Kázání

Chléb
Je něco hodně obyčejného a přesto podstatného. Něco, co si stěží uvědomujeme, nebo nad tím umíme
i ohrnout nos.

Izraelci na poušti čekali na svůj každodenní chléb z nebe. A dostávali ho přesně tolik, kolik potřebovali na další den. Učili se spoléhat na Pána Boha, že to nejzákladnější, co si sami nezařídí, dostanou od něj.

Tenhle proces, tohle učení nám někdy chybí.

Fyzický hlad většina z nás spíš nezná, ale hlad po smyslu, blízkosti, přijetí, lásce nebo pravdě známe docela dobře. A právě do tohoto hladu přichází Ježíš – jako ten, kdo sytí.
V Betlémě, v domě chleba, se Bůh dává k dispozici, stává se blízkým, konkrétním, dotknutelným.
Nabízí sám sebe jako výživu pro duši i život. Jako dar – prostý a každodenní. A přitom naprosto zásadní.
Chléb však není jen o výživě – je i o vztahu, sdílení, blízkosti. Rozdělit se o chleba je způsob, jak říct: Patříš sem.
Víc lidí bude nasycených, víc lidí se bude cítit někde doma, když se budeme dělit o to, co máme. Jako jednotlivci, ale taky jako tento sbor.
Možná i k tomu máme ještě dorůst:
Být duchovním Betlémem. Být Betlémem alespoň v Brně. Nebýt jen příjemci, ale těmi, kdo tvoří, dávají, oživují. Kdo svým životem mění atmosféru kolem.

Dům

Jsme tu, my brněnští evangelíci, taky díky tomu, že měl někdo odvahu pustit se do něčeho, co bylo hodně náročné a nejisté. Díky lidem, kteří dali peníze, díky solidaritě sborů, které pamatovaly na tento brněnský. Díky víře a modlitbám. A jak napsal ve zvacím mailu Ondřej, je to proto dnes taky naše vděčné zamávání předkům. Díky vám. (zamávat)

My jsme na budovách a majetcích někdy hodně závislí. Těžko se nám přeměňují, těžko se nám přemýšlí, co s nimi v budoucnu, nedovedeme si představit, že bychom je neměli. Přitom lidé dneška už nepotřebují tolik kostely ke klíčovým okamžikům života, ke svatbám, pohřbům, nakonec ani ke křtům.
Často se lépe cítí na jiných místech a setkání s Bohem tam pro ně je stejně hluboké a opravdové.
Domy i kostely ztrácejí svůj smysl, pokud v nich není život a neschází se tam lidé. I když do tohoto kostela už dávno nechodí 342 lidí, ani desetina z toho, pořád tu život je. Pokud nechceme, aby se z něj stalo datové centrum nebo krytý bazén, možná je zatím ta nejlepší cesta zkoušet být víc hostiteli a kostel otevírat společenstvím, která o něj stojí, třeba i dalším církvím. Samozřejmě, má to svá úskalí.
Ale je na nás, jestli tady budeme až na výjimky jako je ta dnešní spíš jen dožívat, nebo jestli rozevřeme vrata.

Je to podobné jako doma. Můžeme žít sami, bez návštěv, nebo si je zvát. Pak můžeme být buď naštvaní kvůli ulepeným klikám, nebo se raději starat, aby se u nás hosté cítili dobře. Přemýšlet o tom, jestli bychom neměli zvýšit svůj trvalý příkaz ve prospěch sborového účtu a vymalovat, zlepšit osvětlení, nebo třeba vyměnit ten závěs, na kterém je pětkrát obtisknutá žehlička.

Mám kostely ráda. A je pro mě velkou úlevou, že v neděli nemusím vybírat, ani připravovat místo, kde budeme slavit bohoslužby. Že vím, kam jít. Že na nás nebude pršet a v zimě bude dokonce trochu teplo.

I když jsem tady v Betlémském kostele nebyla pokřtěná, ani konfirmovaná, ani se tu nevdávala, a nejspíš tu nebudu mít ani pohřeb, přesto k němu mám vztah. Protože jsem tu něco zažila – s  lidmi i s Pánem Bohem. Při YESlích, při bohoslužbách, při rozhovorech. Pokud je pro nás, pokud je pro vás důležité, aby tento kostel měl význam i pro další lidi, bude to chtít odvahu pozvat je sem. Osobně. Něco tu pro ně nachystat, naučit je sem chodit. K místům si vytváříme vazbu tím, že se stávají součástí našich příběhů, že v nich trávíme čas. Jinak se může stát, že pro další generaci zůstane tenhle kostel už jen jako jeden z mnoha, který bude důležitý jen pro památkáře. Je to prostě možnost, kterou máme.

To krásné a nadějné je, že Boží přítomnost na našich budovách nezávisí. To je opravdu radostná zpráva. S Pánem Bohem se potkáváme v modlitbě, ve společenství, v chlebu a víně, ve zpěvu, v objetí – ať už jsme pod střechou nebo bez ní.

Nanebevstoupení

Nevím, jak si svět představovali evangelíci 23. května 1895, ale my dnes v 21. století si ho asi nepředstavuje jako třípodlažní záležitost – pod zemí peklo, nad zemí nebe a na zemi boj mezi nimi. Přesto nad zemí, nad sebou vidíme leccos, čemu nerozumíme, co nám přerůstá přes hlavu, co má nad námi moc, co si nás nárokuje, co nás ovlivňuje, nebo za nás rozhoduje. Leccos, co je větší než my, co nás drtí a dusí, a my s tím třeba nedokážeme vůbec nic dělat. Nebo k tomu přehnaně vzhlížíme a necháváme se tím zblbnout.

Ježíšovo vstoupení na nebe pak pro nás může být skvělou zprávou. Neznamená totiž, že nás opustil, dal ruce pryč od nás a našich starostí a odešel do penze. Ale znamená to, že je pro nás na zcela klíčovém místě. Ví o nás, můžeme s ním počítat jako s naším spojencem a ochráncem. To nám může dodat sílu se zase pohnout. Nezůstat paralyzovaně stát a koukat na to, co nás svírá. Nehledět k podlahám a lavicím, ke starostem, které se nám sypou na hlavu, ale pozdvihovat své oči k horám, jak zpívá Žalmista. Zvednou své oči k příteli na klíčovém místě, ke známému s velkým Z, ke Kristu. To nám pomůže k tomu, abychom se dali do práce. Makali pro boží nebe. Hledali naději do rozbitých vztahů.
Říkali druhým o Ježíšovi, kázali Krista, a proměňovali slova v dobré věci, které pomůžou, ze kterých bude radost.
Protože tímhle způsobem je Ježíš zase na světě. Tímhle způsobem je Bohem mezi námi.