Kázání

Žárlivě vás střežím Boží žárlivostí; zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu.

2 Kor 11, 2

Milé sestry a milí bratři!

Když je někdo z nás žárlivý, je to projev jeho strachu a nejistoty. A často i sobectví. Chce mít druhého je pro sebe. Chce si ho k sobě připoutat a podmanit.

Ale když žárlí Bůh, pak to není proto, že se bez nás neobejde. Vždyť mu patří celý svět. Když někdo z nás Pána Boha opustí, má Hospodin k dispozici tisíce dalších. Pán Bůh nebyl vázán k Abrahamovi ani k Mojžíšovi, ani k Izraeli a není vázán ani k současné církvi. Může si povolat nový lid doslova z ničeho. To že tak Bůh nikdy neučinil a svázal své jméno nejprve s Izraelem a potom s církví, který ho trvale opouštěla a zrazovala – je zázrak, který nemá vysvětlení. Lidsky se to dá pochopit pouze tak, že se do nás Bůh žárlivě zamiloval.

Lidská žárlivost je projev zoufalství a strachu. Ale připoutat se k někomu – tak jako apoštol – Boží žárlivostí – znamená, že si zamilujeme někoho, koho nemusíme, koho nepotřebujeme a kdo nás všelijak trápí a souží a přece nám na něm záleží a nikdy se ho nevzdáme.

Boží žárlivostí miluje matka své postižené dítě. Boží žárlivostí miluje člověk svou vlast, místo aby z ní emigroval za lepším. Boží žárlivostí miluje žena svého vězněného muže, ačkoli se s ním mohla už dávno rozvést. Boží žárlivostí milujeme nemocné zvíře, ačkoli bychom ho mohli nechat utratit a pořídit si nové. A stejnou Boží žárlivostí miluje apoštol korintský sbor, ačkoli mu přináší jen samé problémy a zklamání. Mohl to s korintskými dávno skočit a napsat jim: Když vám nejsem dost dobrý, najděte si jiné apoštoly. Mám mnoho jiných sborů, kde mě rádi přijmou a podpoří. Klidně se bez vás obejdu.

Místo toho apoštol píše do Korintu jeden dopis za druhým, posílá tam své spolupracovníky a chystá se je znovu a znovu navštívit. Proč s nimi ztrácí čas? Je to jako, když máte problémové dítě. Místo, abyste ho vyhodili z domu, sháníte mu práci, píšete o pomoc na všechny strany a myslíte na ně, kudy chodíte – místo abyste si užívali klidu a pohody s druhým dítětem, které má práci, rodinu a dělá vám jen radost.

Takto milující a obětující se člověk si však často připadá jako hlupák, když si spočítá, kolik času věnoval tomu, který mu žádnou radost neudělal. Ale i když nás mají za hlupáky, nestyďme se za to. Jestli je láska hloupost, pak je i Pán Bůh hlupák, když se zahazuje s námi lidmi a také apoštol by musel být pěkný trouba, když to s korintskými včas neskončil.

Ale my věříme, že láska je víc než chladný rozum. Milosrdenství víc než pouhá spravedlnost. Raději buďme za hlupáky, kteří někoho milovali až do konce – než za chytráky, kteří ze všeho včas vycouvali a pro nic se neobětovali.

Apoštol má o korintskou obec vážné obavy, protože vidí, jak snadno se dají strhnout a ovlivnit lidmi, kteří to s nimi nemyslí dobře. Obávám se, aby to nebylo tak, jako když had ve své lstivosti oklamal Evu, aby totiž vaše mysl neztratila nevinnost a neodvrátila se od upřímné oddanosti Kristu. Když někdo přijde a zvěstuje vám jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte!

Dnes už přesně nevíme, v čem tehdy spočíval jiný Kristus, jiný Duch Boží a jiné evangelium. Ale podle všeho musel být ten rozdíl velmi jemný. Nebylo to nic zásadně jiného. Pouze se něco málo přidalo nebo naopak vynechalo.

K milosti se přidaly zásluhy, ke křtu obřízka, k víře obrácení, k církvi poslušnost biskupa,  požehnání se spojilo s úspěchem, pravda s násilím, odpuštění s penězi, Duch svatý se zázraky, království Boží s pokrokem – ale právě to už je jiné evangelium. To už není Kristus, který povzbuzuje chudé, uzdravuje nemocné a odpouští celníkům a nevěstkám. To už není Duch svatý, který působí nejen mocně ale i skrytě, zázračně i docela nenápadně.

Jindy se z evangelia zase ubralo. Začalo se rozlišovat, kdo ještě je a kdo už není náš bližní, bohatství už církvi nevadilo a sama se začala podílet na moci pronásledovat jinak věřící. Byl zamlčen Kristův kříž, neúplnost našeho poznání vystřídala sebevědomá jistota a místo milosti opět nastoupily skutky a zákon.

Je tak snadné k evangeliu něco přidat nebo ubrat a přizpůsobit ho svým zájmům a potřebám. Ale právě tomu se musí církev vytrvale a důsledně bránit. Naštěstí k tomu máme dost nástrojů a prostředků.

Buďme proto vděční, že máme v bibli nejen Nový ale i Starý zákon, ne jedno ale čtyři evangelia, nejen apoštola Pavla ale také Petra, Jana a Jakuba. Kristus nesmí být zužován na jeden princip a poučku. Jakmile se evangelium zredukuje na nějaké jednoduché heslo nebo důraz, už to není evangelium, ale lidské učení – která pak někdo zneužije, aby s jeho pomocí ovládal druhé.

Evangelium proto nesmíme ztotožnit se sociální otázkou, ani z ekologií, ani s bojem proti potratům nebo homosexualitě, stejně jako nás evangelium nenutí přijímat všechny uprchlíky nebo dávat červenou kartu prezidentu Zemanovi. Z vlastního přesvědčení můžeme bojovat za různé věci, ale nesmíme se přitom zaštiťovat Ježíšem Kristem. Evangelium musí svobodné od všech politických směrů, programů, nálad, strachů ale i nadějí.

Z evangelia však nelze ani ubírat. Boží milost není jen bezbřehé odpuštění, ale také „jdi a nehřeš více“. Není to jen svoboda, ale také trvalý závazek. Není to jen radost, ale někdy i trápení. Nejsou to jen zázraky a uzdravení, ale také „dosti máš na mé milosti“.

Jenže jak poznáme, kdo z evangelia ani neslevil ani k němu nic nepřidal. Jak víme, že to byl apoštol Pavel a ne ti superapoštolé, kteří přišli do Korintu po něm. Jak poznáme, který kazatel nebo církev se nechtějí pouze zalíbit, ale poctivě hledají slovo Boží. Vždyť z bible se dá vyčíst láska i nenávist, sebevědomí i pokora, nesmlouvavost i tolerance.

Aby Pavel podpořil evangelium milosti, které ho přemohlo u Damašku, vsadil v Korintě na jednu velmi citlivou ale i dvojznačnou zásadu. Nikdy si za svou službu nevzal ani denár. Raději si vydělával vlastníma rukama šitím stanů pro římskou armádu.

Jenže se to brzy obrátilo proti němu. Jeho protivníci říkali: „Vidíte, jak málo si cení své služby. Stydí se vám říci o peníze, protože sám dobře ví, že jeho služba za mnoho nestojí. Proto se vám nabízí pod cenou a zadarmo. My dobře víme, jak cenou věc vám přinášíme, a proto jsme také přiměřeně drazí. Pavel je na rozdíl od nás amatér. Byl pro vás dobrý leda na začátku, ale nyní jste díky nám na vyšší úrovni. Teprve my vám přinášíme skutečnou spásu, zatímco Pavel nabízí pouze nehotové, neověřené a zkreslené zprávy, které ke spáse nestačí.!

Pavel se tak dostal do situace, kdy se jeho dobře míněné gesto obrátilo proti němu. Kázal v Korint zadarmo a proto se jeho slovo zdálo být některým laciné, prázdné a ubohé.

Vždyť co nic nestojí, za nic nestojí. Co je ve slevě, toho se potřebují zbavit. Jiní apoštolé se uměli prodat lépe. Nechávali si platit hotel a brali sebou i svoje manželky. A lidé jim to baštili.

Podobně jako si dnes mnozí platí drahé kurzy rozvoje osobnosti, dávají spoustu peněz různým léčitelům, jezdí meditovat do buddhistických klášterů a platí si drahou léčbu kmenovými buňkami, ačkoli nikdo neví, zda účinkuje. Co je drahé vzbuzuje naděje, že bude účinné a lepší než to, co je levné a obyčejné. A tak si mnozí si koupili zbytečné drahé vysavače, speciální hrnce, alternativní léky, prostředky na hubnutí atd.

Pavel samozřejmě také potřeboval peníze. Ne vždycky si mohl vydělat nočními přesčasy. Ale pokud bral za své kázání peníze, pak jedině od důvěrných a takřka rodinných přátel, které měl třeba ve Filipis. Od lidí, kteří ho dobře znali a věděli, k čemu peníze potřebuje. Ale od korintských si nikdy nic nevzal – aby jim dokázal, že mu na nich opravdu záleží a ze svého zájmu o ně nic nemá.

Vzpomínám si, jak mi kdysi lidé po pohřbech říkali, jak krásně jsem mluvil – ale jestli prý tomu také věřím? Mysleli totiž, že mluvím o vzkříšení proto, abych si vydělal pár korun podobně jako muzikanti, kteří přitom hráli pohřební marše.

Není jednoduché přesvědčovat lidi o něčem, za co jste placení. Čí chleba jíš, toho píseň zpíváš. Během studia teologie jsme se zabývali vážnou otázkou. Co bychom dělali, kdybychom víru jednou ztratili. Odejdeme z fary nebo budeme předstírat, že se nic nestalo? Není snadné psát nová a nová kázání, když musíte nad každým znovu uvěřit.

Proto je důležité, aby v církvi pracovali a sloužili také laici a dobrovolníci. Farář je profesionál, faráře to živí, ale když je kurátorem malíř pokojů nebo zemědělský inženýr, pak je zřejmé, že dělá něco, co nemusí a z čeho nemá žádný prospěch. A když učí v nedělní škole zdravotní sestra po noční, je jasné, že to dělá z přesvědčení a z lásky.

Každý z nás potřebuje práci, která ho živí. Ale ty nejdůležitější věci děláme zadarmo. Zadarmo vychováváme dětí, zadarmo vaříme a uklízíme, zadarmo stavíme a opravujeme dům. Zadarmo děláme manželce pomyšlení, zadarmo vedeme světlušky, zadarmo pečujeme o rodiče, zadarmo chodíme do kostela a v zimě krmit zvířátka. Lidé nakonec poznají, zda pro ně pracujeme z lásky nebo pro zisk.

Za to, co děláme zadarmo, přichází odměna až dodatečně a spíš nečekaně. Teprve když člověk ze sebe vydá většinu toho, co umí, mnohého se vzdá a dojdou mu síly i trpělivost – dostaví se neplánovaně úleva a radost, že jsme nakonec přijali víc, než jsme obětovali. To nejcennější nejsou nakonec peníze, ale vědomí dobře vykonané práce, naplněný život, úcta a vděčnost druhých a víra, že jsme se mohli podílet na Božím díle.

Možná jsme zbytečně levní, když nabízíme radost a naději zadarmo. Možná by křest v kostele za dvacet a v řece za třicet tisíc přitáhl víc zájemců. Ale to už by bylo jiné evangelium. My jsme se však žárlivě zamilovali do toho laskavého a tichého Ježíše, který nechtěl peníze pro sebe ale pro chudé, třtinu nalomenou nedolomil a knot doutnající neuhasil.

Pane, díky za Tvou lásku, i když si ji ničím nezasloužíme. Díky za tvou pomoc, i když si nevážíme. Díky za naději, kterou nám nabízíš, i když z ní často neumíme žít. Amen.

 

Vstup Dt 6,10

Čtení 2 Kor 11,1-15

Poslání Gal 4,13

Písně: 549,409, 292, 171

Brno 17.1.2016 Jiří Gruber