Nepodařená revoluce
Izrael se pak rozutekl, každý ke svým stanům. Všechen lid ve všech izraelských kmenech se dostal do rozepře: “Král nás vysvobodil ze spárů našich nepřátel, zachránil nás ze spárů Pelištejců a nyní uprchl ze země před Abšalómem. Avšak Abšalóm, jehož jsme nad sebou pomazali za krále, zahynul v bitvě. Proč nyní ohledně králova návratu mlčíte?” Král David vzkázal kněžím Sádokovi a Ebjátarovi: “Promluvte k judským starším: Proč chcete být při návratu krále do jeho domu poslední?” Řeč celého Izraele se totiž donesla ke králi, do jeho domu. “Jste přece moji bratři, má krev a mé tělo. Proč chcete být při králově návratu poslední? Také Amasovi povězte: Což nejsi ty má krev a mé tělo? Ať se mnou Bůh udělá, co chce, nebudeš-li u mne po všechny dny velitelem vojska místo Jóaba.” Tak si naklonil srdce každého judského muže, že byli jako jeden muž. Poslali králi vzkaz: “Vrať se zpět se všemi svými služebníky!” Král se tedy vracel a přišel až k Jordánu. Juda vstoupil do Gilgálu a šel králi vstříc, aby ho převedl přes Jordán.
2 Samuelova 19,9b – 16
Izrael se pak rozutekl, každý ke svým stanům. Všechen lid ve všech izraelských kmenech se dostal do rozepře: “Král nás vysvobodil ze spárů našich nepřátel, zachránil nás ze spárů Pelištejců a nyní uprchl ze země před Abšalómem. Avšak Abšalóm, jehož jsme nad sebou pomazali za krále, zahynul v bitvě. Proč nyní ohledně králova návratu mlčíte?” Král David vzkázal kněžím Sádokovi a Ebjátarovi: “Promluvte k judským starším: Proč chcete být při návratu krále do jeho domu poslední?” Řeč celého Izraele se totiž donesla ke králi, do jeho domu. “Jste přece moji bratři, má krev a mé tělo. Proč chcete být při králově návratu poslední? Také Amasovi povězte: Což nejsi ty má krev a mé tělo? Ať se mnou Bůh udělá, co chce, nebudeš-li u mne po všechny dny velitelem vojska místo Jóaba.” Tak si naklonil srdce každého judského muže, že byli jako jeden muž. Poslali králi vzkaz: “Vrať se zpět se všemi svými služebníky!” Král se tedy vracel a přišel až k Jordánu. Juda vstoupil do Gilgálu a šel králi vstříc, aby ho převedl přes Jordán.
2 Samuelova 19,9b – 16
Milí bratři a milé sestry!
Dnešní biblické čtení nás uvádí do situace, která není nikomu příjemná, ale všichni jsme ji už někdy zažili. Udělali jsme chybu a musíme to přiznat. Nikdo z nás však nechce ztratit tvář. A tak různě taktizuje, mlžíme a děláme kompromisy. Každý z nás někdy prohraje. Někdo udělá špatný obchod, druhý se zbytečně pohádá se šéfem v práci, jiný se ukvapeně rozejde s partnerem nebo se nechá vyhodit ze školy. Zpočátku se cítíme jako vítězové, ale nakonec nám dojde, že jsme udělali hloupost. Jenže už se to nedá vrátit. A my nevíme, jak dál. Vrátit se a posypat si hlavu popelem? Co když se nám vysmějí? Nebo jít se vztyčenou hlavou dál? Dnešní příběh by nám mohl v mnohém napovědět.
Izrael se rozhodl vyměnit krále. Místo stárnoucího Davida povolal na trůn jeho ctižádostivého syna. Ale revoluce se nepodařila. Ačkoli se takřka celá země postavila za Abšaloma, povstání bylo zmařeno. David sice odešel z Jeruzaléma, ale jeho věrní pak porazili daleko početnější armádu Izraele a Abšalom v bitvě zahynul.
Celá země stála před nečekanou otázkou: Co bude dál? Opozice svrhla vládu, ale sama nedokázala vládnout. Země však nemůže být bez krále a žádnou úřednickou vládu tehdy po ruce neměli. Izrael se v tu chvíli, jak už to bývá, rozdělil na dvě poloviny, které se nemohly dohodnout. Jedná část tvrdila: „Povolejme znovu Davida. Vždyť nás vysvobodil před Filištínci. Byl to dobrý král a snad nám naše pominutí smyslů odpustí.“ Ale druhá polovina národa byla proti. Snad se bála Davidovy pomsty, snad nechtěla ztratit tvář, možná měla nějaké jiné zájmy, to nikdo nevěděl. Žádné řešení nenabízeli, ale Davida zpátky na trůnu nechtěli. A na všechny argumenty a návrhy jednoduše mlčeli.
Taková patová situace nenastává jen v politice. Občas se to přihodí i v rodině. Jeden z partnerů má návrh, jak řešit nějaký problém- ale druhý mlčí a nic neříká. Není pro, ale vlastní řešení nemá. Jindy se takový spor odehrává přímo v naší hlavě. Jedna naše polovina – a je jedno zda ta srdeční nebo mozková .- se přiklání na jednu stranu ale ta druhá se bojí a všechno odkládá.
Nerozhodnost je špatná vlastnost. Mlčeni nic neřeší. Život vyžaduje jasná rozhodnutí. A přece lidé ztratí mnoho času a života právě tím, že se nedovedou včas a správně rozhodnout.
V našem případě to rozhodnutí urychlí sám David, když se obrátí na představitele kmene Juda a apeluje na minulost, kdy ho právě oni jako první zvolili za svého krále. Protože v kázání nesledujeme jen historii, ale především to, co se děje mezi člověkem a Bohem, smíme v Davidově nabídce rozeznat podnět, který k nám v podobných situacích přichází z Boží strany. David má v mnoha biblických příbězích roli, kterou v budoucnu převezme Ježíš Kristus. U Davida je to většinou jen nedokonalý náznak Ježíšových budoucích činů, ale zpětně smíme Davidovy činy a slova v tomto smyslu chápat, domýšlet a vykládat.
David nečeká, až se Izrael dohodne, ale obrací se na své příbuzné a apeluje na jejich věrnost. To bylo nečekané gesto. Králové se tehdy ujímali moci většinou vojenským zásahem. David mohl Jeruzalém obsadit silou a přísně potrestat všechny zrádce. Místo toho dává lidem svobodu, aby se sami rozhodli a současně se vemlouvá do jejich srdce. A právě tak to Bůh dělá, když k nám přichází v Ježíši Kristu a nabízí nám řešení našich prohraných bitev a sporů. Nic nám nenutí, ale svým slovem apeluje na naše dřívější závazky, na naši čest a spravedlnost, na naši víru a odvahu. Jinými slovy je to Bůh, kdo nás svým slovem podobně jako David nutí, abychom se rozhoupali, nemlčeli, neodkládali věci na neurčito a na nic se nevymlouvali. A díky za to, protože čím dříve začne člověk své problémy řešit, tím lépe.
Když se David obrací na kmen Juda, aby šel ostatnímu Izraeli příkladem, smíme v tom vidět znamení, že něco podobného očekává dnes Bůh od církve a jednotlivých křesťanů. Zatímco celý Izrael představuje v dnešním příběhu tento svět, který je často rozpolcen a není schopen se dohodnout, kmen Juda představuje církev a jednotlivé křesťany, kteří by měli mít odvahu postavit se do čela, říci jasné slovo a jít ostatním příkladem. Je to zajisté nárok a úkol, na který mnohdy nestačíme, ale Bůh to od nás očekává stejně naléhavě jako David od svých pokrevních bratří.
Výjimečně se nám to snad i daří. Byly to přece církve, které výrazně přispěly k poválečnému usmíření mezi národy. Byli to křesťané, kteří se aktivně zapojili do odboje, Charty 77 a budování svobodné společnosti. A jsou to často právě křesťané, kteří stojí v čele řady charitativních organizací a ekologických iniciativ. A nestyďme se říci, že křesťané dnes stojí i v čele politické reprezentace řady demokratických států, kde se snaží odpovědně řešit úkoly současné doby. To není náhoda. Křesťané by vždy měli patřit k té aktivnější polovině lidstva, protože opakovaně slyší výzvy evangelia, které nám připomíná naše závazky ke slabým a potřebným. Evangelium povzbuzuje naši odvahu, rozhodnost a cílevědomost. Evangelium nám nedá spát ani lenošit, když víme, co všechno by mohlo být na světě a u nás doma lepší, spravedlivější a ohleduplnější. Jestliže chtějí být křesťané v něčem první, není to proto, že by toužili po slávě, ale proto, že nám víra nedovoluje stát stranou.
David to však judským ještě usnadní. Za velitele svých vojsk ustanoví Abíšaje, generála poražené Abšalomovi armády. Svého nepřítele. Muže, kterého by každý jiný exemplárně potrestal. David mu však nabídne ministerské křeslo. Množná řeknete šikovná taktika. To jistě ano. Ale není to současně taktika Boží? Odpouštět, nabízet novou šanci, nepřipomínat minulost, milovat nepřátele.
V bibli čteme, že tímto činem si David naklonil srdce judských mužů. A není tomu tak dodnes? Co nás přivedlo k víře? Nebyla to přece povinnost ani strach. Nebyla to rozumová analýza ani filosofické diskuse. Nebyla to ani nekonečná Boží síla a moc. Proč se vlastně hlásíme k Ježíši Kristu? Není právě jeho velkorysost, která nám nakonec zlomila srdce! Všude kolem sebe vidíme sobectví, uraženost, podbízení, tvrdost, násilí a ostré lokty, zatímco z evangelia na nás dýchne jiný svět. Právě takový, jaký zažili judští muži, když se dozvěděli, že David neodsoudil ty, kteří jej zradili a dal jim novou šanci. Nebál se učinit své někdejší nepřátele svými důvěrníky.
Je to sice neobvyklé, nadobyčej vstřícné a laskavé, ale právě v takovém světě přece chceme žít. Ve světě, kde se odpouští, nesoudí a jeden druhého chápe. Kdo z nás netouží po světě, v němž může člověk napravit své chyby a není jimi poznamenán na celý život? A my věříme, že takový svět existuje! Všude tam, kde člověk přijme vládu Ježíše Krista a jeho evangelium.
Po Davidově vstřícném gestu, přichází prosba a pokorné vyznání: „Davide, vrať se zpátky! Buď znovu našim králem.“ Je to rozhodnutí na které David trpělivě čekal, ačkoli vládu mohl převzít už dávno násilím a mocí. Jenže tak se v Božím království nejedná a David to dobře ví a ctí. Jeho čekání, trpělivé namlouvání a gesta smíření jsou zřetelným odkazem na trpělivé a citlivé Boží jednání s člověkem. Bůh by nám přece mohl vládnout mocí a silou, ale místo toho čeká, až i my podobně jako dům judský řekneme: „Vrať se k nám, neboť jsme tě opustili.“
Příběh o Abšalomově nepodařené revoluci a Davidově návratu je takřka exemplárním příkladem našich selhání, Božího slitování a našeho pokorného návratu pod Boží vládu.
I my se podobně jako Izrael často pokoušíme o vzpouru, podlehneme pokušení a najdeme si jiné autority, pravidla a možnosti. Jenže je to vždycky jen na chvíli. Abšalomové nás opouští a nechávají na holičkách. A nám postupně dochází, že jsme udělali chybu.
Pak přichází zápas mezi vlastní hrdostí a pokorou. Jedna část naší bytosti říká. „Cesta zpátky neexistuje. Mosty jsou spálené.“ A druhá část říká: „Zkus se vrátit. Přiznej chybu a možná budeš přijat zpátky.“ Ale je vůbec možné se vrátit – po tom všem, co se stalo?
Dnešní příběh říká: Smíření je možné jak mezi lidmi tak mezi námi a Bohem. Ale sami od sebe k tomu většinou nenajdeme odvahu. Bůh však na našem smíření podobně jako král David už dávno trpělivě pracuje. Hází nám s nebe vlaštovky evangelia. Každý den nám přichází jeho tiché esemesky, které umí přečíst naše víra. Na tuto iniciativu Pána Ježíše Krista je dobré odpovědět. Je to příležitost, která se nemusí opakovat.
Pane Ježíše Kriste, vyznáváme, že i my jsme Tě v životě mnohokrát opustili a našli jsme si jiné pány a cíle. Ale co by s námi bylo, kdybychom se k tobě nemohli vrátit! Co na s námi bylo, kdybys nás nevolal trpělivě zpátky? Díky za tvé slovo, které nám dává k návratům odvahu. Amen.
Jiří Gruber, Brno 28.7.2010