečeno: Ježíše Krista ukřižovali, ale Duchu svatému uvěřili. Když k nim Bůh promluvil ústy obyčejného galilejského rybáře, jejich srdce se změnilo. Hned první den svatodušních svátků uvěřilo v Jeruzalémě tři tisíce lidí. Duch svatý, který působil skrze apoštoly, dal lidem novou naději a příležitost. Z těch, kteří o velikonocích volali na Piláta ukřižuj, se stali křesťané. Bůh se k jejich víře přihlásil a odpustil jim. Je to neuvěřitelné, ale stalo se to.
Slavit svatodušní svátky znamená chopit se této naděje i dnes. Ta druhá šance platí pro všechny. Tak jako Izrael nepoznal v Ježíšovi Boží syna a Spasitele, přihodilo se možná něco podobného i některým z nás. Každý člověk v této zemi přece někdy slyšel o Ježíši Kristu a křesťanské víře. Ale mnohým to připadá cizí a nemoderní. Vidí před sebou jen nepříjemné zákazy a povinnosti. Modlitba se jim zdá zbytečná. Kostel jim připomíná muzeum. Mnozí si přečetli bibli. Ale nechalo je to v klidu. Stejně tomu bylo tenkrát v Izraeli. Všichni lidé sice počítali s Bohem, ale když k nim přišel v lidské podobě, nechápali ho. Měli už své hotové představy o životě a odmítali je změnit. Byly by Ježíše přijali, kdyby je chválil. Ale on chtěl, aby se změnili. A tak jako Izrael odmítl a umlčel Ježíše, podobně i náš národ ve své většině odložil křesťanskou víru a uvěřil svým vlastním bohům – úspěchu, blahobytu a soukromému štěstí.
S jistou – byť jen malou – nadsázkou však můžeme říci: To, že se dnes vysílají bohoslužby v televizi, je součást té druhé šance, kterou nám Duch svatý dává. Duch svatý se lidskými ústy obrací ke všem, kteří se s církví rozešli nebo si myslí, že víru v Boha nepotřebují. Je také mnoho lidí, kteří nejsou křesťany pouze proto, že k tomu dosud neměli příležitost. Nyní ji mají. Ale i kdyby člověk víru celý život vědomě odmítal, žil jako neznaboh a bibli nikdy nečetl, pořád má dveře otevřené. Nikdy není pozdě.
Duch svatý stále koná své dílo. Každou neděli v naši zemi na mnoha místech zaznívá laskavé Slovo Boží. A těm, kteří se bojí, že by na ně kostel mohl spadnout, stačí když se připojí k internetu. Docela potichu a anonymně si tu najdou desítky kázání a textů, v kterých jim Duch svatý otevře svět víry, o kterém možná neměli ani tušení. Před čtrnácti dny jsme prožili v našem sboru krásnou chvíli. Pět dospělých lidí uvěřilo Ježíši Kristu a rozhodlo se přijmout křest. Ale ne proto, že je někdo zmanipuloval a přesvědčil. Ti lidé přišli sami, protože Duch svatý na ně začal různými způsoby působit a v našem sboru mohli na Boží pozvání odpovědět. A věřím, že budou přicházet další – protože Duch svatý od té chvíle, kdy sestoupil na apoštoly, působí změny v lidských srdcích a my se nestačíme divit.
Nakonec se dostáváme ke třetí a nejméně srozumitelné větě dnešního evangelia. Kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.
Nyní už tušíme, kam ta slova míří. Mluvit proti Duchu svatému znamená v kontextu toho, co jsme až dosud řekli, především zatvrzelost. Hřích proti Duchu svatému není žádný náboženský přestupek, ani provinění, kterého bychom si nebyli vědomi. Hřích proti Duchu svatému znamená odmítnout svědectví o Bohu, který nám odpouští. Je tím vymezena nejzazší hranice Boží milosti. Aby mělo odpuštění smysl a aby byl důvod ho přijmout, musí být současně řečeno, že tato možnost jednou skončí. Stane se tak ve chvíli, kdy už člověk nebude schopen vnímat a naslouchat nabídce milosti. Kdy ta chvíle nastane, nikdo z nás neví. O to je ta výzva naléhavější. Nikdo nevíme, kolik času nám ještě zbývá.
Pán Ježíš žil na této zemi třicet let. Duch svatý zde působí již dva tisíce let. Za tu dobu změnil životy milionů lidí. Našel si i cestičku, kterou se dostal do našeho srdce a svědomí. Možná nám zní jeho hlas zatím jen slabě a přehluší ho mnohé jiné hlasy a zájmy. Ale i kapička vody dokáže narušit skálu. A záleží to i na nás. Pán Bůh nás ústy svých svědků ujišťuje, že nám odpouští všechno, co jsme až dosud pokazili a trpělivě čeká na naši odpověď. Duch svatý dělá všechno proto, abychom mohli uvěřit a změnit směr svého života. Nezanedbá jedinou příležitost. Bude k vám mluvit z kazatelen, ústy našich přátel, osloví nás z radia, najde si nás na internetu. Jeho volání se týká nás všech.
Vždyť i my, kteří již dlouhá léta chodíme pravidelně do kostela, máme často srdce zatvrzelá a odmítavá. Žijeme si ve svém světě a podobně jako zbožní Izraelci si nechceme připustit, že se Bohu často protivíme a jednáme proti jeho vůli. I my navenek zbožní a spravedliví se musíme občas probudit a přehodnotit mnohé názory a postoje. Duch svatý od nás čeká jedinou věc. Abychom se neuzavřeli do své pýchy. Abychom jeho pomoc dopředu neodmítali. Abychom nikdy neříkali nikdy.
Duchu svatý, máš mnoho způsobů, jak se dotknout našeho srdce a změnit náš život. Prosíme, měj s námi trpělivost a dej nám čas, abychom našli odvahu přijmout pravdu a začali jinak myslet a jinak žít. Už ne pro sebe, už ne na úkor druhých, ale ke tvé slávě a ku prospěchu našich bližních. Amen
23.5.2010 Brno, JG, televizní přenos